/54/ TEORIE RELATIVITY
Morganovi sloužilo ke cti, že považoval svůj vlastní osud za zpečetěný okamžikem, kdy byly vyčerpány poslední zbytečky energie a kdy pohasla světla i na přístrojové desce Spideru. Trvalo mu celé dlouhé sekundy, než si uvědomil, že stačí pouze povolit brzdy a sjet zpátky k Zemi. Za tři hodiny už by mohl být pohodlně v posteli. Nikdo na světě by mu nemohl vytknout nezdar jeho poslání; učinil přece vše, co vůbec bylo v lidských silách.
Krátkou chvíli zíral s tupým vztekem na ten nedostupný čtverec, na nějž se teď promítal stín Spideru. V myšlenkách se mu honily nejrůznější plány, jeden bláznivější než druhý, a Morgan jeden po druhém zavrhoval. Kdyby tu ještě měl svou věrnou spineretu… jenomže stejně neexistovala cesta, jak ji dopravit do Věže. Kdyby měli trosečníci alespoň jeden skafandr, někdo by mu mohl spustit lano… jenomže na vynášení skafandrů z hořícího transportéru tehdy pochopitelně čas neměli.
Samozřejmě, kdyby tohle bylo jen videodrama, a ne problém skutečného života, tak by se jistě obětoval nějaký hrdinný dobrovolník – anebo ještě lépe dobrovolnice – a šel by i bez skafandru do přechodové komory a hodil by mu dolů lano během těch patnácti sekund, kdy by si ve vakuu zachoval ještě vědomí. Bylo to do jisté míry svědectví o míře Morganova zoufalství, že se po kratičký okamžik touto variantou vážně zabýval, než v něm opět převládl střízlivý rozum.
Od okamžiku, kdy Spider vzdal svůj souboj s gravitací, až do chvíle, kdy si Morgan připustil, že už nemůže udělat naprosto nic, neuběhla snad ani celá minuta. Pak se ho Warren Kingsley zeptal na něco, co v daném okamžiku vypadalo jako nepřiměřené a nehorázné puntičkářství.
„Udej nám ještě jednou tu vzdálenost, Vane – jak jsi vlastně přesně daleko od Věže?“
„Copak na tom, k čertu záleží? Klidně by to mohly být i světelné roky.“
Na Zemi bylo chvilku ticho; pak se Kingsley ozval znovu, tónem, jakým se mluví s malým dítětem anebo s popudlivým nemocným. „Záleží na tom všechno na světě. Říkal jsi dvacet metrů?“
„Ano – bude to asi tak dvacet.“
Bylo to sice neuvěřitelné, ale nemohl se mýlit – Warren si se slyšitelnou úlevou oddychl. V jeho hlase zaznívala dokonce i radost, když odpovídal: „A já jsem si, Vane, celá ta léta myslel, že ty jsi hlavním inženýrem tohohle projektu. Dejme tomu, že to skutečně je přesně dvacet metrů –“
Morganova výbušná reakce mu nedovolila větu dokončit. „Já idiot! Řekni Sessuimu, že přistávám asi tak – no, za patnáct minut.“
„Čtrnáct třicet, pokud jsi vzdálenost odhadl přesně. A nic na světě už ti to nemůže překazit.“
Bylo to stále ještě trochu riskantní tvrzení a Morgan by si byl přál, aby ho Kingsley raději ani nevyslovil. Stykovací uzly přechodových komor občas správně nezapadnou, třeba jen kvůli nepatrným odchylkám v toleranci při výrobě. A přezkoušet právě tuto dvojici nebyla samozřejmě nikdy příležitost.
Jen docela málo ho zaráželo chvilkové selhání vlastního úsudku. Koneckonců, člověku v krajním stressu může vypadnout z paměti i vlastní telefonní číslo, ba i vlastní datum narození. A až do tohoto okamžiku byl onen faktor, který je nyní nejdůležitější, tak podružný, že mohl být pomíjen.
Všechno je otázka relativity. Morgan nemohl dospět k Věži; ale Věž spěla k němu – nezadržitelným tempem dvou kilometrů za den.
