O pět minut později se znovu otevřely dvířka cockpitu a z bílého letadla se ještě jednou spustily schody. Jakub Formann po nich pomalu a důstojně vystoupil z letadla. Důstojně a pomalu kráčel přes trávník k lavičce, na které seděla zhroucená Julie. Julie vůbec nezaznamenala, že přichází. Když se Jakub u ní zastavil, musel hlasitě zakašlat. / Zajíc sebou úlekem trhl a zíral na medvěda jako na strašidelné… / …

Více
  • 14. 1. 2025

  / David zaklepal a otevřel dveře. Abdelaziz seděl jako poslušné dítě v pokoji u stolu a četl si Le Nouvel Observateur. Sotva uviděl Davida, hned vstal. Pohyboval se rychle a hbitě. Obézní teda není. Vrchnost mu asi každý den vezdejší biftek na stůl nedala. / – Seď, panebože, řekl David živě a položil mu ruku na rameno. Žádné ceremonie. Jak se daří? Jsi svěží jako růžička. A to si čteš Nouvel Observateur,…

Více
  • 24. 12. 2024

  / „Pane, na slovíčko, prosím!“ / „Poslouchám vás, spanilá čtenářko.“ / „Pravil jste, že vévodovi z Longueville bylo prominuto.“ / „Ovšem.“ / „Ale co ostatním vévodům?“ / „Když vzpoura vypukla, byli všichni obviněni z urážky majestátu a byla jim odňata jejich místodržitelství. Ale po porážce u Ponts-de-Cé, když krále poprosili za prominutí – klečíce na jednom nebo na obou kolenou, podle stupně… / …

Více
  • 24. 12. 2024

  / Richelieu usoudil, že nepřátelé, které mám u dvora, by neměli uvidět ani můj kočár provrtaný kulkami, ani mé Švejcary, i přikázal mi, abych je nechal na čtvrt míle od Fontainebleau ve venkovském hostinci, jehož vývěsní štít představoval pštrosa, což Hörnera velice udivilo, poněvadž ten pták byl v jeho zemi stejně jako u nás zcela neznámý. / Kardinál čekal, až se svými Švejcary doúčtuji a rozloučím…

Více
  • 24. 12. 2024

  / Spanilá čtenářko, prosím předem o prominutí: teď vaše krásné oči rozpláču. Přiznám se, že ani mě nic nezarmucuje víc než osud nešťastného vévody z Montmorency. / Bohové mu dali do vínku vše: vznešený původ, slavné předky, titul francouzského maršála, úřad guvernéra v provincii proslulé sladkostí žití, sličný zjev, který z něho učinil u dvora vzor mužské krásy, zbožněníhodnou manželku,…

Více
  • 24. 12. 2024

  / Nerad čtu předmluvy a teprve nerad je píši. I bez téhle bych se znamenitě obešel, kdyby to, do čeho se tu pouštím, nevyžadovalo některá vysvětlení. / Událost, která původně inspirovala tento román, je historická. Koncem XVIII. století opustili někteří vzbouřenci z Bounty Tahiti, protože pro britskou admiralitu by bylo bývalo příliš snadné je vypátrat, a objevili uprostřed Pacifiku malý opuštěný ostrov,…

Více
  • 24. 12. 2024

Dole pod schody, když Fogacer už zmizel, koho jsem nespatřil, ne-li Fontanetku, která tu stála, sázím se, úmyslně, aby se se mnou setkala a aby se na mě mohla usmát. / „Fontanetko,“ otázal jsem se, „bratr už vstal?“ / „Ne, pane. Spí jako dudek. Pořádně jsem mu klepala na dveře, avšak neotevřel.“ / „To se mi nelíbí,“ pravil jsem nadmíru zachmuřeně a otočiv se k ní zády, vstoupil jsem zhurta a bez pukání do…

Více
  • 24. 12. 2024

Pro smilování! Jaká radost mě zaplavovala, když s Fogacerem před sebou a s Miroulem po svém pravém třmenu jsem ujížděl na své klisničce Velkou ulicí svatého Diviše, kde dnes v neděli byly všechny krámy zavřené, a uháněl jsem přes most Matky boží, rovněž prázdný ode všech vozidel, abychom se dostali na Staré město a v prodloužení Sklenářské ulice, jejíž jméno cestou Fogacer prohodil, do ulice Zakrslíků.…

