ČTRNÁCTÁ
Nápis nad vjezdem do nemocnice sděloval, že se dostali k sanatoriu Roselea. Dodávka projela vraty, zatímco toyota zůstala stát na kraji vesnice.
„K čertu, co tam chtějí?“
„Nejsem si jistý,“ zavrtěl hlavou Devlin, „ale každopádně něco, s čím nikdo nepočítal.“
Seděli v recepci a čekali. Kathleen byla v šoku. Barry ji držel kolem ramen.
„Neboj se, bude v pořádku. Tenhle špitál patří doktorovi Ali Hassanovi. Je to machr.“ Pak se pokusil o vtip. „Je to egyptský Irčan, víš. Během posledních dvaceti let zazáplatoval víc děr po kulkách v tělech republikánů, než kolikrát šel s kráskou někam na večeři.“
„Je to moje chyba,“ špitla. „Tomu ale nemůžete rozumět.“
„Holka, neblázni. Vždyť sama víš, že tvůj strýc touto chorobou trpí už dlouho. Podobnému průběhu se nedalo nijak předejít.“ Hassan, malý hnědý Arab v bílém plášti a se stetoskopem kolem krku vyšel ze dveří.
„Jak je mu?“ zeptal se Barry stísněně.
„Je to dost zlé,“ řekl doktor vážně. „Slečno, váš strýček mi řekl, že angínou trpí už dlouho. Dnešní záchvat ale překonal všechny dřívější. Je neobvykle silný. Jakou používá medikaci?“
„Dazane.“
„Dobrotivý bože! Nemohl se předávkovat?“ Zůstala na něj zírat, zbledla a pak celá zpopelavěla. „Mohl se předávkovat?“ zeptal se mnohem naléhavěji.
Tiše přitakala. „Vzal si tři tablety najednou.“
„Bože můj!“ Hassan se otočil a vběhl do chodby. Kathleen se vrhla za ním. Barry a Sollazo také. Mori zůstal v hale.
Ryan ležel na pokoji intenzivní péče. Škuby procházely celým jeho tělem. Hassan s ošetřovatelem se mu snažili ze všech sil pomoci. Kathleen zírala do sálu přes okénko. Barry ji čím dál tím víc svíral v náručí. Ryan najednou zachrčel, u úst se mu udělala pěna, prudce sebou trhl a křečovitě se nadzvedl. Vzápětí však jeho tělo zcela ochablo. Hassan odstoupil.
Když vyšel ven ze sálu, měl i on na tváři smutek. „Exitus, bohužel.“
Kathleen se na něj vrhla a začala ho pěstmi mlátit. „To ale přece nejde. To není možné!“ vřískala.
Barry ji odtáhl. „Holka, no tak. Není to tvoje chyba.“
„Ale je,“ řekla se skloněnou hlavou. „Jsem zdravotní sestra. Měla bych se v dávkování léků vyznat. V Green Rapids jsem si všechno ověřila. Doktorka mi řekla, že tři tablety toho zatraceného léku sice vyvolají záchvat, ale že za pár dní pomine. Byla to naše naděje dostat se od vás pryč! Pryč od vás, slyšíte! Museli jste ho odvézt do nemocnice a my bychom vám zdrhli.“ Úplně se zhroutila. Barry kývl na Sollaza. „Odveďte ji do vozu. Já tady zařídím všechno potřebné.“ Sollazo ji vzal stranou.
„Ali, vždycky jsi s IRA dobře spolupracoval,“ hasil Barry malér. „Vždycky jsme tvou práci oceňovali. Vycházeli jsme si vždycky vstříc. I dnešní případ patří právě do podobných okolností.“
„Chápu, Jacku.“
„Odvez ho do krematoria a spalte ho. Nemá jméno a žádné doklady.“
„Jak si přeješ.“
„Na tebe bylo vždycky spolehnutí.“
Barry se rozloučil a vypadl.
Dillon s Devlinem seděli v toyotě a pozorovali odjíždějící dodávku. „Jsou tam jen ti tři a ta holka. Ryan zůstal uvnitř. Co se děje?“
„Vím, kde jsme,“ řekl Devlin, jako by něco tušil. „V sanatoriu pro zraněné republikány. IRA sem vždycky vozila zraněné. Mají tady dobrého doktora. Egypťan Ali Hassan. Asi by stálo za to, jít si s ním popovídat.“
Ali Hassana zastihli v jeho kanceláři nad stolem s rozsvícenou lampou. Podíval se na příchozí.
„Ahoj, Ali. Pamatuješ se na mě?“ pozdravil ho Devlin vřele: „Liam Devlin. Před osmnácti lety jsi mi vyjmul kulku.“
„Bože, pan Devlin!“
„Mám s sebou přítele Seana Dillona. Udělal pro naši věc skoro tolik jako já sám.“
„Pane Dillone,“ kývl Hassan nejistě.
„Před chvilkou jsi měl návštěvu našich starých přátel,“ šel Devlin rovnou k věci. „Přivedli s sebou i pana Ryana. Pak ti ho tu ale nechali. Pročpak?“
„To bude asi nějaký omyl,“ snažil se Hassan nechápat.
Dillon už zase držel v ruce svého oblíbeného walthera. „Tahle hračka mi říká, že jste, pane doktore, zapomnětlivý člověk. Vážně to nebylo jinak?“ Hassan byl možná zapomnětlivý, ale hloupý rozhodně ne. Všechno ji…
