44. ZÁPAD SLUNCE
17.23 (londýnského času)
V Klenbě nad Londýnem se objevila trhlina.
Z okna operačního střediska ji Siobhan viděla zcela zřetelně. Zatím šlo jen o vlasovou skulinku, ale táhla se po celé stěně Klenby od vrcholku až k zemi a končila kdesi na severu za Eustonem. Zářila pekelnou růžovobílou barvou a odkapávala z ní žhnoucí hmota podobná smůle, která se jako tenká clona snášela do útrob Klenby.
Samotné město nyní halila hluboká tma. Elektřina pro pouliční osvětlení i reflektory na Klenbě byla konečně přesměrována do obřích ventilátorů. Místy však živelně plály ohně, a tam, kde z Klenby na zem dopadala ona žhnoucí hmota, vyšlehávaly další plameny.
Katedrála svatého Pavla však odolávala. V zádumčivém svitu ohňů se její obrys rýsoval zcela neklamně. Monumentální chrám Christophera Wrena spočíval na základech staveb, které se táhly až do dob někdejšího římského Londinia. Vysoko nad Wrenovým mistrovským dílem se nyní tyčily křivky "plechového víka" - avšak stejně jako přečkalo předchozí národní traumata, i nyní stálo na svém místě. Siobhan v duchu přemítala, čí nenápadné hrdinství asi dnešního dne nejvznešenější anglickou katedrálu zachraňovalo.
Možná však bylo všechno zbytečné.
"Pokud se Klenba zhroutí, je s námi ámen," posteskla si.
"Ale ona se nezhroutí," namítl neochvějně Toby Pitt. Podíval se na hodinky. "Půl šesté. Do západu slunce zbývají necelé dvě hodiny. Tohle už zvládneme."
Od Perditiny smrti jako by si Toby předsevzal, že se jí bude snažit zlepšovat náladu. Je to dobrý člověk, pomyslela si v duchu. Ale ať už by řekl nebo udělal cokoliv, pro Siobhan by se pochopitelně nic nezměnilo, teď už ne. Přežila vlastní dceru; to pomyšlení bylo zdrcující, absurdní, na ničem jí už nezáleželo. Bolest nad touto celoživotní ztrátou však zatím nepociťovala.
Rozhlížela se kolem sebe po velkých nástěnných displejích a připadalo jí, jako by ji řídil autopilot.
Obrazy celé zeměkoule měly stále kupodivu slušnou kvalitu. Jak Měsíc, tak Štít pochopitelně stály na straně světa obrácené ke Slunci, takže shůry shlížely na osvětlenou tvář planety, která se pod nimi otáčela. Ale i nad stranou, kterou halila noc, se na obloze nacházelo několik očí, které fungovaly i čtrnáct hodin po začátku bouře.
Některé datové toky zobrazující noční stranu zeměkoule přicházely od prezidentky Alvarezové, která se nacházela kdesi nad Indií. Už dlouho před propuknutím bouře vzlétla Alvarezová v posledním modelu letounu Air Force One, kolosu na jaderný pohon, který mohl údajně zůstat ve vzduchu bez doplňování paliva i dva týdny. Pro takové letadlo pak bylo hračkou kroužit kolem zeměkoule celých více než dvacet hodin trvání bouře a neustále prchat před světlem.
A jeden z obrazových toků přicházel i od jiné skupinky uprchlíků v bodě L2. Druhý zemský Lagrangeův bod se nacházel rovněž na spojnici Země a Slunce, avšak v půlnočním bodě, právě na opačné straně planety, než byl umístěn Štít. Takže zatímco v L1 Štít nepřetržitě zalévalo světlo, L2 v zemském stínu halila věčná noc. A nyní stál bod L2 přímo nad poledníkem, který procházel jihovýchodní Asií.
A právě v bodě L2 byl potají vybudován obrovský mimozemský úkryt přeplněný bilionáři, diktátory a dalšími movitými a mocnými osobami - jak se proslýchalo, patřila k nim prý i polovina britské královské rodiny. Jediný kontakt, který na L2 Siobhan měla, představovala Phillippa Duflotová, dříve pouhá asistentka londýnské starostky, jejíž rodina však měla daleko lepší konexe, než by Siobhan čekala. A právě Phillippa se postarala o to, aby datová linka mezi L2 a Londýnem zůstala v provozu - a zároveň se v náznacích zmiňovala, co se tam nahoře děje. Někteří z dekadentnějších obyvatel stanice pořádali večírky; zatímco Země trpěla, oni si užívali. Jedna z uzavřených klik prý dokonce rozebírala plány na to, co po skončení bouře přijde, až se tato elitní skupina vrátí na Zemi a převezme moc. "Adam a Eva v botách od Gucciho," zhodnotil vše Toby Pitt opovržlivě.
Pokud šlo o samotnou zeměkouli, zachyc…
