„Já se rád napiju na každý kšeft,“ řekl tlouštík a zvýšil hlas, aby překřičel vzdychání větracího zařízení. „Napijte se, profesore. Vedu před váma o dvě.“
Vzhlédl od stolu, když se dveře od výtahu naproti nim otevřely. Do chladného soumraku baru vstoupil jakýsi muž a chvíli stál, mžouraje očima, jako kdyby sem právě přišel zvenčí z žáru pouště.
„Hej, Frede – Fred Nolan,“ vykřikl tlouštík, „pojďte sem!“ Obrátil se k svému hostovi. „To je chlápek, se kterým jsem se seznámil při příletu z Nového Yorku. Posaďte se, Frede. Stisknete ruku profesoru Applebymu, hlavnímu inženýru hvězdné lodi Pegasus. On jím vlastně teprv bude, až ji dostavějí. Právě jsem profesorovi prodal trochu mizerné oceli pro tu jeho kocábku. Napijme se na to.“
„Rád, pane Barnesi,“ souhlasil Nolan. „Já se už s doktorem Applebym znám. Služebně – za Klimax Instrument Company.“
„Co?“
„Klimax nám dodává přesnou mechaniku,“ prohodil Appleby.
Barnes vypadal překvapen, pak se usmál. „Jedna nula pro vás. Myslel jsem, že je Fred státní zaměstnanec nebo někdo z vás, vědátůrků. Co si dáte, Frede? Jednu starodávnou? Vy taky, profesore?“
„Ano. Ale neříkejte mi, prosím vás, profesore. Žádný nejsem a připadám si pak starší. Ještě pořád jsem snad mladý.“
„To bych prosil, doktore. Péťo! Dva starodávné a jeden dvojitý manhattan. A já pořád čekal něco jako vědátora z comics s dlouhým plnovousem. Ale teď, když jsem vás poznal, mi nejde do hlavy jedna věc.“
„Copak?“
„No, že se takový mládenec jako vy zahrabává v tomhle bohem zapomenutém hnízdě.“
„Na Long Islandu jsme přece Pegasa stavět nemohli,“ prohodil Appleby, „a tohle místo je pro start ideální.“
„Jo, to je, ale tak jsem to nemyslel. Já, rozumíte, já prostě prodávám ocel. Vy potřebujete speciální slitinu pro hvězdnou loď, já vám ji dodám. Ale, ať je to jak chce, teďka, když už máme ten kšeft za sebou, rád bych věděl, proč se do toho tak hrnete? Jaký smysl má pokus o dosažení Proximy Centauri nebo nějaké jiné hvězdy?“
Appleby se zatvářil pobaveně. „To se nedá vysvětlit. Pročpak se muži snaží zlézt Mount Everest? Co přivedlo Pearyho k severnímu pólu? Proč Kolumbus přinutil královnu, aby zastavila své klenoty? Nikdy ještě nikdo nebyl u Proximy Centauri – a tak tam letíme my.“
Barnes se obrátil k Nolanovi. „Chápete to, Frede?“
Nolan pokrčil rameny. „Já prodávám přesnou mechaniku. Někteří pěstují chrysantémy; jiní stavějí hvězdné lodi. Já prodávám přístroje.“
Barnesova přátelská tvář vyjadřovala zmatek. „Teda…“ Barman před ně postavil sklenice.
„Poslyš, Péťo, pověz mi něco. Letěl bys ty s tou výpravou na Pegasu, kdybys mohl?“
„Ne.“
„Proč ne?“
„Mně se to tu líbí.“
Doktor Appleby přikývl. „Tady máte svou odpověď, Barnesi, vzhůru nohama, ovšem. Někteří kolumbovského ducha mají, jiní zase ne.“
„Tyhle řečičky o Kolumbovi jsou sice moc hezké,“ trval na svém Barnes, „ale ten předpokládal, že se vrátí. Vy, chlápkové, na to nečekáte. Šedesát let – řekl jste, že to bude trvat šedesát let – no, ale to možná ani nebudete naživu, až se tam dostanete…“
„Ne, ale naše děti ano. A naši vnukové se vrátí zpět.“
„Ale – řekněte, nejste snad ženatý?“
„Ovšemže ano. Ve výpravě jsou jen ženatí. Je to práce na dvě až tři generace. Však to znáte.“
Vytáhl náprsní tašku. „Tady je paní Applebyová s Dianou. Diana má tři a půl roku.“
„Hezké děvčátko,“ řekl Barnes střízlivé a podal fotografii Nolanovi, který se na ni usmál a vrátil ji Applebymu. Barnes pokračoval: „Co s ní bude?“
„Letí přirozeně s námi. Přece byste nechtěl, abychom ji dali do sirotčince?“
„Ne, ale –“ Barnes do sebe hodil zbytek nápoje. „Nechápu to,“ doznával. „Kdo si dá ještě jednu?“
„Já ne,“ odmítl Appleby, dopil pomaleji svůj nápoj a vstal. „Musím domů. To víte, ženáč,“ usmál se.
Barnes se nepokoušel ho zdržovat. Řekl dobrou noc a díval se za odcházejícím Applebym.
„Teď je řada na mne,“ řekl Nolan. „Stejnou?“
„Co? Jo, jistě,“ Barnes vstal. „Přejděme k baru, Frede, tam se aspoň dá pořádně pít. Potřebuju jich nejmíň pět.“
„Tak dobrá,“ přikývl Nolan a vstal. …
