1
Absolventi
Kdesi na Středozápadě je univerzita, slyšel kdysi Jack v rádiu, která má soubor přístrojů, jež se měl používat uvnitř tornáda. Každé jaro studenti s profesorem vytyčili slibný kus území, a když zjistili tornádo, pokusili se umístit soubor, nazvaný ,Toto' - jak jinak? - přímo do cesty řítící se bouře. Až dosud neměli úspěch. Možná, že zvolili špatné místo, myslel si Ryan, když vyhlížel na holé stromy v Lafayettově parku. Kanceláří prezidentova poradce pro národní bezpečnost se zcela jistě přehnalo tolik cyklonů, kolik si kdo mohl jen přát, a lidé se do ní naneštěstí mohli dostat ještě snáze.
„Víš,“ řekl Ryan a opřel se ve své židli, „mělo to být o moc jednodušší.“ A já si myslel, ze také bude, nedodal k tomu.
,,Dřív měl svět svá pravidla,“ pronesl Scott Adler důrazně. „Teď je nemá.“
„Jak si věci stojí s prezidentem, Scotte?“
„Chceš pravdu?“ řekl Adler a měl tím na mysli Tady jsme v Bílém domě, uvědomuješ si to? a honilo se mu hlavou, jestli jsou do téhle místnosti napojeny magnetofony. „Pohnojili jsme to v Koreji, ale vyvázli jsme z toho se ctí. Díky bohu, že jsme to tak moc nepohnojili v Jugoslávii, protože tam se nedá na nějaké štěstí vůbec narazit. S Ruskem jsme si nevedli nijak moc dobře. Celá Afrika je dobrá tak psovi k snídani. Jediné, co jsme jakž takž udělali slušně, je ta obchodní dohoda...“
„A to do ní nepatří Japonsko a Čína,“ dokončil Ryan za něj.
„Hele, ale my dva jsme to přece zaváleli se Středním východem. To vychází docela pěkně.“
„Teď je to ale nejchoulostivější místo, co?“ Za tohle Ryan žádnou chválu nepotřeboval. ,Úspěch' měl pár hodně nežádoucích následků, a byl hlavním důvodem, proč odešel z vládních služeb.
„Tak si vyber,“ navrhl Adler. Ryan zamručel na souhlas
„Ministr zahraničí?“
„Hanson? Politik,“ odpověděl úředník, který celý život pracoval na ministerstvu zahraničních věcí. A navíc je pyšný, připomněl si Ryan.
Adler začal na ministerstvu zahraničí hned poté, co jako premiant třídy absolvoval na Fletcherově škole, a pak se propracovával po žebříčku kariéry přes všechnu tu dřinu a vnitřní politiku, které si dohromady vyžádaly za oběť lásku jeho první ženy a hodně jeho vlasů. Musela to být láska k vlasti, co ho drželo, to Jack věděl. Adlerovi, synovi muže, který přežil Osvětim, na Americe záleželo způsobem, ve kterém se mu hned tak někdo jiný nevyrovnal. Lépe řečeno, jeho láska nebyla slepá, a to ani teď ne, kdy byl do svého místa dosazen politickým rozhodnutím, nikoli v rámci normálního postupu. Podobně jako Ryan, i on sloužil v duchu prezidentových přání, a přesto měl dost charakteru na to, aby na Jackovy otázky odpovídal poctivě.
„Něco ještě horšího,“ pokračoval Ryan za něho. „Je to právník. Ti se vždycky pletou do cesty.“
„Obvyklý předsudek,“ poznamenal Adler s úsměvem a pak předvedl něco ze svých analytických schopností: „Něco máš rozdělaného, že?“
Ryan přikývl. „Vyrovnat nějaký účet. Teď na tom pracují dva z mých dobrých hochů.“
Úkol představoval kombinaci naftových vrtů a dolování, a pak měly přijít na řadu velmi jemné dokončovací práce, a ty se musely provést včas. Díry byly už nahrubo vyvrtané. Vyhloubit kolmo do čedičové autochtonní skály v údolí jednu díru nebylo vůbec snadné, natož pak vyvrtat děr deset, a každá musela být hluboká celých čtyřicet metrů a napříč mít deset metrů. Devět set dělníků, střídajících se ve třech směnách, zkrátilo stanovený termín o dva týdny, i přes bezpečnostní opatření při práci. Od nejbližší trati pro superexpres Sinkansen bylo položeno šest kilometrů kolejí, a každý centimetr měl být kryt šest kilometrů dlohou maskovací sítí napjatou na sloupech, které se normálně stavějí pro trolejové vedení.
Geologický vývoj tohoto údolí v Japonsku musel být zajímavý, uvažoval stavbyvedoucí. Slunce člověk neviděl dřív než hodinu po tom, co vyšlo, tak byl sráz na východní straně příkrý. Žádný div, že v minulosti si železniční inženýři údolí prohlédli a rozhodli se stavět jinde. Úzkou průrvu - na dně místy ani ne deset metrů širokou - vyh…
