Cesta k lesu
Vždycky jsem pušku pozorně sňal
ale nikdy tak tiše
aby jeden hrob neprocit v Polsku
Nějaký chlad táhne po válce ze všeho železa
vojáčku ty který máš malárii
mluv jak nás mrazila karabina
nebo kříž polního kuráta
Studila i železná klika po návratu
doma u dveří
Vzít pušku znamená radostnou událost za kamny
Můj pes
už třetí z dynastie ušlechtilých Emírů
zívá a vstává
Jednou též zahyne postřelen v cizím revíru
běhával po svých
domů zkusí to po krvi
O třech se ještě dobelhá k božímu trůnu
Ale teď obojkem cinká a přede mnou cupe k lesu
za bílou zdí za námi dívá se cherubín
za nic na světě bych se teď neobrátil
Mám pocit že jednou ten anděl nahlas mě zavolá
že pískne přes zeď na psa
až půjdeme spolu kolem kostela
Náš hřbitov tolik se zvětšil za války
jeden cíp sahá až na Sibiř
padá tam padá modrošedý sníh
a kolem křížů v houfu táhnou vlci
Hrabou v sněhu a dál se vlekou uboze
Jejich zelené oči jsou ztracené poklady
mrtvého cara
Jsou to nejnižší hvězdy na ruské obloze
Jeden cíp sahá až k Piavě
na hrobě bubnují padající pomeranče
Tělo se rozpadá jako se rozpadá kabát z kopřiv
i režná košile
Jen v srdci ocelová střela
jako Venuše z Louvrů
zůstane chladná
štíhlá
a celá
— 1 —
Hvězda
Milenko moje, ty víš, že tě mám rád,
na prsou mých jsi kytičkou jarního kvítí.
Otevři okno a jdi se podívat,
jestli nám hvězda nad hlavou svítí?
Nad černou hruškou jasně zářila,
ale teď je tam tma.
Snad s nebe spadla a o zem se rozbila
hvězda má, hvězda tvá —
Hvězda je snem, tedy věčnost sama,
ta nemůže, milenko, mrtva být,
svítí tu na světě mezi náma,
abychom mohli dále žít.
Není jen mou a není jen tvou,
je hvězdou všech nešťastných lidí:
zeptej se slepce, když jde tmou —
a řekne ti, že ji vidí.
— 2 —
Jaro
Na květu chroust
V hangáru pilot spí a na smrt čeká
Harfeník umřel v aleji rozvonělých kaštanů
Jen na dosah ruky pod vějířem stála
plná sklenice mléka
Hrob ztrácí se v maceškách a duše stoupá v bezu
U kaple pod skautskými stany
slavík v noci tluče
Na manévry jedou z perníku modří dragouni
Paša zívá v rudém fezu
a vládne nad kremrolemi a indiány
Chalupy s myrtou točí se v kole na rynku
hoši jsou na koni
Vzducholoď unáší snivou blondýnku
Jel kolem námořník Má bílý kabát
lemovaný nebem
— 3 —
JAVANKA
Bílý tuan
Tvářil se tak udiveně
Když jsem se ho
Jednou večer ptala
Jak se daří v Amsterodamu
Jeho bílé ženě
Řekla jsem to
Z pouhé zdvořilosti
Nebyl jiný důvod
Proč bych lhala?
Chtěla jsem jen vědět
Kolik mívá hostí
Kolik hostí mívá
Velká bílá dáma
Když je celý život
V Amsterodamu sama
Kolik mívá hostí
Že ze Surabaje
Posílá jí bílý tuan
Tolik beden čaje
Tolik beden čaje
Tolik kakaových bobů
Posílá jí bílý tuan
V každou roční dobu
Tolik beden čaje
Tolik žoků kávy
Posílá jí bílý tuan
Každý týden z Jávy
Tolik pytlů cukru
Z chvějící se třtiny
Která vrhá na plantáži
Dlouhé černé stíny
Tolik pytlů beden žoků
Všechno jedné ženě
Která snídá jeden šálek
Bílé kávy denně
1949
— 4 —
Když odchází mládí
Když odchází mládí jako v dálce hřmění
Roste naše láska a roste naše snění
V zahradě která se skrývá za víčky
Popelka zkouší své atlasové střevíčky
A jasmín rozsypal svou smrtonosnou běl
Na cestě kudy za ní básník šel
Když hučel splav když chvěl se každý list
Tolik je tu stínů a těch poraněných míst
To odchází mládí jako v dálce hřmění
A roste naše láska a roste naše snění
— 5 —
Klekání
Nad pianolou letí eroplán,
kdy zvednou se vaše plaché oči,
milostná Lilian?
