OD REMREMA jsme se dověděli, že naše rychlé galéry propluly kolem Asyutu předcházejícího dne. To by znamenalo, že o tomto Čase je již Tanovo poselství v Nembetových rukou.
Remrem nám také sdělil další informace a zprávy o Hyksósovi. Chytil totiž dva egyptské zběhy a zrádce, kteří přeběhli k nepříteli a jako špehové vnikli do Asyutu. Při mučení vyli jako šakalové, kterými také ve skutečnosti byli, ale dříve než zemřeli, dostal z nich Remrem hodně zajímavých informací.
Král Hyksós, který nám u Abnubu připravil katastrofální porážku, se ve skutečnosti jmenoval Salitis. Jeho kmen mel semitskou krev a původem kočovný a pastevecký lid žil v Zagrozských horách poblíž jezera Van. Semitský původ mě nepřekvapil, podle vzezření jsem tak usoudil již dříve. Záhadou však pro mě bylo, jak mohl tento pastevecký lid vyvinout tak mimořádné vozidlo, jakým byl vůz na kolech, a kde přišli ke zvířatům, kterým jsme v Egyptě začali říkat koně a kterých se naši lidé báli jako tvorů z podsvětí.
V jiných oblastech se zdáli Hyksósové velmi zaostalí. Nedovedli číst ani psát a jejich vládou byla hrubá tyranie jediného krále a vládce, vousatého Salitise. My Egypťané jsme ho nenáviděli a báli se ho více než jeho divokých zvířat zapřažených do válečných vozů.
Nejvyšší z Hyksósových bohů se jmenoval Sutekh, bůh bouře. Nebylo třeba velkých náboženských vědomostí, abychom v něm našli podobu našeho obávaného Setha. Volba boha byla příznačná a svým chováním mu Hyksósové dělali čest. Žádní civilizovaní lidé by nevypalovali, neloupili a nevraždili takovým způsobem jako oni. Skutečnost, že my mučíme zrádce, se zdaleka nemůže vyrovnat krutým skutkům těchto barbarů.
Jak jsem vypozoroval, volí si často národy bohy podle své povahy. Filištíni uctívají Baala a házejí novorozence do roztopené pece, která představuje jeho ústa. Černé cushitské kmeny se v nejbizarnějších rituálech klaní příšerám a tvorům z podsvětí. U nás v Egyptě uctíváme jen dobré bohy, kteří jsou lidem nakloněni a nevyžadují lidské oběti.
Vypadalo to tak, že Remremovi zajatci nebyli zdaleka jedinými zrádci, kteří táhnou s nepřátelskou armádou. Se žhavým uhlem v konečníku prozradil jiný zběh, že v Hyksósové válečné radě zasedá nějaký velký pán z Horního království. Vzpomněl jsem si na svůj údiv u Abnubu, odkud že Hyksós zná tak dobře válečné postavení egyptské armády, a už tehdy mě napadla myšlenka na zrádce znalého našich vojenských tajemství.
Pokud by to byla pravda, pak nepřítel ví dobře o naší síle i slabosti. Určitě pak také zná plány a obranu všech našich měst a ví o pokladech, které nashromáždil faraón ve svém pohřebním chrámu.
„Dal by se tím vysvětlit i spěch, s jakým král Salitis táhne na Théby,“ upozornil jsem Tana. „Musíme předpokládat, že se při první příležitosti pokusí překročit Nil.“ Tanus jen pokýval hlavou a sprostě zaklel.
„Je-li Horus spravedlivý, vydá do mých rukou toho proradného egyptského pána,“ udeřil pěstí do dlaně. „Nesmíme Salitisovi dovolit, aby se dostal přes řeku. Lodi jsou jedinou výhodou, kterou nad ním máme. Musíme jich využít co nejvíce.“
Rázoval po palubě a vzhlížel k obloze. „Kdy se, ksakru, ten zasraný vítr obrátí zpátky k jihu? Každou hodinu nám nepřátelské vozy unikají dál. Kde je Nembetova flotila? Musíme spojit své síly a hájit řeku.“
