próza

Atomová válka byla tehdy pořád ještě novým pojmem. Jako ze všeho nového a / děsivého, šel z ní přirozeně strach. Dokonce panika. U nás, i kdekoli v Evropě a / v Americe. Děti v mateřské školce se na ni denně připravovaly. Vykládaly se jim, / částečně v jejich zájmu a částečně z blbosti, hrůzostrašné věci. Některé tří- až / pětileté deti prosily rodiče, aby se s nimi odstěhovali někam, kde není nebe, / protože z nebe padají jenom bomby. / … a důstojně pochodovat …

(…) / Ale teď slyším jako když v parku navečer hvízdají kosi / pozor to nejsou šípy jsou to pušky / a děla jež konají polní práci / kam dopadnou granáty tam vyrostou zelené palmy / je vidět pod nimi plazí se negři / ty jejich zuby hned hasnou hned zase svítí / na dlouhý nůž / a na jejich ruce zbrocené krví jež potom schne a černá / Jsme jiní lidé válka nás křtila znova / dala ti nové zvučnější jméno / jsi básník Smrti vrhač nádherných min / už mizí válečná loď jako na moři západ …

Tyčinky v tichých i bílých liliích / ve světlezeleném světle zeleně / Lolo Lolo / tma padá na jantar jak zlatá harfa v barvách sálá / žluť smutku purpur strun / jdou loukou tmou

Z generace meziválečných avantgardistů vždy jaksi vyčníval autor, který sice vzal poetistické a později surrealistické ideály svých souputníků za své, ale který se raději uchyloval k soukromému prožitku než k hlasitým proklamacím. Konstantin Biebl. Jako by se vedle bouřliváckého Nezvala, úderně ideologického Teiga, k sobě i k jiným nekompromisního Štyrského a mezi mnohými dalšími ztrácel. Nenápadný mladý muž s jemnou, takřka chlapeckou tváří, kte…

Vždycky jsem pušku pozorně sňal / ale nikdy tak tiše / aby jeden hrob neprocit v Polsku / Nějaký chlad táhne po válce ze všeho železa / vojáčku ty který máš malárii / mluv jak nás mrazila karabina / nebo kříž polního kuráta / Studila i železná klika po návratu / doma u dveří / Vzít pušku znamená radostnou událost za kamny / Můj pes / už třetí z dynastie ušlechtilých Emírů / zívá a vstává / Jednou též zahyne postřelen v cizím revíru / běhával po svých / domů zkusí to po krvi / O třech se ještě …

Lesnatými svahy, úvaly / kozáci dva volně klusali. / Jeden, stařík vrásčitý a sivý, / seděl vzpřímen jako horská jedle, / druhý skloněn, mladík zádumčivý, / jako ve snách kolébal se v sedle. / V bohaté se skvěli úpravě. / Na paprsku hrály kmitavě / tenounké jich šavle zahnuté, / karabiny stříbrem okuté, / nábojů též pouzdra, v těsnou řadu / s obou stran na hrudi svalnaté / upevněná. Štíhlá puška vzadu / houpala se v torbě huňaté. / Jeli bez hovoru, bez ruchu. / Nahajka[1] jen časem ve vzduc…