6
Měli jsme se s Jonem Pinchotem setkat v hale hotelu Cheshire v Beverly Hills ve dvě odpoledne. Znamenalo to ztracený den na dostizích, což mi vadilo, ale Jon trval na svém. Byl tam chlápek, který uměl dávat dohromady peníze na sponzorování film. Tenhle chlápek, Jean-Paul Sanrah, sám žádné peníze neměl, ale to nehrálo roli: říkalo se o něm, že umí nahonit ptáka soše v parku, a prachy se jí vysypou z genitálií. Skvělé. Apartmá 530. Znělo to spíš jako zabíjení času.
Kolem apartmá 530 se motal rovněž francouzský filmový režisér Jon-Luc Modard. Pinchot řekl, že to, co jsem napsal, se mu víc než líbí. Skvělé.
Drahá Sarah šla se mnou pro případ, že bych potřeboval pomoct dostat se zpátky domů. Kromě toho věřila, že by se v apartmá 530 mohly ukazovat začínající hvězdičky.
Došli jsme tam a Jon seděl v hale ve velkém koženém křesle a pozoroval podivíny a šílence. Uviděl nás, povstal a oprašoval se na prsou. Jon byl mohutný chlápek, ale rád vypadal ještě větší, než byl.
Přivítali jsme se a následovali Jona Pinchota k výtahu.
"Jak jde scénář?"
"Je ve stavu zrodu."
"O čem to bude?"
"O chlastu. O spoustě opilců."
Dveře výtahu se otevřely. Uvnitř to bylo pěkné. Zelené čalounění, temně zelený chlupatý materiál, a když jste se do té zeleně zahleděli, uviděli jste v ní pávy, spoustu a spoustu pávů. Byli i na stropě.
"Třída," řekl jsem.
"Až moc," řekla Sarah.
Zastavili jsme v pátém a vystoupili z výtahu. Koberec byl z ještě chlupatější zelené a bylo na něm ještě víc pávů. Kráčeli jsme po pávech. Pak jsme už byli u apartmá 530. Tvořily ho obrovské těžké černé dveře, mnohem větší než obyčejné dveře, možná dvakrát tak velké. Vypadaly spíš jako brána padacího mostu.
Jon vzal za železné klepadlo ve tvaru Balzacovy hlavy.
Nic.
Zaklepal znovu. Hlasitěji.
Čekali jsme.
Pak se dveře pomalu otevřely. Stál v nich drobný mužík bílý skoro jako list papíru.
"Henri-Leone!" pravil Jon Pinchot.
"Jone!" řekl Henri-Leon a pokračoval: "Pojďte, prosím, všichni dál!"
Vešli jsme. Bylo to zde prostorné. A všechno přemrštěných rozměrů. Obrovské židle, obrovské stoly. Dlouhé stěny. Vysoké stropy. Ale taky podivný pach zatuchliny. Celý ten prostor působil jako hrobka.
Všem nás představili.
Chlápek bílý jako list papíru byl Henri-Leon Sanrah, bratr Jeana-Paula Sanraha, toho sběrače peněz. A byl tam též Jon-Luc Modard. Stál tam velmi tiše a nic neříkal. Hned vás napadlo, že se tváří jako génius. Byl malý, tmavý a vypadal, jako by se špatně oholil elektrickým strojkem.
"A," řekl mně Henri-Leon Sanrah, "vy jste vzal s sebou svou dceru! Už jsem o ní slyšel, Reena, že?"
"Ne, ne," řekl jsem, "to je Sarah. Moje žena."
"Na stole je pití. Spousta vín. A jídlo. Poslužte si, prosím. Půjdu se podívat po Jeanu-Paulovi," řekl Henri.
S tím zmizel Henri-Leon do vedlejšího pokoje hledat Jean-Paula. A Jon-Luc Modard se otočil a odešel do jednoho tmavého kouta, kde se usadil a pozoroval nás. Šli jsme ke stolu.
"Otevři červené," řekl jsem Pinchotovi. "Otevři pár lahví červeného."
Pinchot se začal zabývat vývrtkou. Všude kolem leželo na stříbrných podnosech jídlo.
"Nejez maso," řekla Sarah. "Ani koláče: je v nich moc cukru."
Bohové mi seslali Sarah, aby mi prodloužila život o deset let. Bohové mi neustále cpali hlavu pod gilotinu a pak mi ji v poslední chuti dali stranou. Bylo to s těmi bohy moc podivné. Teď mě nutili napsat scénář. Neměl jsem k tomu vůbec chuť. Samozřejmě že jsem věděl, že když ho napíšu, bude dobrý. Ne snad skvělý. Ale dobrý. Byl jsem plný slov.
Pinchot nalil víno. Pozvedli jsme skleničky.
"Mmmmm hmm," řekla Sarah.
"Francouzské," pravil Pinchot.
"Odpouštím ti," řekl jsem já.
Pili jsme a já viděl, co se odehrává ve vedlejším pokoji. Dveře byly pootevřené. A Henri-Leon se pokoušel zvednout obrovské tělo spočívající na obrovské posteli. Tělo se nezvedalo.
Viděl jsem, jak Henri-Leon bere z kbelíku plnou hrst ledových kostek. Dvě plné hrsti, Přitiskl led z obou stran na obličej a na čelo. Rozepnul košili a roztíral led po prsou.
Tělo…
