/59/ EPILOG: KÁLIDÁSŮV TRIUMF
V posledních dnech onoho posledního a kratičkého léta, ještě než čelisti ledovců sevřely ze severu i z jihu pevně rovník, přibylo do Jakkagaly poselstvo z Xenopolisu.
Bylo jedno samojediné, mělo hodnost Organizátora rojů a rekonstituovalo se do lidské podoby. Až na jeden detail to byla celkem zdařilá kreace; ovšem tucet dětí, které Xenopolidon doprovázely v autoptéře, byl trvale v rozpoložení jakési mírňoučké hysterie – ti mladší se dokonce tu a tam rozhihňaly.
„Copak je tu tak legračního?“ zeptalo se Xenopolidon svou dokonalou solární výslovností. „Nebo snad je to nějaký soukromý žertík?“
Ale děti se nedaly pohnout, aby Xenopolidonu, jehož barevné vidění bylo normálně limitováno hranicemi infračerveného oboru spektra, vysvětlily, že lidská pokožka není pouhá náhodná mozaika rozmanitých zelení a červení a modří. A i když jim pak zahrozilo, že se promění ve strašlivého Tyrannosaura Rexe a všechny je sežere, odmítaly uspokojit jeho zvědavost. Nejen to, ještě Je spěchaly poučit – Je, které připutovalo dálkami desítek světelných let a shromažďovalo vědění po třicet století –, že z materiálu o hmotnosti sotva sto kilogramů by se těžko tvořil jen trochu působivý dinosaurus.
Xenopolidon se nezlobilo; mělo trpělivost a děti Země pro Ně byl nezměrně zajímavé, jak svou biologií, tak i psychologicky. Taková byla ostatně mláďata všech tvorů – to jest všech, kteří nějaká mláďata měli. Xenopolidon prostudovalo již devět rozličných druhů takových bytostí a dovedlo si již téměř představit, jaké to asi je vyrůstat, dozrávat, a umírat… téměř, ale přece jen ne docela.
Před těmito dvanácti lidskými bytostmi a jednou bytostí non-lidskou se rozprostírala pustina země, jejíž někdejší bujná pole a lesy sežehl ledový dech ze severu i z jihu. Již dávno zmizely graciézní kokosové palmy, a dokonce i ze zachmuřených borovic, jež nastoupily na jejich místa, už zbývaly jen holé kostry, s kořeny udolanými šířícím se permafrostem. Na celém povrchu Země už nezbýval žádný život; toliko v hlubinách oceánů, kde vnitřní teplo planety zadržovalo postupující led, dosud plavalo a popolézalo a požíralo se navzájem pár slepých, hladomřivých tvorečků.
Ovšem pro tvora, jehož domovem byl svět kroužící kolem slabě žhnoucí rudé hvězdy, se Slunce planoucí na bezmračné obloze zdálo být nesnesitelně jasné. Třebaže se z jeho záře vytratilo veškeré teplo již před tisíciletím, pohlceno chorobou, jež napadla jeho jádro, jeho prudký chladný svit odkrýval kdejakou podrobnost zničené krajiny a třpytil se v nádheře postupujících ledovců.
Pro děti, které se stále ještě dokázaly bouřlivě radovat ze sotva probuzené síly svých myslí, představovala teplota pod bodem mrazu zdroj nebývalého rozjaření. Nahé tancovaly závějemi, holýma nožkama je rozkopávaly v prachová oblaka zářících krystalků, až je jejich symbioti museli občas varovat: „Pozor, nepokoušejte se potlačit vůlí signály omrzlin!“ Neboť ještě nebyly dostatečně vyspělé, aby dokázaly replikovat bez pomoci starších nové údy.
Nejstarší z chlapců se právě začal předvádět; zaútočil na chlad, ohlásil to a oznámil k tomu hrdě, že je ohňovým ementálem. (Xenopolidon si termín zaznamenalo pro pozdější probádání, jež Je pak uvedlo do nemalého zmatku.) Z malého exhibicionisty na chvíli nebylo vidět nic než sloup plamene a páry poskakující sem a tam po starobylém zdivu; ostatní děti však tuhle poněkud vulgární produkci ostentativně ignorovaly.
Ale pro Xenopolidon představovala zajímavý paradox. Proč jen se tihle lidé stáhli na vnitřní planety, když by byli silami, jež se teď již naučili ovládat, dokázali proti chladu účinně bojovat – tak jako to ostatně dělali jejich příbuzní na Marsu? Byla to otázka, na niž dosud marně hledalo uspokojivou odpověď. Přemítalo znovu o hádankovitém vyjádření, kterého se Mu dostalo od ARISTOTELA, té entity, s níž se Mu až dosud nejsnáze komunikovalo.
„Všechno má svůj čas.“ odpověděl globální mozek. „Je čas bojovat s přírodou a čas ji poslechnout. Pravá moudrost spočív…
