Rozhovor
Jakmile jsme se na Korfu usadili a začali se na ostrově radostně vyžívat, Larry se svou příznačnou štědrostí ihned napsal všem známým a pozval je k delšímu pobytu. Zřejmě mu vůbec nenapadlo, že vila taktak stačí, aby se tam směstnala zrovna jen naše rodina.
"Pozval jsem k nám pár lidí asi tak na týden," řekl máti jednou ráno ledabyle.
"To bude milé," přikývla bezmyšlenkovitě.
"Napadlo mě, že nám udělá dobře mít kolem sebe nějakou inteligentní, povznášející společnost. Nechceme tu přece duševně hnít."
"Doufám, že to nejsou žádní přespříliš povznesení intelektuálové, synáčku," podotkla máti.
"Chraň bůh, máti, to se rozumí, že ne; jsou to jen ohromně roztomilí, docela obyčejní lidé. To nevím, kde jsi nabrala tu chorobnou představu, že lidé jsou povznesení intelektuálové.
"Já ty intelektuály nemám ráda," řekla máti naříkavě. "Já sama intelektuál nejsem a nedovedu hovořit o poezii a bůhví o čem. Ale takoví lidé si zřejmě představují, že když jsem vaše matka, měla bych umět s nimi donekonečna rozprávět o literatuře. A vždycky za mnou přijdou a kladou mi hloupé otázky, zrovna když jsem v nejlepším vaření."
"Přece na tobě nechci, abys s nimi debatovala o umění," řekl Larry rozmrzele, "ale myslím, že by ses měla snažit před nimi utajit svůj ohavný vkus, pokud jde o literaturu. Já tuhle nosím domů plno dobrých knih, a pak přijdu na to, že tvůj stoleček vedle postele přímo sténá pod tíhou kuchařek, zahradnických příruček a děsně ponurých strašidelných povídek. Nedovedu si přestavit, kdes tyhle škváry mohla sehnat."
"Vždyť to jsou moc pěkné detektivky," hájila se máti. "Vypůjčila jsem si je od Theodora."
Larry si krátce a pohněvaně povzdechl a chopil se zase knihy.
"Měl bys raději ohlásit v Pensionu Suisse, kdy ti lidé přijedou," připomněla máti.
"Proč a nač?" zeptal se Larry překvapeně.
"Přece aby mohi rezervovat pokoje," odpověděla máti stejně překvapeně.
"Ale já je pozval na návštěvu sem k nám," řekl důrazně Larry.
"Larry! To snad ne! Věru, ty jsi strašně nerozvážný! jak by vůbec mohli bydlet tady?"
"Skutečně nechápu, nač se tak rozčiluješ," odpověděl Larry lhostejně.
"Ale kde budou spát?" máti byla celá bez sebe. "Vždyť my sami se tu už takhle sotvaf hneme."
"Nesmysl, máti, když se to tu patřičně zorganizuje, bude tu místa habaděj. Budou-li Margo a Les spát venku na verandě, tak máš hned dvě místnosti; ty s Gerrym se můžeš přestěhovat do salónu, a pak tyhle pokoje budou volné."
"Nebuď blázínek, synáčku. Nemůžeme všichni tábořit venku po kdejakém plácku jako cikáni. Kromě toho, v noci je ještě zima, a nemyslím, že Margo a Les by měli spát venku. Tady ve vile prostě není místo pro hosty. Budeš muset těm lidem napsat a odříci pozvání."
"Nemůžu jim odříci," namítl Larry, "jsou už na cestě."
"Na mou pravdu, Larry, ty jsi hrozný protiva. Tohle svět neviděl! Proč jsi mi to neřekl dřív? To čekáš, až jsou málem tady, a pak teprve mi s tím přijdeš."
"Já nevěděl, že příjezd pár známých ti připadá jako bůhvíjaká katastrofa," řekl na vysvětlenou Larry.
"Ale, Larry, to přece je taková bláhovost! Pozveš si lidi, a víš, že ve vile nemáme místo!"
"Už bys mohla s tím kázáním přestat," zakřikl ji Larry podrážděně, "celá ta věc se dá rozluštit náramně jednoduše."
"Jak?" máti se zatvářila nedůvěřivě.
"No, když vila není dost velká, tak se přestěhujeme do větší."
"Nebuď směšný! Kdo to jakživ slyšel, stěhovat se do většího domu, protože sis pozval nějaké přátele na návštěvu."
"Co je na tom nápadu směšného? Mně se to zdá naprosto rozumné řešení; konečně přece tvrdíš, že tady není dost místa; pak je samozřejmé, že se dá dělat jen jedno, a to přestěhovat se!"
"Tady je samozřejmé, co se dá dělat: a to nezvat si hosty," odpověděla máti už přísně.
"Myslím, že nám nejde k duhu žít jako pousevníci," namítl Larry. "Vždyť já je vlastně pozval kvůli tobě. Je to hrozně milá parta. Myslel jsem, že je přivítáš s radostí. Trošku ti to tu oživí."
"Pěkně děkuju," pronesla máti důstojně, "já tu mám takhle dost živo!"
"No, pak …
