5. Dejte si pozor, už se stmívá …
Nad Stínadly se snášelo těžké mlhavé šero a rozsvěcovala se první světla v oknech. A do šera se opět rozhlaholily zvony, Dunivá Kateřina, Zlatá svatá, Živé srdce, Velký Dominik, zvon z kostela Černých kapucínů a jiné a jiné - a všechny ty kovové údery splývaly v jediný mocný zvonivý zvuk. Kolikrát je hoši Rychlých šípů tak už slyšeli za tu dobu, kdy sem ze své Druhé strany pronikli poprvé, zprvu za pátráním po ježku v kleci, později i z dalších důvodů! Většinou jim při této temné zvonivé záplavě nebylo nikdy zrovna moc volno u srdce - a ani dnes se jim zde nedýchalo lépe.
Mirek s Jarkou, nejstarší dva chlapci z klubu, byli trochu ustaraní rychle plynoucím časem. Již se šeří - podvečerní zvony rachotí nad Stínadly - a oni vlastně ještě nic kloudného nepořídili! Kdy se vrátí domů? To zase bude doma hubování — i když je zítra neděle!
"Něco ale už přece jen máme!" těšil Mirka i Jarku Jindra. "Víme, že Sběračův Brejlovec je vlastně nějaký Venda Rejholec - a od Rudly Šaflíře taky víme, kde ho máme hledat! No není to na začátek dost?"
"A to chybné jméno - Brejlovec místo Rejholec - Sběrači otlučeme v TAM-TAMU pěkně o hlavu!" vyhrožoval Červenáček.
Rychlonožka mlčel, cpal se pořád mezi ostatní hochy, aby nebyl na kraji - a občas se trochu úzkostlivě ohlédl dozadu. Obklopovalo je už husté šero a kolem nich se rojili Vontové, jejichž tváře nevěstily nic dobrého …
"K Žlutému květu dnes už asi nepůjdeme!" sděloval šeptem hochům Mirek. "Pojďme raději najít toho Rejholce - třeba z něj něco vytáhneme, co nám bude v rozmluvě s Vláďou Dratušem a jeho Žlutým květem později hodně užitečné!"
"To se ví! Já jsem pro!" přizvukoval Jarka, "vždyť tady nemusíme přece všechno strhnout za jedinou výpravu!" Kráčeli pak nějakou chvíli mlčky, všichni trochu stísnění a nerozhodní, až Červenáček přerušil mlčení.
"Jdou za námi! Podívejte se někdo nenápadně dozadu!" šeptal rozechvěně - a měl pravdu! Dosti početná tlupa Vontů, nenápadně roztroušená, je sledovala ve vzdálenosti asi šedesáti kroků. Třeba to byla jen náhoda - ale Rychlé šípy na takové náhody tady ve Stínadlech nikdy moc nevěřily - chlapci vždy ve všem viděli spíše nebezpečí, než nějakou náhodnost …
Když míjeli dům v zúžené části ulice, spatřili ve výši prvního patra jakousi dřevěnou pavlač, táhnoucí se po celé délce domu. Na ní se pohybovalo několik dívčích postav. Běhaly trochu neklidně a zmateně po celé její délce, chvílemi se zastavovaly a zřejmě si Rychlé šípy důkladně prohlížely, pokud to za šera vůbec bylo možné.
A když přišli trochu blíže, zavolalo jedno z děvčat tlumeně na ně dolů: "Haló - jste Rychlé šípy? Jestli jste, tak — " Do toho volání začaly cosi volat i ostatní dívky. Byl to najednou zmatený vodopád letmých výkřiků, zřejmě nějakých výstrah, nebo jakýchsi důležitých pokynů a rad. Rychlé šípy z volání vyrozuměly, že jsou v nejnebezpečnější části Stínadel, zaslechly jméno Žlutého květu, kde jsou prý hoši dobří a spravedliví, ale že se Žlutý květ asi rozpadne — a vo- lání končilo najednou poplašnými slovy "Pozor - pozor - jdou za vámi - pozor - utíkejte pryč …"
Skupina Vontů za Rychlými šípy se skutečně zase ještě o něco více přiblížila - a bylo již zcela zřejmé, že chce proti nim něco začít.
Děvčata náhle a rychle zmizela z pavlače kamsi dovnitř domu - a Rychlé šípy se pustily v mírném poklusu dále do hlubin Stínadel, Přitom se snažily držet pořád doprava, jak jim radil Rudla Šaflíř.
Všichni se uklidnili, když se jim zdálo, že tlupu Vontů ztratili z dohledu. Nikde je zatím vzadu neviděli. Někde zdaleka bylo slyšet výhrůžnou vontskou píseň beze slov, ale zde, kudy zrovna spěchali, panoval poměrný klid. Dospělí lidé chodili domů z práce, tu a tam se mihl nějaký Vont, ale nevšímal si jich příliš - a Rychlé šípy to jen uklidňovalo.
Jakési staré paní se zeptali, jdou-li dobře do ulice V hlubinách, neznala však ten název. "To je jistě zase jméno, co si vymysleli tady kluci," řekla jen, "mají pojmenované ulice a plácky podle svého …"
M…
