2. Díra
Probudila mě především zima a já se schoulil v koutě a pokoušel jsem se zorientovat. Z kamenné šachty vysoko nade mnou vnikal dovnitř sluneční paprsek. Mžoural jsem do něho, pokusil jsem se postavit na nohy a hned jsem ztratil rovnováhu z toho jednoduchého důvodu, že jsem měl na nohou ocelové okovy a těch pár decimetrů řetězu mezi mými kotníky víc než omezovalo mé pohyby.
Ležel jsem tam ve tmě, chvíli jsem přemýšlel a zvažoval možnost, že je to všecko jenom mimořádně živá noční můra, když kdosi odstranil železnou mříž na vrcholku šachty a dovnitř nakoukl Justin Langley.
U jeho pravého ramene se objevil Gatanův rozmlácený obličej, což mě v tomto stadiu hry ani v nejmenším nepřekvapilo.
Chraplavě se zasmál. „Nevypadá moc dobře, pane Langley.“
„Chce to jenom trošku teplýho jídla do žaludku, starouši, nic víc zatím nepotřebuješ,“ zavolal na mě Langley. „Zkus tohle!“
Spustil dolů na šňůře velkou plechovku od sušenek. Obsahovala láhev s vodou a talíř s jakousi studenou břečkou, která páchla jako čerstvě otevřená konzerva s méně hodnotným krmením pro psa.
Krčil jsem se tam jako němé zvíře, bez sebe vztekem. Gatano vykřikl: „Hej, ty tam!“
Když jsem zvedl oči nahoru, močil do díry. Pokusil jsem se hodit po něm talíř, ale bylo to marné gesto, protože psí maso mi spadlo zpátky na hlavu.
Langley se uchechtl. „Brzo změníš názor, starouši. Zítra nebo pozítří to určitě sníš, to ti slibuju.“
Když jsem mu odpověděl, zněl můj hlas klidně a tak nějak cize, že jsem jej stěží sám poznal.
„Tak dobře,“ řekl jsem. „Oč tady jde?“
Železná mříž zapadla na své místo, odřízla všechno světlo a já jsem klesl zpátky do kouta. Měla to snad být nějaká rafinovaná odveta za onen večer v Almeríi? To však nemělo žádnou logiku. Potápěči, hydroplán, tohle místo – všechno to bylo příliš komplikované. Musel v tom být nějaký hlubší smysl, nějaký skrytý záměr, a když jsem o tom přemýšlel, upadl jsem znovu do spánku.
Většina lidí tráví svůj život tím, že se pokouší vyhrabat se z té či oné díry, ale ta moje byla opravdu něco speciálního. Kamenná šachta tři metry hluboká a půldruhého metru široká, ze které se nedalo vylézt nahoru, zvlášť ne s těmi okovy na nohou. Mohl jsem jenom ležet napříč z rohu do rohu, ale bylo tak zatraceně chladno, že jsem zpravidla dal přednost tomu skulit se do klubíčka, jak těsně to jen šlo.
Neměl jsem žádnou pokrývku a samozřejmě tam nebylo žádné sanitární zařízení, takže už třetí den byl v tom omezeném prostoru takový puch, že to člověk musel zažít, aby tomu uvěřil. Míjení času jsem mohl sledovat docela jednoduše podle světla, které pronikalo dolů úzkým průduchem nad mou hlavou, a každý den mi tam spustili v plechovce od sušenek denní příděl, i když jsem po prvním dnu nikdy nedokázal zjistit, kdo mi to tam spouští. Několikrát jsem se pokusil zavolat, ale nikdy mi nikdo neodpověděl, a brzy jsem toho nechal, protože úmysl izolovat mě od jakéhokoli lidského kontaktu byl naprosto zřejmý.
Pokaždé to bylo totéž – láhev vody a psí potrava a Langley měl pravdu. Třetí den jsem už vyjídal svůj talíř do posledního zbytku; ale hlavním problémem byla nuda. Vždycky tu byl ještě spánek, jenže zima nijak nepomáhala, a tak jsem se pokoušel ubít čas provozováním jakési osobní psychoanalýzy.
Freud by byl měl ze mě radost. Fakticky jsem se dostal zpátky až ke svým třetím narozeninám; poprvé od oné památné události jsem se rozpomněl, jak jsem pohřbil na obilném poli za dorsetskou farmou svého anglického dědečka krabici s vojáčky Královské jízdní stráže v červených kabátech a jak jsem byl potom zoufalý, když jsem zapomněl, kde to bylo. A den nato můj otec, který byl kapitánem u námořní jednotky přidělené k americkému velvyslanectví v Londýně…
Nad mou hlavou zazvonila mříž a dovnitř nakoukl Langley. Vstal jsem a podíval se nahoru. Podle mého počítání uplynul od onoho prvního rána přesně týden.
„Proboha!“ zvolal. „Něco tam muselo vlézt a chcípnout. Polijte ho vodou!“
Proud vody, který následoval, byl chladný, ale opravdu docela př…
