Kapitola dvanáctá
"ALE PROČ SES HO pokoušel zvednout?" vyptával se Belgarat Gariona následujícího rána, poté, co se s tetou Pol vrátili a byli informováni neproniknutelně se tvářícím Silkem o stavu, v jakém mladíka nalezli,
"Připadalo mi to jako nejlepší způsob, jak ho převrátit," pokrčil rameny Garion. "Víš, chtěl jsem ho nějak podebrat zespodu a pak ho překulit."
"Ale proč ses do něj jednoduše neopřel někde pod vrcholem? Byl by se poměrně snadno převrátil."
"To mě nenapadlo."
"Copak nevíš, že takhle měkká země nemůže podobný tlak vydržet?" divila se teta Pol.
"Teď už ano," připustil mladík. "Ale kdybych se do kamene opřel, neodstrčilo by mě to nazad?"
"Musel by ses proti té sile vzepřít," vysvětloval Belgarat. "To je jeden z kouzelnických triků. Když vynaložíš určitou vůli, abys pohnul nějakým předmětem, musíš vynaložit její stejné množství na to, abys sám sebe udržel na místě. Jinak se jenom od toho předmětu odstrčíš."
"To jsem nevěděl." přiznal Garion. "Bylo to poprvé, co jsem se o něco takového pokusil, aniž jsem k tomu byl donucen situací... Necháš toho?'" houkl rozzuřeně na Se'Nedru, která se složila k zemi v záchvatu smíchu hned poté, co Silk dokončil své vyprávění.
Rozesmála se ještě víc.
"Asi mu budeš muset pár věcí vysvětlit, otče," prohlásila teta Pol. "Nemá zřejmě ani to nejzákladnější ponětí o vzájemném působení sil." Kriticky si Gariona změřila. "Ještě žes ho nezkusil hodit," řekla přísně. "Mohl ses odhodit někam zpátky do hor."
"Opravdu nemám dojem, že by to bylo až tak směšné," vyčítal Garion ostatním, kteří stáli kolem a zubili se na něj. "Víte, není to tak lehké, jak to vypadá." Uvědomil si, že se ztrapňuje ještě víc a přemítal, zda ho jejich veselí víc uráží nebo uvádí do rozpaků.
"Pojď se mnou, hochu," vybídl ho pevně Belgarat, "Budeme muset začít úplně od začátku."
"Není to moje vina, že jsem to nevěděl," protestoval Garion. "Měls mi to říct."
"Netušil jsem, že hodláš začít experimentovat," opáčil stařec. "Většina z nás má dost rozumu na to, aby počkala na odbornou asistenci, než se pustí do přestavby krajiny."
"Dobrá, ale přesto se mi povedlo s tím balvanem pohnout," hájil se mladík cestou přes louku k věži.
"Úžasné. A vrátils ho na místo?"
"Proč? Jaký je v tom rozdíl?"
"Zde v Údolí ničím nehýbáme. Všechny věci tu z nějakého důvodu mají určené místo a na něm by měly zůstat."
"To jsem nevěděl," omlouval se chlapec.
"Teď už to víš. Vrátíme ho tam. kam náleží."
Chvíli pokračovali mlčky.
"Dědečku?" porušil Garion posléze ticho.
"Ano?"
"Když jsem pohnul tím kamenem, zdálo se mi, že síla, kterou jsem na to vynaložil, do mne proudí zvnějšku. Jako by se nacházela všude v okolí. Je to možné?"
"Tak to funguje vždycky," přitakal Belgarat. "Když něco děláme, bereme si sílu z okolí. Tak například, když jsi spálil Čamdara, vytáhl jsi veškeré teplo, které se nacházelo kolem - ve vzduchu, v zemi a z každé živé bytosti v dosahu. Posbíral jsi je po troškách a spojil je v oheň. Když jsi převalil ten kámen, vytáhl jsi sílu z okolí."
"Já myslel, že to všechno pochází ze mne."
"Jen když něco tvoříš," zněla odpověď. "Taková síla pak musí pocházet z nás. Ale na všechno ostatní si můžeme půjčit odjinud. Sbíráme trošku tam a trošku tady a pak veškerou tu moc soustředíme a uvolníme jediným směrem. Nikdo nemá tolik duševních sil, aby mohl na dálku přenést byť pouhé stéblo trávy."
"A pokud se někdo pokusí něco zničit, dojde k přesnému opaku," pochopil Garion. "Vstřebá veškerou sílu toho, co právě ničí, ale nemůže ji v sobě pojmout, a tak - " rozhodil rukama.
Belgarat ho přimhouřenýma očima pozoroval. "Máš zvláštní způsob myšlení, chlapče. Docela snadno chápeš ty nejtěžší věci, ale máš spoustu práce s těmi nejjednoduššími. Jako s tím kamenem." Zavrtěl hlavou. "Takhle se to nikdy nenaučíš. Vrať ho zpátky, odkud jsi ho vzal, a snaž se tentokrát nenadělat tolik rámusu. Ten rachot, který jsi včera vyvolal, otřásal celým Údolím."
"A co mám dělat?" zeptal se Garion.
"Shromáždi v sobě sílu." radil Belg…