V oblacích harfa zvučí
a pilot
hází vám dolů s oblohy květy šeříků,
zvolna se šeří.
Na závoj stín rukou kladu,
dívčí hruď zvoní v soumraku na poplach.
Jsem zbožným zvoníkem!
Hra lásky, hra na klavír, noci černý vodopád,
stále, ach, stále nedovedu —
nejtěžší prstoklad.
— 6 —
Milenci
Až umřem, staneme se květinami
Ve dne budem lidem pro radost
a v noci budem sami
— 7 —
Na bílém polštáři
Na bílém polštáři vypadáš jako mulatka
beztak ti svědčí teplejší klima
choulíš se ke mně máš na uších sluchátka
a posloucháš koncert z Říma
Tvé vlasy voní jako vzácné koření
Mařenko má
kdo jednou k tvým vlasům přivoní
stane se kuřákem opia
— 8 —
Na skle dveří
Na skle dveří od verandy
Odlesk ranních červánků
Jsou to tuším oleandry
Nebo víno ze džbánku
Nebo někdo čínskou tuší
Vepsal svoje prokletí
Jen tak zlehka do ovzduší
Všechno v jednom poupěti
Měla dlouhé mořské řasy
Byla nejspíš z Kotoru
Její víčka vzpomínám si
Když je zvedla nahoru
Její víčka pokyv bárek
Její víčka číše vína
Pocházela z čirých dálek
Kde se snadno zapomíná
— 9 —
Návštěva
Letí a letí brašna na zádech jí nestačí
do nedávná byla školačkou posud po chodbách ráda utíká
Já čekám dole se srdcem vzhůru k pavlači
ona odmyká
Má zdravé zuby jako klavír s kterého právě stírá prach
Jdu blíž
a cítím vanout z kláves Odol
a pastu Thymolin
Ví co je láska proto se zimou třese v poduškách
a rukama hájí ňadra
i svůj klín
Holubi k ránu vrkají pod jejími krovy
bohudík
bydlí u staré nahluchlé vdovy
Za okny chodí kominík
— 10 —
Pod kaštany
Voní země,
kytice bezu a rdí se hloh.
Děvče, pojď ke mně,
jsem tvůj hoch.
Pod kaštany, když vzplanou v parku
jako stromky o vánocích,
najdou chlapci plno dárků
v májových nocích.
— 11 —
Protinožci
Ta věčná únava ta hrůza pod palmami
Jako by ani nebyly vánoce
Na stromech visí zelené listí
a plno ovoce
a věčně věčně zpívají brouci
Ta strašná únava ta hrůza pod palmami
svým černým vějířem stín pralesa
vyplašil bílé rajky
Na domov myslím a proto se dívám do země
kdyby zem byla průhledná
všem ženám v Evropě bylo by viděti pod sukně
Sem tam se míhají nohy v bílém prádle
jako když baletky
v Paříži tančí po zrcadle
Musím stále mysliti na jejich ramena
oči ústa vlasy
a ňadra ňadra zejména
Vy ženy bílé co jsem jich miloval
od hlavy k patě padají ve mně růže
Vy ženy černé jednu jsem objímal
Ta sladká únava ta hrůza pod palmami
Já chodím jako po stropě
s hlavou dolů
Hluboko pode mnou září propast nebeská
jdu jako Kristus na ramenou Jižní kříž
Na druhé straně světa zas
jdou lidé s nohama vzhůru
Musím stále mysliti na jejich rozbité podrážky
Na jejich drobné kroky krůčky
v podivných sadech co mění barvu
a shazují krvavé listí
Na druhé straně světa jsou Čechy
má krásná a exotická země
plna hlubokých a záhadných řek
jež suchou nohou přejdeš na Jména Ježíš
U nás je jaro léto podzim zima
U nás nosíme zimníky kravaty
a hole
Možná že u nás padá sníh
anebo kvetou už třešně
U nás rostou hrušky a jablka
U nás je studená pitná voda
— 12 —
Rusalčin pramen
Na hlučné promenádě pramenů stero
Jeden z nich chtěl by raději klid
A šero
Dobře žes přišla! Už jsem se zalek
Že je svět bez lásky
A bez rusalek
— 13 —
S lodí jež dováží čaj a kávu
S lodí jež dováží čaj a kávu
pojedu jednou na dalekou Jávu
Za měsíc loď když vypluje z Janova
stane u zeleného ostrova
Pojedem spolu já a ty
vezmeš s sebou jen kufřík a svoje rty
Pojedem okolo pyramid
loď počká až přejde Mojžíš a jeho lid
S vysokou holí a zaprášenými opánky
jde první přes mořskou trávu a rozkvetlé sasanky
Hejno ryb na suchu zvedá svá křídla jako ptáci
letí za vodou a ve vlnách se ztrácí
— 14 —
Šansón
Ze sálu tančící pár
do letní noci vkroužil.
