Celá e-kniha Spasitel Duny ke stažení v ePUB, PDF a MOBI
On byl mužem všeho znalým.
Na sklonku své slavné říše
jedenkrát si na poušť vyšel,
oheň mu tam zraky spálil.
Že byl moudrý, tak z té ztráty
neobvinil lidi cizí.
Soustředil se a měl vizi:
Rozhodl jsem, že jsem svatý!
Říkanky pro děti
Z příběhu o Muad'Dibovi
Paul stál ve tmě venku před síčem. Jasnovidění mu říkalo, že je noc, že měsíční světlo obkresluje siluetu hrobky vysoko po jeho levici na vrcholu Bradaté skály. Bylo to místo prosycené vzpomínkami, jeho první síč, kde spolu s Chani...
Řekl si, že na Chani nesmí myslet.
Probírka faktů z jeho jasnozření mu říkala, že všude kolem došlo ke změnám - vpravo dole v dáli skupinka palem, temně stříbrná linie vodovodního kanátu, svádějícího skrze duny vláhu spadlou při ranní bouřce.
Z pouště přitéká voda! Představil si jinou tekoucí vodu, a to tam v řece v jeho rodišti na Caladanu. Tehdy vůbec neměl tušení, jaký poklad je podobný tok, dokonce i takovýhle temně se valící proud v kanátu přes pouštní pánev. Poklad.
Pomocník, který se k němu přiblížil zezadu, tlumeně zakašlal. Paul natáhl ruku po desce s fólií kovového papíru. Pohyboval se právě tak zvolna jako voda v kanátu. Jeho jasnovidění probíhalo dál, on však se přistihl při tom, že je sleduje čím dál tím zdráhavěji.
"Promiňte, pane," oslovil ho pomocník. "Semboulská dohoda - podepíšete ji?"
"Umím si to přečíst!" vybafl Paul. Naškrábal na správném místě "Atreides Imper.", a když desky vracel, doslova je vrazil do napřažené pomocníkovy ruky s rozechvěním a obavou, co to vyvolá.
Muž odběhl.
Paul se odvrátil. Šeredná, neplodná země! Představoval si, jak je prosluněná a obludně horká, ta její místa písečných sesuvů i vodní nádrže, topící se v prašné temnotě, šílené nárazy vichru, tvořící návěje drobných dun přes skaliska, jejich soutěsky, naplněné okrovými krystalky. Ale byla to též bohatá země: rozlehlá, ubíhající ze soutěsek, z nichž byly vyhlídky a průzory do pustin udusaných bouřemi, hradby skalin a rozpadající se horské hřebeny.
Všecko to vyžadovalo vodu... a lásku.
Život tyto nepřátelské pustiny měnil v půvab a pohyb, pomyslel si. Takové bylo to pouštní poselství. Když si to uvědomil, protivy ho omračovaly. Chtělo se mu obrátit se k pomocníkům, kteří se shlukli při vstupu do síče, a zvolat: Potřebujete-li něco uctívat, uctívejte život veškerý život, sebemenší jeho hemžení! Všichni společně se podílíme na té nádheře!
Nepochopili by. Byli v poušti bezmezně opuštění. To, co tu vyrůstalo, pro ně nepředstavovalo zelený balet.
Sevřel si na bocích ruce do pěstí, když se snažil ono jasnozření zadržet. Chtěl prchnout ze své vlastní mysli. Divoká bestie ho chtěla pohltit! Vědomí měl nasáklé, ztěžklé vším, co za celý život do sebe jako houba vsál, nabitý nesčetnými zkušenostmi.
Zoufale se pokusil myšlenky svést jinam.
Hvězdy!
Vědomí se mu obrátilo ke všem těm hvězdám, jež měl nad sebou byl to nekonečný prostor. Člověk by musel být zpola šílenec, aby si představoval, že by z tohoto prostoru mohl vládnout byť jen jediné kapce slzí. Nebyl s to si ani vybavit počet subjektů patřících jeho impériu.
Subjektů? Zbožňovatelů i nepřátel, to nejspíš. Viděl snad někdo z nich za onu strnulou víru? Kdepak byl onen muž, jenž unikl stísňujícímu osudu své předpovědi? Vždyť ani imperátor mu neunikl. Žil zcela mimořádný život, když se pokoušel stvořit vesmír podle vlastní představy. Avšak triumfující vesmír se přes něho nakonec převalil v mlčenlivém vlnění.
Plivnout na Dunu! napadlo ho. Odevzdám jí svou tekutinu!
Tento mýtus, který stvořil na základě složitých pohnutek a představ, pro měsíční svit a z lásky, na podkladě modliteb starších než sám Adam a z našedlých útesů a krvavých stínů, z nářků a proudů mučedníků - nač to všecko bylo? Když vlny opadly, břehy Času se opět mohly rozprostřít čisté, přirozené, skvějící se nesčetnými zrnky a dalšími drobnostmi. Byla to zlatá geneze člověka?
Písek, drhnoucí o kámen, mu ohlašoval, že se k němu připojil ghola.
"Dneska ses mi vyhýbal, Duncane," řekl Paul.
"Je to pro vás nebezpečné řík…
