104
Tolland nervózně přecházel laboratoří, kde všichni tři čekali na Xaviin návrat. Ještě víc než problém s chondrulami ho znepokojovala zpráva o neúspěšném pokusu navázat spojení s Pickeringem.
Pickering nezvedl telefon.
Někdo se snažil lokalizovat místo, odkud Rachel telefonovala.
"Jen klid," snažil se Tolland uklidnit Rachel, Corkyho i sám sebe. "Jsme v bezpečí. Pilot sleduje radar, a jakmile něco zachytí, dá nám vědět. I kdyby nám hrozilo nějaké nebezpečí, mělo by varování přijít včas."
Rachel přikývla, ale moc jí to na klidu nepřidalo.
"Miku, co je tohle?" zeptal se Corky s upatlaným prstem nataženým k počítači. Na obrazovce pulzoval zlověstný psychedelický obrazec, jako kdyby byl živý.
"To je průřez vodními proudy a zobrazení teplotních gradientů vody v oceánu pod Goyou. Zařízení, které to snímá, se jmenuje akustický Dopplerův analyzátor proudů," odpověděl Tolland.
"To znamená, že teď vidíme oblast, na jejímž vršku sedíme?" zeptala se Rachel.
Tolland přikývl a váhavě připustil, že to, co se zobrazuje na monitoru, vypadá trochu hrozivě. Vrstvy u hladiny modrozeleně vířily, se stoupající teplotou se měnily a končily červenooranžovou. U dna, asi kilometr a půl pod trupem lodi, se točil jasně rudý vír.
"Tam je trhlina," ukazoval Tolland, "a z ní uniká magma."
Corky zabručel. "Vypadá to jako podmořské tornádo."
"Principy vzniku obou jevů - tornáda i magmatického víru - jsou obdobné. Voda v oceánu je u dna obvykle chladnější a hustší, ale tady má převrácenou dynamiku. V hloubce se ohřívá a je lehčí, takže směřuje k povrchu. Voda u hladiny je naopak těžší a ve spirále klesá dolů, aby nahradila teplou vodu. Tak vytváří velké podvodní víry."
"Co je ta velká boule na dně?" chtěl vědět Corky a ukazoval na ploché oceánské dno, z něhož vyrůstala kulovitá hromada podobná bublině. Vír se vytvářel přímo nad ní.
"To je magmatický kužel. Tudy si láva razí cestu zpod oceánského dna."
Corky přikývl. "Vypadá to jako uher před vymáčknutím."
"To tvé přirovnání docela sedí."
"Co když ho někdo vymáčkne?"
Tolland se zamračil a připomněl si, co se stalo v roce 1986, když došlo k výbuchu na tektonické podmořské desce Juan de Fuca. Tehdy vyvřely z mořského dna tisíce tun magmatu o teplotě dvanácti set stupňů Celsia. Všechno se odehrálo bez varování a prakticky v jediném okamžiku. Rychlost proudů u hladiny dramaticky vzrostla a o tom, co se dělo potom, neměl svým souputníkům nejmenší chuť dnes v noci vyprávět.
"U atlantického magmatu výbuch nehrozí," prohlásil krátce místo toho. "Nad kuželem cirkuluje studená voda, neustále ho ochlazuje, zvyšuje tak pevnost zemské kůry a drží magma pod silnou vrstvou horniny. Když dojde k dostatečnému ochlazení lávy v podzemí, vír zmizí. To, co tady vidíme, není nijak nebezpečné."
Corky pomstychtivě šťouchl prstem do otrhaného časopisu, který ležel vedle počítače. "Takže Scientific American publikuje výmysly?"
Tolland střelil pohledem k přebalu a zamrkal. Někdo vytáhl z archivu starý výtisk Scinetific American z února 1999 a nechal ho tady povalovat. Na obálce jakýsi umělec ztvárnil svou představu podmořského výbuchu sopky: obří tanker, který se vymkl kontrole a neodvratně se řítí do trychtýřovitého víru uprostřed oceánu. Titulek hlásal: PODMOŘSKÉ SOPKY - ZABIJÁCI Z MOŘSKÉHO DNA.
Tolland časopis s pousmáním odstrčil. "To je něco úplně jiného. Článek v tomhle časopise popisuje podmořské výbuchy v oblastech se zemětřeseními. Kdysi to byla jedna z oblíbených teorií, proč se ztrácejí letadla a lodě v Bermudském trojúhelníku. Technicky vzato, pokud by došlo k výbuchu na mořském dně, což je v těchto oblastech velmi nepravděpodobné, vypadalo by to tak, že magmatický kužel by pukl a vír by se zvětšil natolik, že by... no však víte..."
"Ne, nevíme," domáhal se Corky podrobností.
Tolland pokrčil rameny. "Stoupal by až k hladině."
"Úžasné. Jsem tak rád, žes nás sem vzal."
Do laboratoře vešla Xavia s nějakými papíry v ruce. "Obdivujete naši sopčičku?" zeptala se.
"Ano, ano," odvětil Corky se st…
