Srpen 1999
Pozemšťani
Někdo vytrvale bušil na dveře.
Paní Ttt otevřela. „Co je?”
„Vy mluvíte anglicky!” Muž, který stál venku byl ohromen.
„Mluvím tak, jak mluvím,” řekla.
„Ale báječnou angličtinou!” Muž byl v uniformě. Za ním stáli ještě tři další, všichni uspěchaní, usměvaví a celí špinaví.
„Co si přejete?” tázala se paní Ttt.
„Vy jste Marťanka!” Muž se usmíval. „To slovo vám určitě nic neříká. To je pozemský výraz.” Kývl na své muže. „My jsme ze Země. Já jsem kapitán Williams. Přistáli jsme na Marsu před hodinou a jsme tu. Druhá expedice! Jela sem už První expedice, jenže nevíme, co se s ní stalo. A teď jsme tu v každém případě my. A vy jste první Marťanka, kterou vidíme!”
„Marťanka?” Povytáhla obočí.
„Chci tím říct, že žijete na čtvrté planetě od Slunce. Je to tak?”
„To ví každé malé dítě,” odsekla a nespustila z nich oči.
„A my –” poklepal si zavalitýma růžovýma rukama na hruď – „my jsme ze Země. Je to tak, pánové?”
Sborové: „Ano, pane kapitáne!”
„Tohle je planeta Tyrr, jestli chcete užívat její správné jméno,” upozornila je.
„Tyrr, Tyrr.” Kapitán se smál, sotva dechu popadal.
„To je báječné jméno! Ale má milá paní, jak to že mluvíte tak perfektně anglicky?”
„Nemluvím, myslím,” řekla. „To všechno je telepatie! Dobrý den!” A přibouchla dveře.
Za chviličku už ten hrozný člověk klepal znovu.
Zprudka otevřela. „Co zas?” divila se.
Muž tam ještě stál, rozpačitě se usmíval a vypadal zmateně. Napřáhl k ní ruce. „Myslím, že jste mi nerozuměla –”
„Co?” vyštěkla.
Muž na ni užasle zíral. „My jsme ze Země!”
„Nemám čas,” řekla. „Mám dnes spoustu vaření, uklízení a zašívání a vůbec. Určitě chcete mluvit s panem Ttt. Je nahoře ve své pracovně.”
„Ano,” odpověděl Pozemšťan popleteně a zamrkal. „Rozhodně chceme mluvit s panem Ttt.”
„Má moc práce.” znovu zabouchla dveře.
Tentokrát bylo klepání už neslušně silné.
„Podívejte se!” křičel muž, když se dveře znovu rozlétly. Skočil dovnitř, jako by ji chtěl překvapit. „Takhle se přece s návštěvou nezachází!”
„Jděte mi z té čisté podlahy,” křičela. „Toho bláta! Hned ať jste pryč! Jestli chcete jít dál, otřete si nejdříve boty.”
Muž se rozpačitě podíval na své zablácené boty. „Teď není čas na hlouposti,” řekl. „Myslím, že bychom to měli oslavit.” Dlouze se na ni zadíval, jako by ji tím mohl přimět, aby ho pochopila.
„Jestli se mi kvůli vám připálily v troubě křišťálové rohlíčky,” vykřikla, „tak vás odtud poženu!” Nahlédla do malé rozpálené trouby. Pak se na něho znovu obrátila, celá zardělá a uhřátá. Oči měla ostře žluté, pleť nahnědlou, byla štíhlá a pohyblivá jako komár. Hlas měla kovově ostrý. „Počkejte tady. Podívám se, jestli vás mohu na moment pustit k panu Ttt. Co že mu chcete?”
Muž přidušeně zaklel, jako kdyby ho praštila po noze kladivem. „Řekněte, že jsme ze Země a že něco takového tu ještě nikdy nebylo.”
„Ono toho ještě nebylo!” Mávla hnědou rukou. „No nic ve zlém. Hned se vrátím.”
Zvuk jejích kroků se rozléhal kamenným domem.
Venku byla nekonečně modrá martská obloha, žhavá a tichá jako teplé hlubiny moře. Martská poušť ležela vystavena slunečním paprskům jako nějaký prehistorický hrnec bláta, z něhož stoupají vlny vedra a tetelivě se chvějí. Na nedalekém pahorku bylo vidět malou raketu. Od rakety ke dveřím kamenného domu vedly široké stopy.
Shora se teď ozývaly hádavé hlasy. Muži ve dveřích na sebe v rozpacích pohlédli, přešlápli, pohrávali si prsty a zastrčili palce za opasek. Nahoře křičel mužský hlas. Ženský hlas mu odpovídal. Po patnácti minutách se Pozemšťané začali procházet sem tam kuchyňskými dveřmi a neměli co dělat.
„Má někdo cigarety?” řekl jeden z nich.
Objevil se balíček a všichni si zapálili. Vydechovali plazivé plamínky bělavého kouře. Upravili si uniformy a zapnuli si límečky. Hlasy nahoře reptaly a mlely dál. Velitel se podíval na hodinky.
„Pětadvacet minut,” řekl. „Nechápu, co tam dělají.” Přistoupil k oknu a podíval se ven.
„To je vedro,” řekl jeden z mužů.
„To je,” řekl někdo jiný do parna vlekoucího se časného odpole…
