poezie

Ó drahá sladká růžová / nedosažitelná touho / … jak je to smutné, že nejde / změnit šílený / vypěstovaný asfodel, / viditelnou skutečnost … / a polekané okvětní plátky / kůže ? jak je to inspirované / takhle polehávat v obývacím / pokoji, opilý, nahý / a zasněný, s nerozsvícenou / elektrikou … / pořád a pořád pojídat kořen / asfodelu, / šedý osud … / válet se při plození / na květovaném kanapi / jak na břehu v Ardenu ? / mou jedinou růží dnes večer je radost / z mé vlastní nahoty.

Moc a moc malých švadlenek / pospíchá do domečku, / tancují tam šlapáka / po hebkém jehelníčku. / Pak seberou kdejaký prášek / a letí rovně nerovně / až tam, kde malý Kulihrášek / med mlsá paní královně. / Vidíš ten šípek? Růženka pod ním spí. / Kdo není hodný, ji ale nevidí! / A proč nebyl šípek hodný? / No, podívej se, jistě si s nožem hrál, / až do krve se nešika pořezal!

Dojat vším co je láska / k tobě se přimykám / smuten vším co je láska / před tebou utíkám / Překvapen vším co je láska / mlčím ve střehu / churav vším co je láska / soužím se pro něhu / Poražen vším co je láska / u věrných noci úst / opuštěn vším co je láska / až k sobě budu růst

Jaroslavu Seifertovi / Taková voda / zmučená voda voda žal / jako ta voda / co si v ní Pilát ruce umýval / Taková voda padá / A co bys chtěl / až k srdci zamračený / když taková voda padá / A já bych chtěl / slzavý úsměv smutné ženy / co mě má ještě ráda / Jaroslavu Seifertovi / Ne já bych nerad umíral / na lůžku při svíci / a aby u mne někdo stál / smutný a plačící / Já ležet bych chtěl v lopuchách / co velkým listem svým / by zakryly můj pyšný strach / budu-li zbabělým

Jaroslavu Seifertovi / Svit hvězdy umřelé jsem pil / v zemi nepřejícné přibité mé zemi / znak jména NIC jen jinak obroubil / nití mi danou sudicemi / Olovem KDE a CO opánky podbité / za tebou bloudil mrtvý perutníku / teď do hvězd zviklaných do celé hrůzy té / sršící věnec zajíkavých díků / V truchlivišti dlouhé noci tvé / v zemi přibité v té nepřejícné zemi / sníš kníže rodné řeči žárlivé / žal lhoucí pod růžemi / Sto stínů prošlo Jarmiliným stínem / a nové lásky hrají na tvé kosti / jen p…

Jaroslavu Seifertovi / Malověrní Čas kostižerný / jí jenom krásu dal / a z polí stenných křik iluminoval / kamenné texty portálů a zdí / Tak bude vždy / Malověrní / Tak bude vždy / Za vraty našich řek / zní tvrdá kopyta / za vraty našich řek / kopyty rozryta / je zem / a strašní jezdci Zjevení / mávají praporem / Je lehké listí vavřínů / a těžký padlých stín / Já vím Já vím / Jenom ne strach Jen žádný strach / takovou fugu nezahrál sám Sebastian Bach / co my tu zahrajem / až přijde čas až přijde čas / Kůň bronz…

(…) / Klíny mladých žen / perlorodky lůžka / houštiny rozverné / rozparky andělské / jizvy z růží / ó chlácholinky / smyčce našich strun / dravá ústa faunek / líbezná geometrie plotů / lampy kouzelné / rukávníčky / ó klíny mladých žen / plné rozryvné touhy zřásněné vilností / v níž náš člunek tká trvání pokolení / v taktu ještě ne – ještě ne – ještě ne / (…)

V tu dobu rozvratu, kdy žijem ponížení, / v tu dobu, zvířenou předtuchou neurčitou, / v tu dobu, v potupy kdy žijem zvrcholení, / v tu dobu úpadku, již ku zhroucení zpitou, / Jda hrdě, sonete můj – doufáš pochopení?… / Všem podej na pozdrav svou ruku mozolitou, / mluv tónem intimním, mluv tonem rozhořčení: / však nevnucuj se nikde….nikde… Cestu kamenitou / jsi zvolil – budiž; tu už musíš něco snést; / v ty naše bolné rány zcela otevřeně, / jen lancetu svou zaryj – nedbe…