Egyptská země upadala a zmírala a její obyvatelstvo propadlo zoufalství.
Pak přišel do Gallaly další návštěvník. Objevil se za noci, ale plameny Lostrisiny hvězdy hořely jasně jako olejová lampa v posledním záchvěvu těsně před zhasnutím, takže Meren mohl ukázat Taitovi karavanu, když ji ještě od města dělilo několik mil.
„Ta nákladní zvířata přicházejí ze vzdálených krajů,“ poznamenal Meren. Velbloudi nepocházeli z Egypta a byli dosud natolik vzácní, že vzbudili jeho zájem. „Nejdou obvyklou karavanní cestou, míří sem rovnou z pouště. To je divné. Musíme se mít před nimi na pozoru.“ Cestovatelé z cizí země bez váhání našli cestu a zamířili rovnou k chrámu, jako kdyby je vedl místní průvodce. Vodiči velbloudů přiměli zvířata ulehnout a prostranství ovládl hlučný zmatek typický pro karavanu rozbíjející ležení.
„Zajdi za nimi,“ požádal Taita mladšího společníka, „a zjisti o nich co nejvíc.“
Meren se vrátil, až když slunce stálo vysoko na obzoru. „Je jich dvacet, všechno sluhové a pomocníci. Říkají, že strávili mnoho měsíců na cestě, aby se s námi sešli.“
„Kdo je vede? Co ses o něm dozvěděl?“
„Ani jsem ho nezahlédl. Uložil se k odpočinku. Ten stan uprostřed tábora je jeho. Je vyroben z nejjemnější vlny. Všichni jeho muži o něm mluví s nejvyšší úctou a obdivem.“
„Jak se jmenuje?“
„Vlastně ani nevím. Mluví o něm jako o hitamovi, ale to snad není jméno. V jejich jazyce to slovo znamená vynikající učenec.“
„Co tady ten člověk hledá?“
„Tebe, mágu. Přišel za tebou. Vůdce karavany se ptal jmenovitě po tobě.“
Taitu to nepřekvapilo. „Co máme k jídlu? Musíme toho hitamu řádně pohostit.“
„Kobylky a sucho nám toho moc nenechaly. Pár uzených ryb a kukuřice na několik slaných placek.“
„A co houby, které jsme včera nasbírali?“
„Ty shnily a smrděly, takže jsem je musel vyhodit. Třeba bych našel něco ve vesnici.“
„Ne, své přátele s tím nebudeme otravovat. Už tak mají dost těžký život. Vystačíme s tím, co máme.“ Nakonec je zachránila velkomyslnost jejich hosta. Hitama přijal pozvání na večeři a po Merenovi, který mu je vyřizoval, poslal darem tučného mladého velblouda. Bezpochyby věděl, že místní obyvatelstvo trpí krutým hladem. Meren zvíře porazil a připravil opékanou kýtu. Zbytek masa postačí nejen pro hitamovo služebnictvo, ale po dlouhé době si naplní žaludky i vesničané.
Taita očekával návštěvníka na střeše chrámu. Nemohl se dočkat, až zjistí jeho totožnost. Titul napovídal, že bude jedním z mágů, možná opat nějaké sekty vzdělanců. Předtucha mu napovídala, že se může nadít významného odhalení.
Že by konečně posel, jehož příchod předpověděli proroci? Ten, na kterého tak dlouho čekám? ptal se sám sebe a pak se zachvěl – slyšel, jak Meren přivádí hosta po širokém kamenném schodišti.
„Dávejte pozor na svého pána, stupně jsou sešlapané a mohli byste nebezpečně uklouznout,“ varoval Meren nosiče, kteří po chvíli vystoupili na terasu. Pomohl jim položit nosítka se záclonami blízko k Taitově rohoži a pak postavil na nízký stolek mezi oběma muži stříbrnou mísu šerbetu s pomerančovou příchutí a dvě menší misky na pití. Když byl hotov, tázavě pohlédl na svého pána a mistra. „Přeješ si ještě něco, mágu?“
„Můžeš odejít a nechat nás o samotě, Merene. Zavolám tě, až budeme chtít večeřet.“ Taita nalil do misky šerbet a postavil ji k mezeře mezi závěsy, které kryly otvor nosítek a zatím zůstávaly zataženy. „Buď pozdraven a vítej. Přinášíš čest mému domovu,“ zamumlal ke svému neviditelnému hostu. Odpovědi se nedočkal, a tak zaměřil sílu vnitřního oka na palankýn. Udivilo ho, že za hedvábnou oponou nespatřil ani náznak aury živoucí bytosti. Ačkoliv prohlédl vnitřní prostor velmi pečlivě, nepostřehl sebeslabší známku života, jen sterilní prázdnotu. „Je tam někdo?“ Rychle vstal a přistoupil k nosítkům. „Mluv!“ zavelel. „Co je tohle za ďábelský kousek?“
Prudce rozhrnul závěs a překvapeně ustoupil. Na polštářované podlaze seděl se zkříženýma nohama muž otočený obličejem k němu. Jeho na kost vyhublé tělo halila pouze šafránově žlutá bederní …
