ŘEKU PŘEHRAZOVALY ještě jedny vodopády, páté, a jak se později ukázalo, předposlední na naší cestě. Tentokrát to však byla úplně jiná překážka než předcházející čtyři. Se změnou okolního terénu jsme už nebyli odkázáni výhradně na koryto řeky. Po dobu čekání na povodeň jsme zaseli a zasadili plodiny jako obvykle, ale moje paní navíc vyslala expedici vozů napříč savanou na jih, za sloními stády a slonovinou.
Veliká stáda slonů, která nás tak nečekaně přivítala, jen co jsme vpluli do země Cush, zmizela. Naučili jsme se je lovit, a než utekli, vybíjeli jsme je nemilosrdně, kdekoliv jsme na ně narazili. Ale moudrá zvířata se také rychle učila.
U pátých vodopádů se situace vyvíjela jinak. V hájích na obou březích řeky se jich popásalo na tisíce. Tanus okamžitě vyslal vozy na lov. Zlepšili jsme taktiku lovu a naučili se předcházet ztrátám, které nám způsobili první dva ulovení samci. Hned první den se nám podařilo ulovit sto a sedm kusů a ztratili jsme pouze tři vozy.
Druhý den nebylo při pohledu z paluby lodi vidět jediného slona. Vozy se hned vydaly po stopách, které po nich v lese zůstaly, ale dostihly je teprve po pěti dnech.
Často se pak stávalo, že výpravy přijížděly zpět po několika týdnech pobytu v savaně bez jediného úlovku a bez kousku slonoviny. Představa prvních dnů o nevyčerpatelném zdroji slonoviny se brzy ukázala pouhou iluzí. Lov slonů nebyl zdaleka tak snadnou záležitostí, jak se na počátku zdálo.
Výpravy vozů dále na jih se však nevracely úplně s prázdnou. Vojáci našli pro nás něco daleko cennějšího, než byla slonovina domorodce.
Neopustil jsem tábor už po několik měsíců; Nekonečné pokusy s koly k vozům mi zabraly všechen čas. Byl jsem právě ve stadiu, kdy se mi konečně podařilo najít řešení problému, který mě trápil od samého začátku a který byl zdrojem zábavy a výsměchu Tana a jeho vojenských kumpánů vyřešil jsem občasné havárie kol.
Nebyl to žádný geniální nápad, ale kombinace faktorů, počínaje materiálem pro paprsky kol. Měl jsem tady k dispozici skoro nevyčerpatelný výběr různých dřevin a rohovinu z rohů přímorožců a nosorožců, o které nebylo v okolí tábora nouze. Ti se totiž po napadení na rozdíl od slonů nestěhovali pryč.
Objevil jsem, že jádrové dřevo žirafí akácie máčením ztvrdne natolik, aby dokázalo ohnout bronzové ostří nejlepší sekery. Proložil jsem toto dřevo vrstvami z rohů a ovinul bronzovým drátem podobně, jak jsem to udělal při výrobě luku Lanaty. Výsledkem bylo kolo, se kterým se dalo jezdit v jakémkoliv terénu, aniž by se zlámalo. Sotva jsme s Huim vybavili novými koly prvních deset vozů, vyzvali jsme Remrema s Kratasem, aby je zkusili rozbít. O těch dvou bylo známo, že mají tvrdou ruku na řízení a největší počet havarovaných vozů z celé armády. Vsadili jsme se o deben zlata.
Byla to zábava jako ušitá pro ty dvě vzrostlé děti a také se do ní pustili s chlapeckou radostí. Od té doby po celé týdny bylo v lesích kolem řeky slyšet jejich hrubé hlasy a dupot koňských kopyt. Než se toho nabažili, sedřeli dvacet párů koní, jak si později postěžoval Hui.
Sázku jsme však vyhráli, což mu bylo částečnou útěchou. Naše kola vydržela nejpřísnější test.
„Kdybyste nám dali pár dní navíc,“ vrčel Kratas, když mi se zjevně chybějícím sportovním duchem dával zlato, „dopadlo by to jinak, Taito.“ Výraz jeho tváře se hodil spíše pro vozku, který udělal s vozem pár kotrmelců.
„Jsi dobrý klaun, statečný Kratasi, ale tvému zlatu se u mě bude líbit,“ popíchl jsem ho. „Vše, co ti zbylo, je kyselý úsměv ve tváři.“
Hned nato se vrátila výzvědná expedice vedená pánem Aqerem s novinou, že místo slonů našli daleko na jihu obyvatele.
Očekávali jsme, že narazíme na domorodé kmeny už nad prvními vodopády. Ze země Cush k nám přicházeli otroci už po celá staletí. Bývali to obvykle vlastní lidé, zřejmě zajatci z kmenových válek. Přiváželi je spolu s ostatním obchodním zbožím slonovinou, pštrosími péry, rohy nosorožců a zlatým prachem na hranice naší říše. Ty drzé komorné od mé paní pocházejí také z této země, zís…