Více
  • 24. 12. 2024

„Vzácný pane,“ pravil Miroul, probouzeje mě nazítří ze spánku tuze nočními můrami a krví přerušovaného, „používání těžkého meče ve válce vám zmršilo vaše fechtování: shledával jsem, že jste pomalý a těžký při střetnutí s tou vosou. U všech rohatých, kterak ona mečem vládla! Jaká to ohromující hbitost! Tolik jsem se o vás třásl, že kdyby se vám nepovedl váš Jarnakův úder, byl bych jí vhodil nůž mezi ramena, třebas bych se vydal všanc nebezpečenství, že mi do smrti neodpustíte. Nicméně přemítaje o tom nemohu pochopit, proč se vás pokusila zhubit, dokud měla oba meče v rukou, kdyžtě přece tak znamenitě při šermu mečem vládla.“ / „Radost ze zrádlivosti, myslím,“ pravil jsem škrábaje se na hlavě, ježto mě …

Více
  • 24. 12. 2024

  / Můj dědeček, baron z Mespechu, si odjakživa vedl a přes svůj pokročilý věk dosud vede „rodinnou kroniku“, do níž zapisuje malé i velké události, jež se přihodily v jeho rodině, jemu samému či jeho lidem. O mně je tam zmínka s datem 20. září léta Páně 1607: „Syn Petr mne spěšným listem zpravil, že mého vnuka Petra Emanuela ze Sioraku jmenoval král rytířem. Tato pocta ctí prozíravost toho, jenž ji…

Více
  • 24. 12. 2024

Rok 1563 navzdory hladu a moru, jak o tom povím později, byl pro Mespech rokem šťastným. Pobratimstvo mohlo konečně uskutečnit svůj „krásný a dobrý záměr“, dávno zamýšlený a neustále hýčkaný: zakoupit mlýn v Beunách. Až dosud jsme s mletím byli odkázáni na mlýn v Campagnaku, a jakkoliv jeho majitel patřil k našim přátelům a poplatek, jejž vyžadoval, byl rozumný, přesto notně zatěžoval cenu naší…

Více
  • 24. 12. 2024

Za pět minut se ke mně v bílým plášti, vlajícím jako doktorovi při vizitě, přihnal Eda. / „Co to slyším, študente? Zaskoč ke mně na chvíli.“ Ve výčepu postávali vytrvalci, co sem chodí „na jedno“, a vydrží do zavírací hodiny, „lak povídej.“ / Pokrčil jsem rameny. „Co chceš slyšet? Martin ti všecko řek, ne?“ / „Fakticky ti víc nevodnesli? Než tu televizi a magneťák?“ / „Připadá ti to málo? Pro tebe…

Více
  • 7. 10. 2024

Ležela jsem v posteli a čekala. Hlava mi klesla na polštář a já čekala, že mi přijdou políbit ruku, než se vrátí do Istanbulu, a že se mnou přitom prohodí pár slov a budou mi naslouchat, jenže vtom jsem s údivem zaznamenala, že všechen lomoz v dolním patře najednou utichl, jako když utne. Už neslyším kroky přecházející z pokoje do pokoje ani šramot, jak se zavírají dveře a otvírají okna, neslyším hovory…

Více
  • 7. 10. 2024

Končila první zima našeho bydlení s Molem, když mě Rachel přiměla, abych s ní sešel do sklepa, a tam pod plachtou a několika krabicemi, které odtáhla stranou, byl matčin lodní kufr. Vůbec ne v Singapuru, ale tady. Vypadalo to jako kouzlo, jako kdyby se kufr vrátil do domu z cest. Nic jsem neřekl. Vyšel jsem po schodech ze sklepa. Myslím, že jsem se bál, že tam najdeme její tělo vmáčknuté…

Více
  • 16. 9. 2024

Toho rána, kdy jsem mezi turisty zahlédl Tonyho Gardnera, právě do Benátek přicházelo jaro. Už týden jsme hráli venku před kavárnou a musím přiznat, že to byla docela úleva, zvlášť po všech těch stísněných hodinách v zadní části kavárny, kde jsme akorát překáželi zákazníkům scházejícím po schodech. Toho dopoledne docela foukalo, zbrusu nový stan se třepotal ve větru, ale my všichni se cítili nějak…

Více
  • 16. 9. 2024