Kapitola první
Netušený ostrov
Z hluku a zmatku v celním přístřešku jsme si proklestili cestu do oslnivého slunečna na přístavišti. Město kolem nás příkře stoupalo; nazdařbůh se kupily četné řady mnohobarevných domů se zelenými okenicemi složenými po stranách oken jako křídla tisíců motýlů. Vzadu za námi ležel záliv, hladký jako talíř, a tlumeně svítil tou neuvěřitelnou modří.
Larry kráčel rychle, s hlavou vztyčenou a v obličeji s výrazem tak královsky přezíravým, že si člověk ani neuvědomoval jeho nevelkou postavu, a ostřížím zrakem sledoval nosiče pachtící se s jeho kurfy.
Za ním šel volným krokem Leslie, malý a statný, s vezřením důstojně nebojácným a pak Margo, ve vlajících oblacích mušelínu a vůně. Máti, která připomínala drobounkou, ztrápenou misionářku za povstání, se chtíc nechtíc nechala táhnout bujným Rogerem k nejbližšímu kandelábru, kde musela zůstat stát, zahledená do prázdna, zatímco Roger ulevoval svým nahromaděným citům, nastřádaným v psí ohradě. Larry vybral dvě velkolepě zchátralé drožky, do jedné dal naložit zavazadla a do druhé se posadil sám. Pak se nakvašeně rozhlédl po ostatních.
"Tak co?" zeptal se. "Naš ještě čekáme?"
"Čekáme na máti," vysvětloval mu Leslie. "Roger našel kandelábr."
"Bože milý!" zvolal Larry a potom se v drožce postavil a rozkřikl se na celé kolo: "Máti, honem, pojď už! Copak ten pes nemůže počkat?"
"Už jdem, synáčku," odpověděla netečně a nepravdivě matka, poněvadž Roger nejevil žádnou chuť kandelábr opustit.
"Ten mizera pes byl celou cestu jen pro zlost," huboval Larry.
"Nebuď přece tak netrpělivý," řekla Margo pohněvaně. "Pes se bez toho obejít nemůže... a konečně, v Neapoli jsme museli čekat hodinu na tebe!"
"Já měl potíže se žaludkem," namítl Larry stroze.
"Dobře, pes má třeba taky potíže se žaludkem," řekla Margo škodolibě. "To máš pěšky jako za vozem!"
"To jako myslíš, že to vyjde nastejno, ne?"
"Ať to myslím, jak chci, je to prašť jako uhoď!"
V tu chvíli přišla máti, poněkud pocuchaná, a museli jsme teď upnout pozornost na Rogera, jak bychom ho dostali do drožky. V takovém povoze ještě nikdy nejel, a měřil si ho podezíravě. Nakonec jsme ho museli vzít do náručí a hodit do vozu; zuřivě štěkal a my, celí udýchaní, jsme museli honem naskákat za ním a držet ho uvnitř. Ta tahanice vystrašila koně, takže se dal do pajdavého klusu, a my všichni jsme skončili ve zmatené hromadě na dně drožky a pod námi s hlasitým nářkem Roger.
"Impozatní vstup!" řekl Larry zatrpkle. "Já doufal, že vzbudíme dojem, jako když přijíždí urozené panstvo, a takhle to dopadne... do města přijedeme jako tlupa středověkých komediantů."
"Nech už toho brumlání, synáčku," konejšila ho máti a narovnala si klobouk; "za chvíli jsme v hotelu."
A tak s klapáním a klinkáním ujížděla naše drožka do města a my seděli na žíněných sedadlech a snažili jsme se tvářit vznešeně a milosrdně, jak to vyžadoval Larry. Roger, v mocném sevření Leslieho paže, hlavu přepadlou přes postranní hranu korby, koulel očima jakoby v posledním tažení. Potom jsme se kodrcali kolem jakési uličky, kde na slunci leželi čtyři ježatí vořechové. Roger strnul, začuměl se na ně a pak se pronikavě rozštěkal na celé kolo. To vzkřísilo vořechy z letargie, rozběhli se za drožkou a ňafali jak zjednaní. Po naší vznešené póze bylo nenapravitelně veta, poněvadž dva lidé museli krotit běsnícího Rogera, zatímco ostatní se nahýbali z povozu a prudkým máváním časopisy a knihami zaháněli "hordu" pronásledovatelů. To mělo jen jediný účinek: že se psi ještě víc rozdráždili a u každé postranné uličky, kolem níž jsme projížděli, jejich počet vzrůstal, takže ve chvíli, kdy jsme sjížděli na hlavní ulici města, pletlo se nám mezi kola vozu a zuřivě skákalo kolem nějakých čtyřiadvacet psů, málem pominutých zuřivostí.
"Proč jim to někdo nezatrhne?" rozkřil se nad vší tou vřavou hlas Larryho. "Vždyť je to jako scéna z Chaloupky strýčka Toma!"
"Proč to nezkusíš zatrhnout ty? Místo abys kritizoval!" obořil se na něho Leslie, zaneprázněný urputným zápo…
