Šoulačka (Jiří Kulhánek)

Po další půlhodině jsme dorazili k Dlouhému potoku („Dlouhý“ se mu neříká proto, že protéká Dlouhým žlebem, ale proto, že se každý dlouho rozmýšlí, jestli se má ochomýtat nějak blízko kolem jeho mrazivých vod).

Za celou tu dobu jsme ani jednou nezaslechli vytí, či nějaký jiný příznak vlkodlačí přítomnosti.

Admirál měl ve smlouvě, že chce jako prioritní cíl zastřelit vlkodlaka klasického vzniklého z živého člověka - ti jsou samozřejmě nejvzácnější a zároveň nejnebezpečnější. Neměl jsem z toho moc radost až do chvíle, než jsem v konceptu smlouvy uviděl admirálem navrhovanou sumu pro loveckého pomocníka (tedy pro mě) - tolik peněz by mi lehce umožnilo přestat pozorovat svět přes mířidla loveckého speciálu a věnovat se něčemu užitečnějšímu.

Znám pár míst, kudy nocí obchází výše zmíněný vzácný vlkodlačí druh - to ale nyní musíme překonat Dlouhý potok - což znamená - pokud možno (a velmi záhodno!) - alespoň do něj nespadnout. Některé z bytostí, které obývají jeho kalné vody, nahánějí hrůzu i mně.

„Takže varianta Tarzan,“ řekl jsem si spíš pro sebe a zatahal za šlahoun liány vinoucí se z klenby větví přerůstajících daleko nad vodou.

„Musíme na to oba naráz - pustíte se přesně až řeknu teď - kdyby se vám zdálo, že to v žádném případě nemůže vyjít,“ řekl jsem, a povzbudivě se usmál do zjevnou skepsí protáhlého obličeje mého společníka. „Nebojte se, nedělám to poprvé.“ Znovu jsem zkusmo škubl za dřevitý stonek. Admirál si měřil blýskavě černou, hlasitě šplouchající vodu, ubíhající pod strmým břehem skoro tři metry pod našima nohama. Náhlý poryv větru zakvílel v korunách stromů a rozkomíhal větve - bledé louže chvějivého měsíčního světla se strašidelně roztančily trnitým podrostem kolem nás. Noční prales skřípěl a vrzal. Trochu mě mrazilo.

***