II.
POTÍŽE NA SEBE nenechaly dlouho čekat. Kapitán Mission to cítil v kostech. Přijal hlášení domorodého zpravodaje, na něhož se v minulosti mohl spolehnout, že se spojené francouzské a anglické expediční síly chystají k útoku na jeho svobodnou pirátskou osadu Libertatia na západním pobřeží Madagaskaru. Protože dával přednost námořní bitvě ve vodách, které dobře znal, před snahou hájit opevněné pozice v pozemním boji na čtyřech frontách, vyslal na moře tři dobře vyzbrojená plavidla. Než vypluli, navštívil ještě jednou Muzeum zmizelých druhů.
RÁNO HO DUCH budil s jemným škrábáním a tklivě přitom předl. Ví, že ho opouštím. Mission urychleně kráčel k východu. Pak se otočil. Duch stál na místě, díval se na něj, čekal.
PO TŘECH DNECH strávených na moři bez nejmenší stopy po expedičních silách a jediné zmínky o nich od posádek domorodých plavidel, které zastavoval, si Mission uvědomil, že celá historka o obležení byla lstí, jež ho měla vylákat z osady, a obrátil zpátky. zdržel ho protivítr, takže se do Libertatie vrátil až za osm dní.
Již z přístavu viděl, že z osady zbylý jen ohořelé sutiny. Nezůstalo v ní nic, jen pach popela a smrti. Mission zamířil do vnitrozemí, žaludek se mu svíral strachem. Prošel krvavou spouští a spěchal ke kamenné stavbě v džunglí.
MOHUTNÝ VÝBUCH ROZBIL klenbu na kusy, roztrhané kořeny podobné zpřelámaným údům pokrývaly kameny a kamennou drť. Mission slyší tiché rozechvělé vzlyky: těžký balvan přibil Ducha k zemi. Odvaluje kámen a bere umírajícího lemura do náruče, ví, že Duch tady čekal jen na něho. Lemur mu pomalým pohybem tlapky hladí tvář a smutně, zesláble pláče. Pak tlapka zemdlí. Mission ví, že naděje, jaká se naskytne jednou za sto šedesát milionů let, je navždy ztracená.
VCHOD... starý film... rozmazaný, zrnitý, mohutný výbuch... žalující tlapka na jeho tváři... On ví, že jsem vzdálen sto šedesát miliónů let... Roztrhané kořeny jak zpřelámané údy... smutný a zesláblý pláč.
Zármutek může zabíjet, ale kapitán Mission je voják. Nikdy by se nevzdal nepříteli. V bolestné křeči se zármutek bojovníka mění v hrozbu.5
Smutek rozžhavil jeho nenávist doběla, když vykřičel své prokletí určené Správním radám a Martinům tohoto světa, všem jejich sluhům, otrokům a patolízalům:
"Sešlu na ně Kristovu krev!"
Pátá poznámka - Pamatujte také, že jeskyně obsahuje všechny vymizelé choroby, Sedm ran egyptských,Vlasy, Čuráky, Pot, všechno uzavřené ve formě člověka. Jakmile se forma roztříští, všechny pohromy času se uvolní.
KRISTUS SE VRÁTIL z pouště, kde pobýval čtyřicet dnů a odolával pokušení ďábla.
Postává v dílně svého otce. Místnost a věci v ní shromážděné jsou mu tak cizí, že vůbec nemá pocit, že se vrátil. Skutečně kdysi pracoval s těmito teslicemi, pilami a kladivy, skutečně zhotovoval židle, stoly a skříně?
Ve svěráku čeká kus neopracovaného kmene. Bere do ruky teslici. Ví, že se s její pomocí uhlazuje a tvaruje syrové dřevo. Několik okamžiků cítí v ruce vibrace rukojeti, ale ty záhy mizí jako stopy snu, prsty svírají jen mrtvou tíhu nástroje. Jednou rukou si přidržuje dřevo, druhá se rozmáchne k prudkému úderu, zacílenému na vyčnívající suk.
Teslice sjíždí po suku a poraní ho na ruce mezi palcem a ukazováčkem. Hluboké zranění, které však vůbec nebolí, jako by sama ruka byla ze dřeva. Pochybovačně skloní pohled. Krev vytékající z dlaně není červená, ale bledě zelenožlutá. Line se z ní pach podobný čpavku, podobný hnijící moči, smrad lidského pobytu na zemi. Když krev potřísní neopracované dřevo, začne ho rozpouštět jako kyselina, leptá v něm zlomyslnou opičí tvář zkřivenou nenávistí, zlobou a beznadějí.
Prsty pravé ruky se dotkne rány; ta se pod jeho dotykem zaceluje a hojí. Nezůstane po ní ani jizva.
A PŘIŠEL KE MNĚ člověk s nemocnou opicí v náručí a řekl, "Uzdrav mou opici."
"Nemohu léčit zvířata. Nemají duši."
"Zato mají vznešenost, krásu a nevinnost. Co jiného jsou lidé, které léčíš, než zvířata? Zvířata bez špetky vznešenosti, hnusná zvířata, pokřivená a nemocná nenávistí, je…
