Herbertovi přijela návštěva
Modrý tábor, kde jsme letos na prázdninách, je primovní. Mám tu fůru kamarádů a senzačně se bavíme. Jenom škoda, že tu nejsou naši tatínkové a maminky. Je sice fakt, že si píšeme spousty dopisů, tatínkové a maminky nám a my jim. My jim vyprávíme, co děláme, píšeme, že jsme hodní, že pořádně jíme a dobře se bavíme a že jim posíláme milión pus, a oni nám odpovídají, že máme poslouchat vedoucí, jíst všecko, co nám dají na talíř, že máme být opatrní a že nás objímají a líbají... Ale to vůbec není totéž, jako kdyby byli s námi.
Zato Herbert měl ohromné štěstí. Jednou jsme se zrovna usadili k obědu, když vešel vedoucí tábora pan Polda a s širokým úsměvem na tváři řekl:
„Herberte, mám pro tebe radostné překvapení. Přijeli se na tebe podívat tvůj tatínek s maminkou.“
Všichni jsme vyběhli ven, abychom byli při tom. Herbert skočil mamince kolem krku, potom tatínkovi, dal jim pusu a oni mu řekli, že vyrostl a že je krásně opálený. Herbert se jich zeptal, jestli mu přivezli elektrický vláček, a všichni vypadali moc šťastní, že se zase vidí. Potom Herbert řekl tatínkovi a mamince:
„Tohle jsou moji kamarádi. To je Hubert, Mikuláš a Gualbert, tohle
je Robertek a tady Albert, tamhle jsou ostatní a tamto je vedoucí našeho oddílu a tamhle je náš srub a včera jsem ulovil kupu mořských racků.“
„Poobědváte s námi?“ zeptal se pan Polda.
„Nechtěli jsme vás rušit,“ řekl Herbertův tatínek. „Jeli jsme jenom kolem.“
„Ale mě by zajímalo ochutnat, co papá ta drobotina,“ řekla Herbertova maminka.
„S radostí to zařídím,“ usmál se pan Polda. „Vyřídím kuchaři, aby připravil o dvě porce víc.“
A tak jsme šli do jídelny.
Herbertův tatínek a maminka seděli u stolu pana Poldy ještě s panem Kolenem, to je náš hospodář. Herbert zůstal mezi námi a tvářil se děsně nafoukaně a ptal se nás, jestli jsme viděli auto jeho tatínka. Pan Polda řekl jeho tatínkovi a mamince, že všichni v táboře jsou s Herbertem velice spokojení, že je iniciativní a činorodý. Potom jsme se dali do jídla.
„Ale to je velmi chutné!“ zvolal Herbertův tatínek.
„Je to strava sice prostá, ale dostatečná a zdravá,“ přikývl pan Polda.
„Oloupej si pořádně párek, králíčku, a dobře kousej!“ zavolala Herbertova maminka na Herberta.
Herbertovi se to, myslím, nelíbilo, že na něho maminka volá. Nejspíš proto, že už snědl svůj párek nesvlečený. Musím přiznat, že v jídle je Herbert činorodý až hrůza.
Potom byla ryba.
„Je lepší než ta ryba, co jsme měli v hotelu na Costa Brává,“ poznamenal Herbertův tatínek. „Ten olej tam ...“
„Kosti! Pozor na kosti, králíčku!“ volala Herbertova maminka. „Vzpomeň si, jak ses tenkrát naplakal, když jsi doma jednu spolkl!“
„Neplakal jsem,“ zabručel Herbert a zrudl. Vypadal ještě opálenější než předtím.
Pak jsme dostali moučník se šlehačkou, děsně dobrý, a potom pan Polda řekl:
„Po obědě máme ve zvyku zazpívat si pár písniček.“
Vstal a řekl:
„Pozor!“
Kýval rukama do taktu a my jsme zpívali tu o těch kamíncích na všech cestách, a potom o té loďce malé, co na ní tahali krátkou slámku, by určili, kdo, kdo má sněden být, ohé, ohé, ohé! Když jsme skončili, vyzvala maminka Herberta:
„Králíčku, zazpívej nám tu o té houpačce!“
A vysvětlila panu Poldovi, že tu písničku zpívával Herbert, když byl ještě malý, ještě předtím, než ji jeho tatínek donutil, aby mu dala ostříhat vlasy, což je velká škoda, protože mu ty dlouhé kudrny moc slušely. Ale Herbert nechtěl zpívat a tvrdil, že tu písničku už zapomněl, a tak se mu maminka pokusila pomoct:
„Jup-lá, jup-lá, malá houpačka...“
Ale Herbert stejně nezpíval a vypadal nakvašeně, když se tomu Hubert začal chechtat. Vtom pan Polda vstal a řekl, že je čas jít od stolu.
Vyšli jsme z jídelny a Herbertův tatínek se zeptal, co obvykle v tu dobu děláme.
„Mají odpolední odpočinek,“ řekl pan Polda. „Je povinný. Je totiž třeba, aby si odpočinuli a trochu se uvolnili.“
„To je velice rozumné,“ prohlásil Herbertův tatínek.
„Já nechci odpočívat,“ řekl Herbert. „Chci dneska zůstat…
