EPILOG
Pátek, 29. června 2011
Washington, D. C.
Michaels vešel do bytu a všiml si, že na stole v kuchyni leží vyzvednutá pošta. „Toni?“ křikl. „Jsi doma?“
„Tady jsem,“ ozvala se.
„Kde to je, ,tady'?“
„V obýváku.“
Odešel do obývacího pokoje. Toni seděla na pohovce a skládala ručníky.
„Usušila jsem prádlo,“ řekla mu. „Zase jsi smíchal tmavé ručníky se světlými.“
„Co na to říct? Jsem zkrátka nenapravitelný. Bez váhání mě zastřel.“
Odešel k pohovce, na které seděla, sklonil se a políbil ji. „Jak ses měla?“
„Ušlo to,“ odpověděla. „Musela jsem připravit prezentaci o tom, jak výtečnou práci Net Force provádí pro štáb senátora Bogla.“
„To vypadá jako celkem hračka.“
„Hračka by bylo udržet dvanáct talířů roztočených na slabých tyčkách, Alexi. Od chvíle, co jsem odešla, Net Force netuší, kde jí hlava stojí.“
Zasmál se. „Máš nějaký nápad na večeři?“
„Mohla bych v mikrovlnce udělat pár burritos,“ odpověděla Toni.
„A co kdybych objednal stůl v nějaké čínské restauraci? Zvu tě,“ dodal.
„Jsem pro.“
Zhluboka se nadechl. Hodně o tomto okamžiku v posledních dnech přemýšlel, nevěděl, jak na to, a cítil se hrozně nervózní.
„Poslouchej,“ začal, „v poslední době nám to spolu docela klape, nemám pravdu?“
„Na to se musíš ptát?“
„Ne, to ne, já myslím, že klape, ale nechci to brát jako samozřejmost. Jsme v pohodě, ne? Aspoň v osobních věcech se nám vede poměrně dobře, nemyslíš?“
„Až na to, že v pračce mícháš tmavé ručníky se světlými, je to úžasné.“
Přikývl. Teď ho čekala ta těžší část.
Toni přestala skládat ručníky. „Co se děje, Alexi? Něco tě trápí. Svěř se mi.“
Posadil se na pohovku vedle ní. „Dobře. Poslouchej, já nejsem nejromantičtější člověk pod sluncem, ale... nechtěla by sis mě vzít?“
Toni se rozzářily oči a usmála se. „Ale jistě, ráda.“
Alex zhluboka vydechl. „To je dobře.“
„Ty ses bál, že odmítnu?“
„Doufal jsem, že ne. Ale moc jsem na to nechtěl myslet.“
Natáhla se k němu, objala ho a políbili se. Toni se pak odtáhla a zaklonila se. „No, však bylo skoro načase, abys mě požádal o ruku,“ řekla.
„Jo? Ale tys taky mohla požádat mě, víš?“
„Kdepak, já jsem staromódní děvče. Tohle je chlapská záležitost.“
„,Staromódní'? Ty?“ zasmál se. „Ty dokážeš nakopat do zadku komukoli, srdce máš jako z kamene a v práci se mi koukáš přes rameno.“
„No, víš, tím už tě moc dlouho otravovat nebudu.“
Podíval se na ni. „Jak to?“
„Končím v práci.“
„Cože!?“
„Chtěla jsem si to místo udržet, když jsem nastupovala, ale objevilo se přede mnou něco lepšího.“
„Lepší práce? Nebudeš ale moc daleko, že ne? Pomalu jsem si začínal zvykat, že tě mám blízko u sebe.“
„Ne, neboj se, nikam nepojedu.“ Oběma rukama ho objala a pak je přesunula na krk. „Ta nová práce bude něco dočista jiného.“
„Jo? A co?“
„Stane se ze mě mamina na plný úvazek.“
Podíval se na ni zcela ohromeně. „Ty... ty jsi...?“
„Jo,“ přikývla a ztřeštěně se usmívala. „Jsem těhotná.“
A pak se dali do smíchu oba.