Harlekýn pláče, že už je stár,
stále se souží.
Dýku zvěd do výše, jak je to na ní znáti,
buď milostiv, Pane, hříšnici!
Chytá ji za sukýnku, jež vpředu se krátí,
jak bývá v šestém měsíci.
V kalichu lilie dítě spí,
ve vánku hudby kolébá se,
a harlekýn pláče, rolničky zní,
kolombína usmívá se.
Tu na smrt zbledlý harlekýn
ztratil svůj pláč i tragickou masku.
Tichounce, aby to slyšel jen jejich syn,
— 15 —
Tichounce
Milenko, broučku malý,
tvůj hoch se o tebe bojí.
Růže ti s tváří opadaly
na šicím stroji.
Od osmi ráno, večer do šesti,
se schýlenou hlavou sníš
ještě o štěstí.
Za čtyři sta korun měsíčně
co se tvé prsty nabolí.
Z chudých rukou chléb roste pomaleji
než na poli.
Milenko, broučku malý,
nedá mi to spáti,
proč za ty ruce, za ty ruce
tak málo se platí?
Já bych dal za ně život.
— 16 —
V parku
I
Hleďte, ta stříbrolistá oliva
tajnou láskou se moří,
tak smutně se na vás podívá,
chtěla by k moři.
II
A platan stůně,
ty jeho noci, ty deprese!
Je rád, když na lavičku
své listí donese.
Má nějaké tajemství,
v ústraní žije v bezženství.
S těla si rve vlastní kůru
a bojí se šílenství.
III
Jen hvězdy a malinové keře
vědí, kam vedou stopy vysoké zvěře.
S hlavou zdviženou laně a jeleni
stále na útěku ze všech míst
před něčím, co přijít má, zděšeni.
Snad padne střelná rána.
Snad jenom se stromu list?
— 17 —
KONSTANTIN BIEBL
řekl o sobě:
Kdyby se mne někdo zeptal, odkud pramení má láska k umění, má touha po kráse, na které se někdy zachraňuji, musil bych říci, nehledě k jiným vedlejším příčinám, že to byl především vliv prostředí, v němž jsem se narodil a žil.
Můj otec býval lékařem ve Slavětíně u Loun. Co volných chvil psal nebo maloval, někdy také učil mluvit své exotické ptáky, které čas od času kupoval v Hamburku! Dodnes nevím, čím byl můj otec víc, zda lékařem, jenž se noc co noc brodil ve vysokých botách blátem svého okresu, nebo malířem, pod jehož rukou rostl úsměv plavých žen, kterými zakrýval ponuré chodby našeho domu starého šest století, nebo snílkem, jenž tolik miloval svou rezavou opici z Jávy, smutnou a ochočenou. Volné se potulovala po dome, zkoumajíc chuť kobaltu nebo cinobru, a často lámala, žárlíc na otce, jeho malířské štětce. Kdykoli se jí zachtělo, vstoupila do ordinace a tvářila se tam vážné a učené jako jeho asistent.
