Proud Nilu sice dál na jih zesílil, ale podle náplavové čáry poznali, že hladina leží mnohem níž než za starých časů.
„Je dvacetkrát slabší,“ spočítal Meren a Taita souhlasil, i když to nahlas neřekl. Občas se Merenovi muselo připomenout, že není adeptem a že některé záležitosti je třeba ponechat těm, kdo jsou kvalifikováni je řešit.
S každým dnem, který po západním břehu urazili, muži i koně sílili. Všichni se již zotavili z potíží způsobených mouchami a bez dalších problémů dorazili k jezeru, které skutečně odpovídalo Potovu popisu – bylo obrovské.
„To musí být moře, ne pouhé jezero,“ prohlásil Meren a Taita ho poslal nabrat džbán vody.
„A teď ji ochutnej, milý Merene,“ přikázal. Plukovník s velkou opatrností usrkl. Chvíli převaloval doušek v ústech a pak dopil zbytek.
„Je slaná jako z moře?“ zeptal se s úsměvem Taita.
„Ne, mágu, sladká jako med. Mýlil jsem se a tys měl pravdu.“
Jezero bylo tak velké, že si vytvářelo vlastní větrní systém. Za svítání se chladný vzduch ani nepohnul a z hladiny stoupala mlha připomínající kouř. Muži o tomto jevu živě diskutovali.
„Vodu určitě zahřívá podzemní vulkán,“ tvrdil jeden.
„Ne,“ namítl druhý. „Z jezera se zvedá voda v podobě páry a na jiném místě zase spadne.“
„Kdepak, je to žhnoucí dech mořské obludy, která ve vodě žije,“ prohlásil Meren autoritativně.
Nakonec se obrátili na Taitu, aby jim odhalil pravdu.
„Pavouci,“ odpověděl prostě mág, čímž vyvolal další kolo vášnivé debaty.
„Pavouci nelítají. Chtěl říct mouchy. Nebo spíš vážky.“
„Zahrává si s naší důvěrou,“ durdil se Meren. „Dobře ho znám. Nedokáže si odpustit ty svoje žertíky.“
O dva dny později se vítr otočil a přihnal nad tábor jeden ze sporných kouřových oblaků, který nad pevnou zemí začal klesat. Fenn vyskočila vysoko do vzduchu, máchla do něj a podívala se do dlaně.
„Pavouci!“ zajásala. „Taita se nikdy nemýlí.“ Mrak skutečně tvořily myriády čerstvě vylíhlých pavouků, tak maličkých, že byli téměř průhlední. Každý si upletl z pavučiny plachtu, jíž zachycoval ranní brízu a nechával se odvát nad jinou část jezera.
Jakmile se do hladiny opřelo slunce, zvedl se vítr a kolem poledne už bičoval jezero tak silně, že se vytvářely zpěněné vlny. Během odpoledne zase zeslábl a za soumraku zcela ustal. Na obzoru křižovala oblohu v ladných růžových křivkách hejna plameňáků. Hroši se váleli v bahně mělčin jako žulové balvany, hlasitě frkali a bučeli a otevírali jeskyně fialových tlam, z nichž jako hrozba rivalům trčely dlouhé špičáky. Na písčinách se ve slunečních paprscích vyhřívali mohutní krokodýli s doširoka roztaženými čelistmi, aby jim vodní ptactvo mohlo z mezer mezi žlutými tesáky vybírat kousky masa. Za klidných nocí se od sametově černé hladiny odrážely hvězdy.
Na západě se jezero rozprostíralo do takové dálky, že se pevnina ztrácela za horizontem. Několik malých ostrovů zdánlivě plulo na větrem rozvlněné hladině jako arabské plachetnice. Na jihu sotva rozeznávali vzdálené pobřeží. Neviděli žádné horské štíty ani sopku, jen zvlněný obrys nízkých vrchů.
Poto je upozornil na krvežíznivost místních kmenů, a tak obehnali tábor pevnou hradbou z trnitých větví akácií, které hojně rostly na březích jezera. Za denního světla koně a mezci spásali šťavnatou trávu na pobřežní planině nebo se brodili mělčinami a okusovali listy leknínů a jiných vodních rostlin.
„Kdy už vyhledáme Kalulua, mocného Samana?“ naléhala Fenn.
„Ještě dnes, jen co se navečeříš.“
Jak slíbil, odvedl ji večer na pláž, kde z naplaveného dříví rozdělal malý ohníček. Posadili se k němu a Taita s Fenn spojili ruce do ochranného kruhu. „Jestli je Kalulu opravdu adept, jak Poto naznačil, mohli bychom s ním navázat spojení na dálku.“
„A ty to umíš, Taito?“ žaslo děvče.
„Podle Pota žije v močálu nedaleko tohoto místa, možná jen několik mil od našeho tábořiště. Měl by tedy být snadno dosažitelný přes éter.“
„Vzdálenost je tedy důležitá?“ vyzvídala Fenn.
Taita přikývl. „Víme, jak se jmenuje a jak vypadá – má amputované nohy. Náš úkol by samozřejmě…
