Fenn a shillucké ženy připravily Merenovi jednu z největších chatrčí. Na otevřeném ohni spálila Fenn hrst Tahových zvláštních bylin a aromatický kouř vyhnal všechny pavouky i jiný hmyz, který si z chaty udělal svůj domov. Nasekaly čerstvou trávu a položily na ni Merenovu rohož na spaní. Trpěl takovou bolestí, že sotva zvedl hlavu, aby se mohl napít z misky, kterou mu Fenn přiložila ke rtům. Taita určil Hilto-bar-Hilta na pozici velitele čtyř čet, dokud se Meren nezotaví natolik, aby se zase ujal velení.
Taita s Hiltem procházeli vesnicí a kontrolovali obranná opatření. Především dbali, aby zabezpečili zdroj pitné vody. Uprostřed vsi stála hluboká studna s úzkým jílovým schodištěm, které se stáčelo až k hladině velmi kvalitní vody. Na Taitův příkaz měla skupina pod Shofarovým velením naplnit vodou veškeré vydlabané tykve a kožené měchy k tomu určené, aby byli připraveni na očekávaný útok Basmarů. Ve víru boje nebudou mít žízniví muži možnost ani čas čerpat vodu ze studny.
Taitu dále zajímal stav kolové hradby. Zjistili, že je pořád poměrně slušný, až na několik kusů dřeva, které sežrali termiti. Bylo nicméně okamžitě jasné, že tak dlouhý pás hradeb nelze bránit. Tamafupa bylo velké město a kdysi je obýval početný kmen. Hradba se po obvodu táhla v délce téměř půldruhé míle. „Musíme ji zkrátit,“ řekl Hiltovi, „a pak spálit zbytek města, aby nebránil ve výhledu a lučištníci mohli území lépe pokrýt.“
„Připravil jsi pro nás náročný úkol, mágu,“ poznamenal Hilto. „Měli bychom raději hned začít.“
Jakmile Taita vyměřil nové hranice města, muži a ženy se pustili do práce. Vykopali nejzachovalejší kůly ze země a rozestavěli je podél linie, kterou mág označil. Na zbudování trvalého opevnění nebyl čas, a tak vyplnili mezery větvemi z trnitých keřů. V hlavních bodech palisády shodných se čtyřmi světovými stranami vztyčili strážní věže, které poskytovaly dobrý výhled na údolí i na všechny přístupové cesty.
Taita přikázal, aby po celém obvodu rozestavěli ohniště. V případě nočního útoku osvítí oheň hradby. Poté kolem studny vystavěl vnitřní hrazení, poslední obrannou linii, kdyby basmarské oddíly pronikly do města. Uvnitř tohoto útočiště uskladnil zbývající pytle prosa, rezervní zbraně a jiné cenné zásoby. Postavili stáje pro náhradní koně. Vichřice a její hříbě byly v pořádku, ale spousta jiných jezdeckých i nákladních zvířat po dlouhé a namáhavé cestě, kterou urazila, onemocněla nebo umírala.
Každý večer, když nakrmila Merena a pomohla Taitovi vyměnit obvaz zakrývající prázdný důlek pravého oka, chodila Fenn za Uragánem a nosila mu prosné koláčky, které zbožňoval.
Taita čekal na příhodný vítr, aby mohl zapálit zbytky starého města, které se rozkládalo za hranicemi nových hradeb. Vysušená rákosová krytina a dřevěné stěny hořely rychle a vítr ženoucí plameny na druhou stranu chránil nově postavené opevnění. Do soumraku lehlo staré město popelem a na jeho místě zůstaly jen doutnající uhlíky.
„Jen ať Basmarové zaútočí přes tento otevřený kus země,“ poznamenal Hilto s uspokojením. „Čeká je pořádné překvapení.“
„Teď můžete před hradbami rozmístit značky,“ řekl mu Taita.
Aby lučištníci snadno zjistili, jak daleko se nepřátelé nacházejí, rozestavěli muži na metách dvaceti, padesáti a sta kroků mohyly z bílých říčních kamenů.
Imbali a její společnice poslal Taita k vyschlému říčnímu korytu, aby nasekaly rákos na šípy. Pytle hrotů ze zbrojnice v pevnosti Qebui se už spotřebovaly, ale mág naštěstí objevil pazourkový výchoz na úbočí kopce pod kůlovým hrazením. Ukázal ženám, jak odštípnout kousky kamene a osekat je do tvaru šípových hrotů. Rychle se to naučily. Motouzem z kůry pak přivazovaly hroty k rákosovým násadám a nořily je do vody, aby pevně přilnuly. Otepi šípů rozmístily v hlavních bodech podél hradby.
Přípravy byly dokončeny během deseti dnů. Muži i Imbaliny bojovnice nabrousili zbraně a zkontrolovali vybavení. Mohla to být poslední příležitost.
Jednoho večera, když se muži shromáždili u jídla kolem ohnišť, nastal z ničeho…
