Taita kráčel po pláži na břehu moře. Po sněhobílém písku se převalovaly vlny. Větřík vonící jasmínem a bezem mu ovíval obličej a čuchal vous. Zastavil se na čáře příboje a nechal si omývat kotníky slanou vodou. Zahleděl se přes nekonečnou hladinu k obzoru, za nímž spatřil černou prázdnotu. Věděl, že se ocitl na samém konci světa a dívá se do chaosu věčnosti. Stál v ostrém slunečním svitu, avšak hleděl do temnoty, na níž pluly hvězdy jako obláčky svatojánských mušek.
Hledal Lostrisinu hvězdu, leč nenašel ji. Nezbyl po ní ani slabounký přísvit. Vynořila se z prázdnoty a do prázdnoty se vrátila. Posedl ho nesnesitelný smutek a cítil, jak se propadá do osamění. Začal se odvracet, když vtom zaslechl zpěv. Ten mladý hlas okamžitě poznal, ačkoliv naposledy jej slyšel před dlouhými, předlouhými lety. Srdce se mu rozbušilo a naráželo do žeber jako lapené zvíře toužící po svobodě. Zvuk se přibližoval.
„Mé srdce se třepotá jako raněná křepelka,
když vidím tvář svého miláčka,
a moje líčka planou jako nebe za úsvitu,
když je ozáří slunce jeho úsměvu…“
Byla to první píseň, kterou ji naučil, a zůstala její nejoblíbenější. Dychtivě se otočil a hledal ji – věděl, že zpívat nemůže nikdo jiný než Lostris. Stala se jeho chráněnkyní, když ho její otec pověřil, aby pečoval o její výchovu a vzdělání, krátce poté, co její matka zemřela na říční horečku. Zamiloval se do ní tak, jak ještě nikdy žádný muž ženu nemiloval.
Zaclonil si dlaní oči před pronikavými slunečními paprsky a na ozářené mořské hladině rozeznal obrys, který vystupoval stále zřetelněji. Blížil se a nabyl podobu obrovského zlatého delfína, který plaval tak elegantně a rychle, že rozrážel vodu jako štíhlá loď a od čenichu se na obě strany táhly vlny. Na jeho hřbetě stála dívka. Udržovala rovnováhu jako zkušený jezdec na válečném voze, nakláněla se dozadu a napínala otěže z mořských řas, jimiž řídila nádherné zvíře. Zpívala a smála se na Taitu přes vodní hladinu.
Taita padl na kolena do písku. „Má paní!“ zvolal. „Sladká Lostris!“
Znovu jí bylo dvanáct jako v onen den, kdy se poprvé setkali. Na sobě měla jen sukénku z vyběleného plátna, nezmačkanou a zářící čistotou, bílou jako volavčí křídlo. Kůže štíhlého těla se třpytila jako cedrové dřevo z libanonských vrchů, zušlechtěné vonnými oleji. Její drobné prsy měly tvar čerstvě snesených vajíček, ozdobených rudými granáty.
„Lostris, vrátila ses mi. Ach, sladký Hóre! Ach, milosrdná Isis! Vrátili jste mi ji,“ vzlykal šťastně.
Lostris přestala zpívat a oslovila ho: „Nikdy jsem tě neopustila, milovaný Taito.“ Ve tváři jí pohrával uličnický výraz, projasněný dětským smyslem pro humor. Nádherné rty se vlnily ve smíchu, ale oči přetékaly soucitem. Vyzařovala z ní moudrost a pochopení zralé ženy. „Nezapomněla jsem na slib, který jsem ti dala.“
Zlatý delfín doklouzal k pláži a vyjel na písek. Lostris jediným ladným pohybem seskočila z jeho hřbetu a vztáhla ruce k Taitovi. Přes rameno jí visel těžký cop a houpal se mezi poupaty dívčích ňader. Taita měl v mysli vyrytu každou plošku, každý hedvábný záhyb její tváře. Zuby se jí třpytily jako perlový náhrdelník, když na něj volala: „Pojď ke mně, Taito. Vrať se ke mně, má opravdová lásko.“
Taita k ní vykročil. Při prvních krocích se mu ztuhlé věkovité nohy neohrabaně podlamovaly, ale pak do nich vjela mladická síla – běžel po špičkách, jako by se vznášel, a bez viditelného úsilí letěl po jemném bílém písku. Cítil, že se mu šlachy napínají jako tětivy luku, v pružných svalech tepala energie.
„Ach, Taito můj, jak jsi krásný!“ volala Lostris. „Jak jsi rychlý a silný, jak mladý, můj milovaný.“ Jeho srdce i duch vzlétly k nebesům, protože věděl, že dívka mluví pravdu. Znovu byl mladý, znovu byl zamilovaný.
Natáhl k ní ruce a ona mu je sevřela v dlaních stiskem smrti. Kostnaté prsty měla studené jako led a zkřivené artritidou, kůži suchou a popraskanou.
„Pomoz mi, Taito,“ zanaříkala, ale už to nebyl její hlas – patřil nesmírně trpící stařeně. „Chytila mě do svých tenat.“
Lostris mu…
