32. NEMOCNICE
Tentokrát nebyla cesta nazpět do života pečlivě připravena předem. Druhé probuzení Lorena Lorensona nebylo tak příjemné jako to první, připadlo mu naopak tak úděsně bolestivé, že si až přál, aby ho nechali ponořeného v jeho sladkém zapomnění.
Hned, jak nabyl mlhavého vědomí, okamžitě toho litoval. Do hrdla mu vedly trubičky, k pažím a nohám měl připojené kabely. Kabely! Když si připomněl smrtící tah dolů pod hladinu, pocítil okamžitě hrůzu. Pak se přece jen ovládl.
Nyní mu dělalo starost něco jiného. Zdálo se mu, že nedýchá, nemohl zjistit žádný pohyb bránice. Nanejvýš podivné – ach, předpokládám, že dýchám pomocí umělých plic…
Změna údajů na monitoru musela vyburcovat sestru, neboť náhle zaslechl tichý hlas a na víčka mu padl stín. Byl však stále ještě příliš unavený, než aby je dokázal otevřít.
„Váš stav se rychle zlepšuje, pane Lorensone. Nemáte se čeho bát. Za pár dní vstanete – ne, nepokoušejte se mi odpovědět!“
To jsem vůbec neměl v úmyslu, pomyslel si Loren. Vím přesně, co se stalo…
Pak tiše zasyčela tlaková injekční stříkačka, v paži se mu na okamžik rozlil mrazivý chlad a opět upadl do nevědomí.
Následující procitnutí bylo k jeho veliké úlevě už naprosto jiné. Trubičky a kabely zmizely. Ačkoli se cítil velice slabý, nic ho nebolelo. A znovu dýchal v pravidelném, normálním rytmu.
„Dobrý den,“ pronesl hluboký mužský hlas pár kroků od něj. „Vítám vás nazpátek.“
Loren obrátil hlavu po zvuku a mlhavě spatřil na sousední posteli zabandážovanou postavu.
„Hádám, že mě poznáváte, pane Lorensone. Poručík Bill Horton, spojový technik a bývalý závodní surfař.“
„Ach, nazdar, Bille – co jste prováděl?“ zašeptal Loren. Avšak vzápětí se přihnala sestra a ukončila jejich konverzaci jinou dobře mířenou injekcí.
Nyní už byl dokonale v pořádku a netoužil po ničem jiném, než aby mu dovolili vstát. Vrchní lékařka Newtonová byla vcelku přesvědčená, že je nejlepší rozebrat s pacienty, co se jim vlastně stalo a proč. Dokonce i když vysvětlení nepochopili, pomáhalo udržet je v klidu, takže jejich otravná přítomnost nenarušovala příliš hladký provoz léčebného zařízení.
„Možná že se cítíš v pořádku, Lorene,“ prohlásila, „ale tvoje plíce se stále ještě doléčují a musíš se vyhnout jakékoli námaze, dokud nenabudou plné dřívější kapacity. Kdyby thalasský oceán byl stejný jako ten na Zemi, nevznikl by žádný problém. Jenže je mnohém méně slaný – je v něm pitná voda, pamatuj, a tys jí vypil asi litr. A poněvadž tvoje tělesné tekutiny jsou slanější než mořská voda, zcela ti to rozvrátilo izotonickou rovnováhu v těle. Takže osmotický tlak ti značně poškodil buněčné membrány. Museli jsme provést rychlé šetření v Lodním archívu, než jsme s tebou začali něco podnikat. Koneckonců při kosmickém letu se člověk málokdy utopí.“
„Budu poslušný pacient,“ řekl Loren. „A velice si cením toho, co jste pro mě udělali. Ale kdy budu moct dostávat návštěvy?“
„Jedna už právě teď čeká venku. Dávám ti patnáct minut. Pak ji sestra vyhodí.“
„Jako bych tu nebyl,“ řekl Bill Horton. „Ospalostí stejně nevidím na oči.“
