Kapitola dvacátá sedmá
ZA ČERNÝMI DVEŘMI leželo jmění celých pohádkových říší. Zlato v podobě zářivě žlutých mincí se válelo v hromadách na podlaze, a mezi ně kdosi nedbale rozházel prsteny, náramky, řetězy a koruny - v množství, jež snad nešlo ani spočítat. U stěn se vršily naskládané pruty červeného zlata z angarackých dolů, proložené tu a tam otevřenými truhlicemi, přecpanými diamanty o velikosti pěsti, které jiskřily jako kousky ledu. Uprostřed místnosti stál veliký stůl, pokrytý rubíny, safíry a smaragdy ne menšími než vejce. Těžké šarlatové závěsy, zakrývající okna, byly doslova ověšeny šňůrami perel všech barev - bílých, růžových i šedavých, a dokonce ani několik sytě černých nechybělo.
Belgarat se pohyboval jako zvíře na lovu; jeho oči byly všude a pružné pohyby ani trochu nenaznačovaly starcův věk. Ignoroval pohádkové poklady a rázně přešel po vysokém koberci do další místnosti, naplněné věděním - kde se v regálech od podlahy až ke stropu vršily svitky pergamenů a kožené hřbety tlustých knih stály vyrovnané v řadách na dřevěných policích jako regimenty vojáků, jdoucích do boje. Stoly v druhé místnosti byly přeplněné podivnými skleněnými aparaturami, určenými patrně pro nějaké alchymistické pokusy, a podivnými přístroji ze železa a mosazi, plnými koleček, řetízků, páček a tyčinek.
Ve třetí komnatě stál mohutný zlatý trůn, obklopený zezadu závěsy z černého sametu. Přes jedno z opěradel trůnu byl přehozen hermelínový plášť a na sedadle spočívala těžká zlatá koruna a žezlo. Podlaha, vykládaná leštěnými kameny, znázorňovala - jak Garion odhadoval - mapu celého světa.
"Co to je za místo?" zašeptal Durnik přiškrceným hlasem.
"Tady se Ktačik baví," odpověděla s pohrdáním teta Pol. "Má mnoho neřestí a rád odděluje jednu od druhé."
"Tady dole není," zabručel Belgarat. "Pojďme o patro výš." Vedl je stejnou cestou zpátky, ke kamennému schodišti, které se točilo vzhůru, vymezeno okrouhlými stěnami věže.
Místnost, kterou nalezli nad schody, byla plná hrůz. Uprostřed stál skřipec a na stěnách visely biče a karabáče. Na stole, umístěném u stěny, kdosi vyrovnal do úhledných řad hrůzostrašné nástroje - háky, jako jehla ostré hřeby a děsivé předměty s pilovitým ostřím, v jehož zubech byly ještě zaschlé kousky kostí a masa. Celé to místo páchlo krví.
"Běž se Silkem napřed, otče," požádala teta Pol. "V těch dalších prostorách jsou věci, které by Garion, Durnik a Relg neměli vidět.''
Belgarat pokývl a vstoupil do jednoho z vchodů, následován těsně Silkem. Po chvíli se jinými dveřmi vrátili. Mužíkova tvář znatelně zbledla. "Má dost exotické a zvrácené chutě, co?" poznamenal a otřásl se.
Ani Belgarat se netvářil vesele. "Půjdeme ještě výš," oznámil. "Je až nahoře. Myslel jsem si, že tam bude, ale musel jsem to vědět jistě."
Pustili se po dalším schodišti. Když se blížili k jeho vrcholu, pocítil Garion kdesi uvnitř těla jakési horké brnění a znamínko na dlani pálilo jako oheň. V mysli mu zazněl tichý zpěv, který jej nutil jít blíž a blíž.
V první komnatě horního patra stál černý kamenný oltář, nad nímž se na zdi vznášela ocelová podobizna Torakovy tváře. Na oltáři ležel lesklý nůž s jilcem pokrytým zčernalou krví, jež nasákla i do každičkého póru černého kamene. Belgarat teď znatelně zrychlil, pohyboval se kočičím krokem a jeho tvář prozrazovala maximální soustředění. Nakoukl do jedněch dveří ve zdi za oltářem, ale záhy zavrtěl hlavou a přesunul se k zavřeným dveřím na opačné straně. Dotkl se lehce prsty dřeva a kývl. "Je tam," zamumlal spokojeně. Zhluboka se nadechl a zničehonic se zazubil. ,.Tak dlouho jsem na tohle čekal."
"Nemarni čas. otče," pobídla ho netrpělivě teta Pol. Její oči se změnily v lesklou, tvrdou ocel a bílá kadeř ve vlasech se jiskřila jako pokrytá jinovatkou.
"Chci, abys ses do toho nemíchala, Pol," připomněl jí. "A ty také, Garione. Tohle je něco mezi Ktačikem a mnou."
"Dobrá, otče," přisvědčila teta Pol.
Belgarat napřáhl ruku a otevřel dveře. Pokoj za nimi byl prostě zařízený, téměř prázdný. Kame…
