Ukázky

Z venkovského časopisu Cheshire Life přišel dopis: / „Napište pro nás povídku. “ / Zeptal jsem se: „O čem?“ / “ Tak asi tři tisíce slov.“ / Bylo to v zimě. Projížděl jsem tehdy často přes jeden kopec, kde ve vyhloubené díře v zemi žil nějaký tulák. Napsal jsem tedy povídku o tulákovi v zimě. / Je to vyprávění o tom, jak snadno lze ukrást koně přímo z dražeb. / Nepokoušejte se o to! / Tulák byl prochladlý až na kost. / Teplota vzduchu i půdy se blížila k bodu mrazu a nad…

Dave s Azizem odjeli do Irska. Dave se ani netvářil moc zkroušeně, asi byl přesvědčený, že ho nevyhodím. Nejspíš měl pravdu, protože nepřekročil žádný zákon, jenom ten můj, nepsaný. Kdybych mu dal výpověď, mohl by si případně stěžovat na odborové ústředně, že s ním byl bezdůvodně, neoprávněně ukončen pracovní poměr. Nebylo nic nového, že má zakrnělý smysl pro zodpovědnost. Uměl dobře zacházet s koňmi a byl docela slušný řidič. Jen jsem doufal, že…

Pokud šlo o telefon, byl Robin stejně velkorysý, jako v pití. Poslouchal se špatně skrývanou dychtivostí moji zprávu o tom, jak se vaří počasí v oblasti pojmenované po obávaných Karibech, severoamerických indiánech, kteří obsadili ostrovy i pobřeží a jejichž kruto-vláda skončila až po příchodu Kolumba a Evropanů, kteří je z území vypudili. / Robin mne ubezpečil, že pirátství nevymizelo, jen se zmodernizovalo. Piráti prý zaplavují modré karibské vody…

Únosci se neozývali. Mezi členy Jockey Clubu (v očekávání blízkého oškubání) panovalo spravedlivé rozhořčení, světový sportovní tisk byl pobouřený a éterem poletovala zděšená a pohoršená slova. Na místě samém se ale přes noc neodehrálo vůbec nic. Následkem toho jsem se vydal na „snídani pro tisk“ s lehkým srdcem a čistým svědomím, s nadějí, že uvidím Alessii. / Prostory klubu už byly přecpané lidmi, když jsem dorazil, a naplněné vysokými hodnotami d…

Nevědomost mě obklopovala jako hustá mlha. / „Myslela jsem, že se ti o tom člověku Petr zmínil,“ divila se Sára. „Vždycky se spíš bavil s tebou než s Donnou a se mnou.“ / „Copak Donna o tom Norwoodovi vůbec nic neví?“ zeptal jsem se. Ostrý hrot její poznámky jsem ignoroval. / „Neví nic. Je pořád ještě v šoku. Bylo toho na ni příliš.“ / Mlha může být nebezpečná, v mlze se mohou skrývat nejrůznější záludnosti. / „Co vlastně říkala policie?“ / „Moc toho neřekli. Jen …

Když jsem se vrátil, moc jsem Nortona Foxe nepotěšil. Zaslechl, jak vůz kodrcá po dvoře, a vyšel mi naproti. Venku už byla tma, ale před domem a stájemi svítila světla. Ještě víc světla proudilo z otevřených vrat stájí, kde stájníci právě pilně vykonávali večerní práce. Zastavil jsem, vylezl celý ztuhlý a podíval se na hodinky – za deset minut šest. Zpátky jsem jel dvě hodiny oklikou, aby řidič nemohl podle najetých kilometrů odhadnout, kam jsem …

Už se stmívalo, když jsem projel vraty koleje, vypnul motor a běžel po schodech ke dveřím. Ve vrátnici nikdo nebyl a všude bylo hluboké ticho. Utíkal jsem chodbami a snažil jsem si vzpomenout, kudy zatáčí, našel jsem schody a vyběhl do druhého poschodí. A tam jsem se ztratil. Neměl jsem ani ponětí, kudy se dostat k pokoji Elinor. / Proti mně kráčela hubená starší žena se skřipcem, pod paží nesla tlustou knihu a desky. To bude někdo ze sboru, napadlo…

Malcolm získal v Ritzu apartmá se dvěma ložnicemi s pohledem na Green Park. Jak jsem poznal ze zbytků na bíle prostřeném servírovacím stolku, dal si k obědu štrasburskou paštiku a rybu. Také vypil půl láhve Krugu. / „Tak co, ještě se třeseš?“ zeptal jsem se a postavil mu aktovku k nohám. / „Nesledoval tě někdo?“ zeptal se. / „Ne, nesledoval.“ / Snažil se, seč mohl, aby se zdálo, že už je úplně v pořádku, ale já tušil, že se ve vlaku na zpáteční cestě nepochy…

Farma Zefyr byla skutečně jako středověká pevnost. Kolem budov postavili asi dva metry vysokou pevnou prkennou ohradu s bránou, za kterou by se nemusel stydět ani hrdý Alcazar. Seděl jsem líně ve voze u protějšího chodníku a čekal, až se vrata otevřou. / Čekal jsem a čekal, až mi začínala větrovkou pronikat zima až na kůži a ruce i nohy jsem měl jako led. Zatímco jsem čekal, přešlo kolem brány po úzkém chodníčku jen několik lhostejných chodců. Čekal…

Následující ráno jsem se probudil se skuhráním. Všechny svaly jsem měl bolavé, lály mi za bláhovost, s jakou jsem se předváděl. Šoural jsem se k vozu, ale v hale jsem narazil na Nashe, O’Haru a Moncriefa, kteří se tam o něčem zřejmě dohadovali. / O’Hara, místo aby mi popřál dobré jitro, řekl: „Jste pěknej cvok, je vám to jasný?“ / Zadíval jsem se otráveně na Moncriefa. „To máš těžký, tady se nic neutají, však to znáš,“ řekl omluvně. „Sám to taky vždyck…