4.
MATO GROSSO DO SUL
JIŽNÍ BRAZÍLIE
17. DUBNA 2001
Manuel se rozhodl přistát asi sto metrů od obvodového plotu základny. Jak se snášel dolů, spustil na dlouhém laně pytel s vybavením. Uvědomoval si přítomnost ostatních členů svého týmu, klesajících kolem něj prudce k zemi.
Teď zatáhl za levý kolík řídící šňůry, aby se stočil proti lehkému západním větru a získal trochu výšku. Počkal, dokud dole pod ním s bouchnutím nepřistál pytel, a rychle uvolnil bezpečnostní sponu, aby ho od sebe odpoutal. Potom klidně, s rozvahou přitáhl obé šňůry dolů k pasu, aby padák zbavil vzduchu. Tkanina padáku se hladce svezla k zemi.
Pružně přistál na špičky nohou.
Přitiskl bradu k hrudi, aby ovládl pohybovou energii pádu, zbavil se padáku a okamžitě se dal do klusu; ostatní parašutisté se mezitím s šustěním snesli kolem něho. Většina se také udržela na nohou, jen jeden nebo dva měli trochu tvrdší přistání a svalili se na záda nebo na bok v plynulém, dobře nacvičeném výsadkářském kotoulu.
Jakmile se uvolnili z postrojů, pospíchali ke svým pytlům a brali si z nich různé potřeby - granáty, balíčky plastické trhaviny a zdokonalené pušky FAMAS, stejné jako ty, které použije pozemní tým. Vyměnili si parašutistické přilby a brýle za bojové přilby s noktovizory. Propojili elektronické hledáčky svých pušek s displeji na přilbách, zavěsili si na krk dalekohledy a pak se na pokyn svého vůdce dali tiše jako duchové do pohybu a rozdělili se do tří čtyřčlenných skupin.
Pokud dostali správné informace, mělo by trvat pouze několik vteřin, nejvýš minut, než hlídky na základně jejich přítomnost odhalí.
Stejně jako jiné věci, které jsou pro jejich zaměstnavatele životně důležité, bude i tato informace během dnešní noci důkladně prověřena.
Zaměstnanci brazilské továrny UpLinku jim většinou říkali „ježci“.
Rollie Thibodeau, který vedl noční směnu bezpečnostní služby, se však o nich raději vyjadřoval jako o „skrčcích“ a často si bručel něco v tom smyslu, že jejich reakce na určité situace trochu příliš připomínají lidské chování, než aby se s nimi člověk cítil dobře. Rollie byl však zapřísáhlým odpůrcem jakýchkoli technických vymožeností, a protože pocházel z rodu louisianských francouzských přistěhovalců, cítil dědičné nutkání mít vždycky ke všemu po ruce pohotové poznámky a zásadně vždy a každému oponovat.
Pokud měl ale zrovna dobrou náladu, uznával jejich hodnotu upřesněním, že jsou to „chytří skrčci“.
Mobilní bezpečnostní roboti ve skutečnosti žádnou zvláštní chytrostí neoplývali. Jejich inteligence se dala srovnat spíš s brouky nebo jiným hmyzem než se skutečnými ježky, kteří si hmyz dají tak leda k večeři. Při provádění základních fyzických úkonů sice mohli zastupovat lidi, ale asimovsky ladění odborníci na robotiku by pokládali za nepřiměřené nebo přinejmenším velmi nepřesné vůbec je definovat jako roboty, protože nebyli schopni samostatného rozhodování ani činnosti. Šlo vlastně o jakési otroky počítačů, které je dálkově řídily; navíc je sledovali a řídili také lidé z ochranky základny.
Odborníci na robotiku jak známo tvrdí, že skuteční roboti by měli mít schopnost nezávisle se rozhodovat a podle svých rozhodnutí jednat bez jakékoli pomoci svých stvořitelů. Do vyvinutí takových robotů však ještě chybí možná dvacet nebo třicet let. Strážci základny, které laici mylně označovali za roboty, byly tedy jako jiná podobná zařízení ve skutečnosti jen stroje podobné robotům.
Bez ohledu na všechny definice představovali ježci všestranná, přizpůsobivá a vysoce technicky vyspělá zařízení, která účinně pomáhala člověku a osvědčovala se při hlídání rozlehlého továrního komplexu o rozloze dvou tisíc hektarů v Mato Grosso do Sul. Prostřednictvím složitě a svízelně dojednané dohody s brazilskou vládou a půltuctem dalších zemí, které se účastnily programu nové orbitální stanice, dokázal UpLink International získat v rámci továrny nejen naprostou administrativní i organizační samostatnost, ale zároveň plně převzal i odpovědnost za její ochranu - braz…