Otcova lékařská praxe byla praxí dítěte-budoucího básníka. Se zatajeným dechem jsem naslouchal nářku, jenž někdy vycházel z ordinace a mísil se s křikem papoušků. Byl to nezvyklý pláč dětí, které nikdo netrestal, nic neprovedly, a přece tolik trpěly. Tak záhy jsem poznal, co je to vata a krev, co je to nemoc, smrt a jiná neštěstí. S pocitem hrůzy jsem vdechoval pach jódu, karbolky, nicoty a neznáma, všeho toho, co se později stalo stavebním materiálem mého Věrného hlasu, Zlomu, Nového Ikara a jiné poezie.
Přirozené že i otcovy exotické touhy, jimiž jsem nasákl, vlekly se a jdou ještě stále mým dílem a jsou nejstarší příčinou mých zámořských cest do Afriky a Holandské Indie.
Také stopy matčiny výchovy jsou patrny. Ještě mi nebylo osm let, když mi prvně předčítala (verše). Věděla, že nemohu rozumět, ale věřila, že pochopím, že jde o krásu. Působilo na mne i to, že sama skládala básně. Svým účesem a obočím se trochu podobala Japonkám, zvláště když vysoko držela pero a úhledným písmem psala verše do černého sešitu.
Všechny své prázdniny u nás trávil strýc Arnošt Ráž, již tehdy básník. Viděli jsem ho psát, malovat, zkoušet dřevoryty a linolea, viděl jsem, když hnětl sochařskou hlínu a tvořil z ní ženy a bohy a hned je zase ničil, věčně nespokojen. Měl na mne rozhodující vliv.
Básníkovo vyznání třeba doplnit hlavními biografickými údaji: Konstantin Biebl se narodil ve Slavětíně 26. února 1898. Studoval na reálce v Lounech, roku 1914 přestoupil na malostranskou reálku v Praze. Dva roky nato byl odvelen jako jednoroční dobrovolník do Haliče. Koncem října 1916 umírá jeho otec: sloužil ve vojenském lazaretu, onemocněl tyfem, v období rekonvalescence spáchal sebevraždu. V té době se u Biebla objevuje podezření z tuberkulózy; léčí se v lounské nemocnici, v únoru je z ní propuštěn, v červnu složí válečnou maturitu a znovu odchází na frontu. Je zajat komity, příslušníky černohorského protirakouského odboje, odsouzen k smrti (o tom ve Wolkerově povídce Ilda). Po útěku se dostává do nemocnice v Sarajevu, odkud se po skončení války vrací do Slavětína. Roku 1921 skládá na klasickém gymnáziu v Praze doplňovací maturitu a přihlašuje se na lékařskou fakultu Karlovy univerzity — studia nedokončí, později, roku 1931, si zapisuje přednášky na filozofické fakultě.
V létě 1921 se seznamuje s Jiřím Wolkerem, vzniká důvěrné přátelství: v květnu 1922 jedou spolu k moři do Bašky v Jugoslávii, vyměňují si své verše, navzájem se ovlivňují, oba mají intimní vztah k věcem, které jim nejsou jen mrtvými předměty. (V dopise ze září 1921 Wolker píše Bieblovi, že se mu líbila jeho básnička o telegrafní tyči „hlavně proto, že oživila pro mě zase jednu věc na našich ulicích".) Bohužel to je přátelství krátké: 3. ledna 1924 Wolker umírá na nemoc, která ohrožovala i Biebla. Sborníček In memoriam Jiřího Wolkera rediguje Konstantin Biebl; v téže době vstupuje do Devětsilu. Rok po Wolkerovi, 20. ledna 1925, umírá Bieblův strýc Arnošt Ráž.
V roce 1925 podniká Biebl cestu do Francie, 1926 na Cejlon, Borneo, Sumatru, Jávu a Celebes, 1931 přes Marseille do dnešního Alžírska a Tunisu (svatební cesta), v letech 1932, 1935 a 1937 znovu navštěvuje Jugoslávii. Od roku 1931 pracuje nějaký čas jako zubní technik v ordinaci své matky v Lounech. Za okupace je zaměstnán ve filmu, od roku 1946 na ministerstvu informací jako stálý poradce filmového odboru a člen Filmové rady. V roce 1949 onemocněl pankreatitidou; po pobytu v nemocnici se léčil (rovněž následujícího roku) v Karlových Varech. Večer 11. listopadu 1951 vyskočil z okna svého bytu v Praze na Výtoni. Den poté zemřel.
Vladimír Justl
— 18 —
