Já jsem pro dnešek zvolil variantu číslo tři. Jen ať si hrabě von Fuchs užije trochu adrenalinového příboje.
Kráčeli jsme z kopce poměrně prudkým spádem. Já první - LONG TYPE v pohotovosti. Admirál se nedal zahanbit. Překračoval popadané stromy a prodíral se změtí vysokého pralesního podrostu s bezhlučností, jako by tu působil minimálně tak dlouho jako já. Asi za hodinu jsme tím nejobtížnějším terénem ušli téměř pět set metrů. Bludné balvany, trní, místy neprostupné srostlice z kmenů děsivě pokroucených stromů - prales se nad námi zavíral jako víko od rakve. Můj předpoklad o admirálových očích se samozřejmě potvrdil - oba jsme koukali v infra - ale já jsem si na to musel zapnout příslušnou techniku v přilbě.
Na detektoru bludných kořenů se mi objevil ten, kterému říkám První. Od něčeho takového být vždy co nejdál. Za další hodinu a půl jsme došli do rozlehlého sedla mezi horami takzvaného Dlouhého žlebu. Cestou byl několikrát slyšet řev hladového vlkodlaka - opravdu dobrá noc k lovu.
Ve Žlebu vzdálenosti mezi kmeny vzrostly a vysoký podrost se rozestoupil do tisíců ostrůvků oddělených mnoha nestejně širokými mezerami a stezičkami - nejdokonalejší bludiště jaké znám. Mezi větrem rozkomíhanými stromy se měňavě vlnily přízračně bledé sloupy měsíčního světla.
„Vypněte si infra,“ sykl jsem na admirála. Vlkodlak je studenokrevná, tudíž v infračervené oblasti od pralesa nerozeznatelná bytost. Podle toho jak se admirálův stříbrným světélkováním polarizovaného světla vyhlazený obličej zkřivil nechutí, měl zřejmě vypnuto už dávno.
Šli jsme opatrně dál.
V křoví nalevo něco zapraskalo, ozvalo se divoké zaječení a o kolenní chránič mi zadrnčel meč. Než jsem trpaslíka zadupl do země, stačil jsem si všimnout, jak hrabě povyskočil. Ale nebylo to špatné, při obdobných trpasličích excesech hosté obvykle skáčí metr vysoko, řvou a střílí kolem sebe tak zběsile, že obvykle něco schytám i já. Copak trpaslíci - při jejich sotva třiceticentimetrových postavách si o ně člověk akorát ušpiní boty. Revenant by byl horší. Trpaslíci neustále (a hlavně zbytečně) bojují o nedotknutelnost svých teritorií (nikdo o ně totiž nestojí). Revenanti a vlkodlaci mají jenom hlad - to je daleko nebezpečnější. Jednou z nejnebezpečnějších bytostí pralesů Revíru je ale revenant, který přežil napadení vlkodlakem. Ono říkat o revenantovi, že něco přežil je poněkud zavádějící - revenant je oživlá mrtvola nesprávně zombie, v místním slangu mrtvák. To, co z takové kombinace vzejde, to je pravá bestie, superzabíječ, démon na druhou. Něco takového ale (naštěstí!) strašně rádi loví kouzelníci, a navíc tihle werewolfové (bohudík!) vznikají opravdu jen jednou začas. (Mimochodem, to že vůbec existují, jsem pro lidstvo odhalil já. Mám sice od té doby místo levé ruky a levé nohy protézy, ale zato i jednoho moc zajímavého známého.)
***
