12
OREGON
Zpět k místu, kde měl uvázaného koně, se dostal, právě když se nebe na východě začínalo rozsvěcet prvními záchvěvy probouzejícího se jitra. Nasedl a vedl klisnu patami po staré polní cestě k severu. Uvnitř cítil prázdno a smutek, jako by mu srdce uzamkl ledový chlad. Nic v něm se neopovažovalo hnout, jakoby ve strachu, že se nešetrně dotkne něčeho jiného, chvějivého, choulostivého.
Z tohohle místa musí pryč, to bylo jasné. Ti blázni ať si užívají své báchorky. On s tím skončil!
Nevrátí se do Sciotownu, kde nechal poštovní vaky, tohle všechno má už za sebou. Začal si rozepínat blůzu uniformy, aby ji odhodil do příkopu u cesty – provždy, spolu s celým svým podílem na všem tom lhaní.
V duchu mu vytanula nezvaná, nevolána věta: Kdo teď na sebe vezme odpovědnost…?
Cože? Potřásl hlavou, aby si ji pročistil, ale ta slova odmítala zmizet.
Kdo teď na sebe vezme odpovědnost za ty hloupé děti?
Gordon zaklel a kopl koně patami do slabin. Ten zčerstva vyrazil dál na sever, pryč od všeho, čeho si jeho jezdec ještě včera ráno nadevše vážil… ale o čem teď věděl, že je to Potěmkinova vesnice. Figurína z laciného konfekčního krámu. Oz.
Kdo na sebe vezme odpovědnost…
Ta slova se mu znovu a znovu v hlavě opakovala, neústupná jako nějaká melodie, která ne a ne dát pokoj. Konečně si uvědomil, že mu zní ve stejném rytmu, v jakém blikaly signálky na paritním displeji ve tváři starého mrtvého stroje, ta světélka, která běhala ve vlnkách pořád kolem dokola.
…za ty hloupé děti?
V kalném ranním světle poklusávala klisna kolem sadů ohrazených řadami rozmlácených aut a Gordona náhle napadla zvláštní myšlenka. Co když na samém konci života, když se odpařila poslední kapka tekutého hélia a dovnitř vpadlo smrtící horko, se poslední myšlenka toho nevinného stroje nějakým způsobem uchovala v periferních obvodech, obíhá tam v nekonečných smyčkách a vysílá do světa ty osamělé, věčně se opakující záblesky? Bylo by to možné považovat za ducha? Zamyslel se, jaká by asi byla Cyclopsova poslední myšlenka, jeho poslední slova.
Může člověka strašit přízrak stroje?
Gordon potřásl hlavou. Je unavený, jinak by si nemohl takové nesmysly vymýšlet. Nikomu nic nedluží. A nejméně ze všeho nějaké hromadě mrtvých drátů nebo vysušenému strašidlu, které našel ve zrezivělém džípu.
"Přízraky!" odplivl si na krajnici cesty a suše se zasmál.
V jeho nitru však stále dokola zněla ozvěna stejných slov: Kdo teď na sebe vezme odpovědnost…
Byl do těch myšlenek tak zabrán, že si v dálce za sebou skoro neuvědomil slabý křik. Přitáhl otěže a ohlédl se. Ruku položil na pažbu revolveru. Kdo ho teď pronásleduje, podstupuje velké nebezpečí. V jedné věci měl Lazarensky pravdu. Gordon věděl, že s touhle partou si lehko poradí.
V dálce viděl zběsilé hemžení před Domem Cyclopsu, jenže… jenže to srocení zřejmě nemělo nic společného s ním.
Zastínil si oči proti záři vycházejícího slunce a spatřil dva udýchané, zpěněné koně. Po schodech do Domu Cyclopsu klopýtal vyčerpaný muž a něco křičel na sbíhající se lidi. Jiní lidé ošetřovali druhého posla, který ležel na zemi, zřejmě těžce zraněn.
Jedno slovo vykřiknuté hodně nahlas Gordon uslyšel. Říkalo všechno.
"Survivalisté!"
Na to dokázal odpovědět také jen jediným slovem.
"Doprdele!"
Obrátil se k tomu hluku zády a uzdou pobídl klisnu k dalšímu postupu na sever.
Ještě včera by byl pomohl. Za záchranu Cyclopsova snu by byl ochoten položit život – a nejspíš by to také udělal.
A byl by to udělal pro pustou frašku, mátohu, trapnou hru.
Jestli opravdu začala invaze holnistů, tak vesničané na jih od Eugenu byli jistě schopni zdatné obrany. Útočníci se obrátí na sever, kde narazí na nejslabší odpor. Proti chlapům z Rogue River nemají změkčilí obyvatelé severowillamettského údolí sebemenší šanci.
Na dobytí celého údolí ale možná nebudou holnisté početně stačit. Corvallis padne docela určitě, ale budou tu další místa, kam se uchýlit. Snad by se měl vydat po silnici číslo 22 na východ a proklouznout zpátky do Pine View. Bylo…
