33
Bylo odpoledne a trantorské slunce se třpytilo na kovové slupce, pokrývající velkou planetu. Hari Seldon stál na okraji pozorovací plošiny streelingské univerzity a pokoušel se rukou zaclonit oči proti ostrému světlu. Už to bylo dlouho, co vyšel mimo kupoli kromě několika návštěv Císařského paláce, a ty nepočítal; na palácových pozemcích se člověk vždycky cítil tak nějak uzavřený.
Seldon už necestoval, pokud neměl doprovod. Za prvé trávil Palver většinu času s Wandou, pracovali spolu na Základním Radiantu, pohlcení svým mentalickým výzkumem, nebo hledali další stejné, jako byli sami. Ale kdyby chtěl, mohl si Seldon najít jiného mladého muže – univerzitního studenta nebo člena Projektu – aby sloužil jako jeho osobní strážce.
Nicméně Seldon věděl, že žádný osobní strážce už není nutný. Po všeobecně známém výslechu a znovunavázání pout s Galaktickou knihovnou o Seldona projevil živý zájem Výbor pro veřejnou bezpečnost. Seldon věděl, že jej sledují; při mnoha příležitostech v posledních několika měsících svůj 'stín' zahlédl. Také neměl žádné pochyby o tom, že je jeho dům a kancelář prostoupen odposlechovou technikou, ale on sám aktivoval, kdykoli vyřizoval delikátní rozhovory, statické pole.
Seldon si nebyl jistý tím, co si o něm Výbor myslí – možná si tím nebyli jistí sami. Ať už si o něm mysleli, že je prorok nebo blázen, starali se o to, aby v každé chvíli věděli, kde se nachází – a to znamenalo, že pokud se Výbor nerozhodne jinak, bude v každé chvíli Seldon v bezpečí.
Lehký vánek rozevlál Seldonův tmavěmodrý plášť, který si přehodil přes oblek, a rozcuchal několik chumáčů bílých vlasů, které mu na hlavě zůstaly. Podíval se přes zábradlí dolů a zahleděl se na hladkou ocelovou přikrývku dole. Pod tou přikrývkou, jak Seldon věděl, rachotily stroje nesmírně složitého světa. Kdyby byla kupole průhledná, viděl by člověk uhánějící pozemní vozy, gravitaxíky, svištící složitou sítí spojovacích tunelů, nakládání a vykládání kosmických hyperlodí s obilím a chemikáliemi a klenoty, přijímanými a odesílanými prakticky na každý svět Říše.
Pod lesklým kovovým obalem se odvíjely životy čtyřiceti bilionů lidí se všemi možnými bolestmi, radostmi a dramaty lidského života. Byl to obraz, který velice miloval – toto panoráma lidského úspěchu – a drásalo mu srdce vědomí, že za několik staletí bude toto všechno ležet v troskách. Velká kupole pukne a bude zjizvena, stržena, aby odhalila pustou poušť, která byla kdysi trůnem vzkvétající civilizace. Smutně potřásl hlavou, protože věděl, že nemůže udělat nic, aby tragédii zabránil. Ale jak Seldon předvídal zřícenou kupoli, věděl také, že ze země, ležící ladem po posledních bitvách Říše, vyraší mladé výhonky a Trantor se znovu přihlásí ke slovu jako živý člen nové Říše. Plán se o to postará.
Seldon se posadil na jednu z laviček lemujících obvod plošiny. V noze mu bolestně pulsovalo; námaha spojená s cestou byla příliš velká. Ale stálo za to se ještě jednou podívat na Trantor, cítit kolem sebe čerstvý vzduch a vidět bezednou oblohu nahoře.
Seldon pomyslel smutně na Wandu. Už vídal svou vnučku jen vzácně a vždycky to bylo v přítomnosti Stettina. V průběhu tří měsíců od doby, kdy se Wanda a Palver setkali, se zdálo, že jsou nerozluční. Wanda ujišťovala Seldona, že toto neustálé spojení je pro Projekt nutné, ale Seldon měl podezření, že je v tom něco hlubšího než jen oddanost práci.
Pamatoval si výmluvné známky ze svých prvních dní s Dors. Bylo to v tom způsobu, jakým se na sebe ti dva dívali se silou pocházející nejen z intelektuálního podnětu, ale stejně tak i z citových podnětů.
Kromě toho se díky svým povahám cítili Wanda a Palver daleko příjemněji ve společnosti toho druhého než ostatních lidí. Ve skutečnosti Seldon zjistil, že když není nikdo nablízku, Wanda a Palver spolu ani nemluví; jejich mentalické schopnosti byly rozvinuté natolik, že k tomu, aby spolu hovořili, nepotřebovali slova.
Ostatní členové Projektu si nebyli Wandina a Palverova jedinečného nadání vědomi. Seldon cítil…
