Kapitola 10
Neděle, 24. února 2002, 11.45
Přestože na nevypočitatelnost novoanglického počasí si Stephanie dávno zvykla, tentokrát ji svou nečekanou proměnouznovupříjemně překvapilo. Zimní slunce sice nemělo tu pravou sílu, ale vzduch byl mile vlahý a odevšad se ozýval ptačí zpěv, jako by snad už zítra mělo přijít jaro. Jaký rozdíl od pátečního večera, kdy kráčela z Harvard Square k domovu a na zemi ležel sněhový poprašek!
Danielův vůz zaparkovala v městské garáži u Government Center a pěšky se vydala východním směrem do North Endu, jedné z nejosobitějších bostonských čtvrtí. Byl to shluk úzkých ulic lemovaných zděnými dvoupatrovými či třípatrovými řadovými domky. Jihoitalští přistěhovalci tady už v devatenáctém století vytvořili jakousi malou Itálii. Venku po celý den postávali hlučně se bavící lidé, z oken se linula pronikavá vůně pobublávající boloňské omáčky. Jakmile odpoledne skončilo vyučování, všude skotačily děti.
Prostředí, ve kterém vyrůstala, by Stephanie rozhodně označila za vlídné, přátelské a vstřícné. Jediný problém, jak se ostatně nedávno svěřila Danielovi, představovaly rodinné vazby. Ten rozhovor v ní znovu oživil pocity a myšlenky, které se dlouho a víceméně úspěšně pokoušela potlačit.
Jistou roli tu pochopitelně hrálo také Anthonyho obvinění.
Na Hannover Street, obchodní třídě procházející středem čtvrti, se Stephanie zastavila před otevřenými dveřmi Café Cosenza. Byl to jeden z rodinných podniků a dát jste si tu mohli italské zákusky nebo zmrzlinu stejně jako nefalšované cappuccino. Až na chodník tryskala šumivá směs hovoru a smíchu, neustále přerušovaná syčením a cvakáním přístroje připravujícího espresso. Stephanie v tom lokále prosyceném vůní čerstvě upražené kávy a vyzdobeném kýčovitou nástěnnou malbou Neapolského zálivu a hory Vesuv strávila bezpočtu příjemných hodin s kamarádkami, z dnešního pohledu jí však připadalo, že všechny ty cannoli a zmrzlinové poháry konzumovala kdysi nesmírně dávno, snad před sto lety.
Zatímco teď stála před vchodem a nenápadně nakukovala dovnitř, uvědomovala si, jak nesmírně se vzdálila nejen svému dětství, ale i svým příbuzným s výjimkou matky, jíž často telefonovala. Až na mladšího bratra Carla, který se stal knězem, Stephanie jako jediná z rodiny studovala, a navíc získala doktorát. Její spolužačky ze základní i střední školy v současnosti většinou bydlely přímo tady nebo na jiném bostonském předměstí, měly své standardní domy, vozy, manžely a děti. A Stephanie?
Žila ve volném svazku s mužem o šestnáct let starším a právě se společně pokoušeli udržet nad vodou svou teprve začínající biotechnologickou firmu tím, že tajně poskytnou americkému senátorovi léčbu oficiálně neschválenou, experimentální, ale snad nadějnou metodou.
Stephanie pokračovala v cestě po Hannover Street a nikoliv bez údivu si připomínala, jak se jí podařilo naprosto a definitivně zpřetrhat pouta s předchozím životem. Stejně zajímavé jí připadalo, že ji to ani trochu netrápí. V podstatě to tehdy byla přirozená reakce na otcovy neprůhledné obchodní aktivity a na postavení, jaké celá rodina zaujímala v místní komunitě. Pouze jedním si Stephanie nebyla jistá: ubíral by se její život jiným směrem, kdyby otec byl přístupnější citům?
V dětství se opakovaně snažila prolomit tu hráz otcova mužského a sebestředného šovinismu stejně jako až chorobného zaujetí vším, co právě dělal, nikdy však neuspěla.
Ty marné pokusy nicméně přispěly k tomu, že si časem vypěstovala silný nezávislý postoj, jemuž dnes vděčila za svou vědeckou kariéru.
Náhle Stephanii napadlo cosi velmi zvláštního, že totiž její otec a Daniel mají přes veškeré výrazné rozdíly mnoho společného. Ano, říkala si, oba jsou egoističtí, výjimečně ambiciózní a nelítostně soutěživí, oba dokáží být tvrdí až na samu hranici asociálnosti. A co víc, i Daniel je svým způsobem zavilý šovinista, jeho šovinismus se ovšem netýká pohlaví, ale intelektu…
Stephanie se mimoděk usmála. V duchu se sama sebe ptala, proč si těch podobností dosud nevšimla…
