Nicota
Zamyslete se nad oním otřepaným rozdílem mezi optimistou a pesimistou: stejnou částečně naplněnou sklenku s vínem optimista označuje za "z poloviny plnou" a pesimista za "z poloviny prázdnou". Banalita. Ale dá se to dovést ještě dál: realista by nad tou diskusí zřejmě mávl rukou a víno by jednoduše vypil. Léčící se alkoholik by se na sklenku ani nepodíval. Nihilista by sklenku i s obsahem mrštil na zem. A tak dál.
Při úvahách nad tímto rčením si je třeba uvědomit užitečnost pojmu prázdnota. Prostor, kde víno není, je stejně důležitý jako ten, kde víno je. Při hodnocení oné situace vnímáme něco, ale současně vnímáme i nic.
Jedno podtrhuje, definuje a povyšuje to druhé.
A ještě jiný pohled: Sklenku bychom nikdy neměli nalévat plnou, protože požitek neposkytuje jenom vlastní pití, ale také vůně, které sklenka udržuje nad hladinou vína. Ten prázdný prostor tedy vlastně vůbec prázdný není, ale abychom to ocenili, musíme zapojit další smysl.
Anebo otázka vlastní samoty, když je člověk zcela sám a bez společnosti ostatních. Můžeme takovou situaci vnímat jako zoufalé prázdno, ale také jako báječnou a kýženou samotu a klid. Všechno záleží na tom, jak se díváte na prázdný prostor a jak jej využijete. Pak je možný další pohled na samotu.
Nebo svět počítačů, který je celý postaven na oné elegantní jednoduchosti ano/ne, otevřeno/zavřeno, plus/mínus - díky tomu počítače skladují a odesílají nekonečné množství informací. Co není je stejně důležité jako to, co je.
Nic, prázdno, absence, prostor, nicota, vakuum, mezera, otevřený prostor. Všechna tato slova nám poskytují rovnováhu vůči pojmům jako něco, plnost, přítomnost, čas, existence, plný.
Mnozí myslitelé zdůrazňovali, že kvalita života nezřídka souvisí s tím, bez čeho se obejdete. Dospěli k závěru, že nejlepší věci na světě vlastně nejsou věci.
Jeden buddhistický mravoučný příběh vypráví o mnichovi, který potkal muže, jenž celý život hledal krásu a pravdu. "Našel jste, co jste hledal?" zeptal se ho mnich. "Ne", odpověděl ten muž. "Tak to je báječné", řekl mnich. "Co je na mém marném hledání báječného?" chtěl vědět hledač pravdy. "No že se pořád máte na co těšit", vysvětlil mu to mnich.
Jenom do otevřené mysli se vejsou ještě další poznatky. Přerostlého a použitého se je třeba zbavit, aby se vytvořil prostor pro to, co se teprve naučíme. Nejlépe se přemýšlí o samotě - na poušti, na pláži, v posteli, za zavřenými dveřmi. Právě proto říkáme, že musíme zmizet někam pryč, utéct zmatku a činorodosti, abychom se slyšeli přemýšlet. Thoreau napsal: "Člověk, který se musí vydat do vesnice, aby se dozvěděl, co je nového, nebyl v kontaktu se sebou hodně dlouho."
Rozjímání, meditace, modlitba, rozvažování, přemítání - to všechno jsou slova popisující situaci, kdy se v ničem vytvoří prostředí, kde může k něčemu dojít.
I ta nejjednodušší věc se vlastně může stát oknem do vesmíru. A většina vesmíru je přece nic, prázdný prostor.
V tradičních japonských domcích si lidé stěny nepřeplácávají různými cetkami a obrazy; Japonci si totiž myslí, že si tím způsobem děláme z umění tapetu - že už je pak nevnímáme jinak, než jen jako pozadí. Na každé zdi bývá proto vyhrazeno jediné místo pro jediný obraz, který občas vyměňují podle ročního období. Říkají tomu tokonama. Když dají něco krásného do tokonamy, každý si toho uměleckého předmětu všimne a ocení jej, zcela vědomě mu věnuje pozornost.
Vždycky počátkem ledna si do tokonamy u nás doma věšíme japonský svitek - kaligrafický obrázek kruhu, vytvořený jediným tahem štětce. Namaloval jej Sesuo, nejvyšší kněz kjótského chrámu Takuwan, a připsal tam ještě japonským písmem slova "Prázdnota, nevyčerpatelný poklad".
Mám ten obrázek rád, protože mi připomíná ještě nenaplněné možnosti následujících dvanácti měsíců. Je to vlastně zenový pozdrav, vyjádření onoho našeho "Šťastný Nový rok".
Třicet loukotí se sbíhá v jediném středu;
tento prázdný otvor ve středu kol je
nezbytným, má-li vůz fungovat.
Když vyrábíme nádobu z hroudy hlíny,
teprve…
