7. Přímo k cíli
Vzal jsem si první hlídku a nikdo proti tomu nic nenamítal – hlavně proto, že jsem v téhle náladě nebyl schopen dělat nikomu společnost. Už se šeřilo, a tak jsem zapnul navigační světla a zkontroloval kurz.
Stál jsem tam v houstnoucí tmě, hleděl na moře a drtil mě pocit viny. Důsledky, se kterými bylo třeba počítat, kdybych neuspěl, byly strašné a byla to moje vina, protože kdybych nebyl tím, čím jsem, a vedl život, jaký jsem vedl předtím, nemohlo se nic z tohohle Hanny dotknout.
Světlo na stožáru se rytmicky houpalo ze strany na stranu a po okně se rozstřikovaly spršky vody. Několik čísel na pravoboku byla jasně viditelná červená a zelená navigační světla jakéhosi parníku. Byl v tom všem klid a mír. Trošku jsem se už uklidnil, zařadil automatickou pilotáž a posadil se na otáčecí židli, abych si zapálil cigaretu.
Sáhl jsem pod stolek s mapami a uvolnil péro. Otevřela se přihrádka, ve které byla upevněna automatická pistole stečkin; bylo to malé vylepšení, které jsme společně s Barzinim dali dohromady včera večer, když Nino ani Angelo nebyli nablízku.
Za mnou cvakly dveře. Pokusil jsem se rychle zavřít přihrádku, ale příliš pozdě, a Simona řekla: „To je moc hezké, ale ty ses vždycky rád připravil na každou eventualitu.“
Zeptal jsem se: „Co tohle znamená?“
„Počkala jsem, až jste všichni odjeli do vily, potom jsem si vylezla na palubu a schovala se ve strojovně,“ odpověděla. „Šaty jsem si přinesla v plážové kabele.“
„No dobře – ale proč?“
„Protože jsem to už nevydržela být se Stavrouem. Protože tě miluju.“
„Mám se tím cítit polichocen?“
Chviličku bylo ticho a potom se pohnula kupředu, až jsem uviděl ve světle kompasu matně její tvář.
„Ani ne. Ale tohle jsem ti měla říct.“ Teď přistoupila ke mně velice blízko, ovinula mi paže kolem krku a přitiskla se ke mně těmi svými pěknými ňadry. „Mám ti to taky všemi způsoby dokázat.“
Položil jsem jí ruce kolem pasu, což byla za dané situace ta nejpřirozenější věc, kterou jsem mohl udělat.
„Takže tě poslal Stavrou?“
„Tak jest.“
„Ví o tom Langley?“
„Samozřejmě.“
„Aha. Máš mu pomáhat. Posílat užitečné informace o mně dál a tak, že?“ Znovu jsem strčil ruku pod stolek s mapami a ještě jednou otevřel přihrádku. „Pro začátek mu můžeš povědět o tomhle.“
„To bych asi mohla.“ Její rty se mi otřely o pravé ucho. „Jednou věcí jsem si jistá – Langley má něco za lubem. Nevím co, ale je to fakt.“
„Proč bych ti měl najednou teď důvěřovat? Už jsem to jednou zkusil – pamatuješ?“
„Já vím,“ odpověděla. „Ale budeš to muset prostě tentokrát risknout, protože teď už nejde o mě ani o tebe, ale o tvoji sestru.“ Trochu ode mě poodstoupila. „Opravdu nezáleží na tom, jestli mi věříš nebo ne, ale poprvé jsem se dozvěděla, že ji do toho zatáhli, teprve když s ní Justin přiletěl z Palerma.“
„Tak dobře,“ řekl jsem. „Změna smýšlení. Uvidíme.“ Zavřel jsem přihrádku pod stolem, sáhl na boční přepážku a otevřel tam další skříňku, která obsahovala izraelský samopal uzi.
„Řekni mu o tomhle! Bude si myslet, že děláš, co máš dělat.“
„Fajn.“
Zůstala blízko u mě, s pravou nohou uvězněnou mezi mými koleny. Stiskl jsem tlačítko domácího telefonu a bzučák. Ozval se Barzini: „Co se děje?“
„Radši sem přijď!“ požádal jsem ho. „A vem s sebou taky Langleyho. Máme náklad navíc.“
Za pár okamžiků byli tady, Barzini vpředu. Když uviděl Simonu, zarazil se. „Co to má znamenat?“
„Rozhodla se přeběhnout na druhou stranu, to je všecko,“ odpověděl jsem.
Langley předvedl opravdu výborné divadýlko. „Cože, ty pitomá náno,“ zvolal. „Stavrou tě za to stáhne z kůže.“
Sáhl po ní a já mu srazil ruku. „Odteďka je se mnou, takže ruce pryč! Až se vrátíme zpátky, nějak to už se Stavrouem srovnám.“
Langley se suše zasmál. „Posluž si, starouši – to si pomůžeš! Šla z rukou do rukou. Mimochodem – už ti někdy vyprávěla o tom bordelu, co v něm pracovala v Paříži? Tam se děly věci, to ti můžu říct.“
Vrhla se k němu a Barzini jí zastoupil cestu. Langley s pobaveným smíchem vypadl, dokud to šlo, a Barzini se opřel o…
