poezie

V tu dobu rozvratu, kdy žijem ponížení, / v tu dobu, zvířenou předtuchou neurčitou, / v tu dobu, v potupy kdy žijem zvrcholení, / v tu dobu úpadku, již ku zhroucení zpitou, / Jda hrdě, sonete můj – doufáš pochopení?… / Všem podej na pozdrav svou ruku mozolitou, / mluv tónem intimním, mluv tonem rozhořčení: / však nevnucuj se nikde….nikde… Cestu kamenitou / jsi zvolil – budiž; tu už musíš něco snést; / v ty naše bolné rány zcela otevřeně, / jen lancetu svou zaryj – nedbe…

To bylo lstivé kyrie, jež na večer vsí pustou lkalo, / za naše pole, které dlouhou bázní neplodné se stalo – / to byla prosba za teplo, jež hlas náš, mdlý a nevyspalý, / pro naše ženy chtěl, jež dlouhou bázní neplodné se staly. / To bylo lstivé kyrie za naše mladé ženy lysé, / my za ně denně prosili a štkali, ve tmách plazili se, / my bez reptání každým hladem pro ně mřeli ve svém žití – / však tímto hladem, Pane, tímto hladem nechtěli jsme mříti! / A když pak ve vášniv…

Dnes dvorce ani po klekání nezavřeli – / dva smutné dvorce na samotách propadlých – / dva hlasy se tam o cos hádaly a přely / při rudých stínech pochodní za vodou vzdálených. / Byl prvý hluboký a stále chtěl své ano, / a druhý bázlivý a stále chtěl své ne, / až zmlkly najednou, když blízko bylo ráno, / a měsíc vyšel na chvilku nad vody vzdálené. / Dnes dvorce ani po klekání nezavřeli – / dva smutné dvorce na samotách propadlých… / Dva hlasy se v nich dlouho mezi sebou přely…

Voda stejná / Lehostejná / To co přijme / Nedá zpátky / Voda je domeček zlý / Z anděla jenž do ní svržen / Zbyla zbroj / Zbyla malinkatá zbroj / Na těle stříbrného cejna / Viktorka věděla co dělá – / Zešílet umí ledakdo / Ale ležet v noci / Nad splavem / Tam si krasopaní sukénky umáčí / Tam kapří / V nehybném chumáči / Čelem proti proudu / Proud se převaluje / Rybář tam lehce zešílel / Zešílel Lehko mu je / Vypráví se tady o porybném / Že se vrátil domů / O vlas po půlnoci / Těžký deštěm / Mokrý Těžký Starý / Jeho mladá…

Já mám kompas, a ten kompas, / ať je večer, ať je ráno, / ukazuje k severu. / Nevídáno, neslýcháno! / To my máme doma budík, / a ten budík, na mou čest, / ať je večer, ať je ráno, / ukazuje pořád šest. / Ptal se včera pána pán. / – Kudy tudy do Hajan? – / – To se dáte kolem plotu, / od Klímadel na Dřímotu, / z Dřímoty dál na Zívánky, / ze Zívánek na Hajánky, / z Hajánek dál k Polospaní, / a tam dole na stráni, / to už budou Hajany. – / – Děkuji vám, pane, moc. – / – Na shledanou. – / – Dobrou noc. –

Pracují spolu, / hádají se spolu, / mají stejnou chůzi, / mají stejný smích, / jenom o té lásce, / co je mezi nimi / dodneška neví / ani jeden z nich. / Tak on ten cit, / co přetrvat má v čase, / nevzkvete nikdy / s prvním povzdechem. / On je tak tichý, / že až podobá se / čistému hříbku / v mlází pod mechem. / Jen ať neruší ho, / kdo jde kolem mlází. / A třeba o něm / tuze dobře ví. / Neruště lásku, / která s jitrem vchází. / Máme jí tolik, / tolik potřebí.

Miss Otis lituje / že nemůže přijít na lunch / zajisté budete ráda / že vám ji omlouvám / Madam / V celém bytě je protivný průvan / je tu dav kouřících lidí od novin / Miss Otis lituje / a z koupelny je cítit plyn / Když jsem přinášel v osm / jak obvykle ranní čaj / Madam / byt byl podivně tichý / a já jsem se v něm bál / Madam / Někdo zapomněl v předsíni zhasnout / světlo jistě hořelo po celou noc / Madam / Miss Otis lituje / a nikdo nepřišel na pomoc / Smutek nevyvětrá tak lehce / jak svítiplyn / Madam / odejdu …

Měl jsem dvanáct kytar / ve svým životě / Všechny jsem je propil Ztratil / Utopil / Teď na krku mám třináctou / A škrtí / Měl jsem spoustu kytar / ve svým životě / Tahleta poslední mně přijde myslím draho / Tahleta poseldní je jiná / Zlá jako stará panna / Trochu mi jak sfinga leží na skříni / Trochu jak úl když vymírají včely / Trochu jak stromek / který přišel s vodou S kalnou vodou / Struny jí praskají / jenom když usínám / A když se nad ni skloním / Já stále slyším to staré věčné z dětství / Tomu t…

Autorova poznámka: Haiku vynalezli a zdokonalovali japonští básníci několik století a má to být úplná báseň o sedmnácti slabikách, která obsahuje ucelenou vizi života ve třech krátkých řádcích. „Západní haiku“ nemusí dodržovat sedmnáctislabičné schéma, protože západní jazyky mohou jen stěží napodobit pružnou japonštinu. Navrhuji proto, aby „západní haiku“ prostě vyslovila něco obsažného ve třech krátkých řádcích v nějakém západním …