Leon se vzbudil ještě před úsvitem a odešel vyhledat samotu za kmenem mohutného stromu, daleko od ostatních. Spustil si kalhoty, dřepl a vypustil hlasitý pšouk. Jiný vítr dnes ráno nefouká, pomyslel si. Divočina kolem něj se nořila do nehybného ticha. Listy zplihle visely na větvích, nehybné proti bledému příslibu jitra. Když se vrátil do tábora, Ishmael již stavěl konvici na oheň a oba Masajové se probouzeli. Sedl si k plamenům, aby se zahřál. Ráno bylo chladné. „Vítr se ani nehne,“ řekl Manyorovi.
„Třeba se zvedne se sluncem.“
„Vyrazíme i za bezvětří?“
„Nevíme kam,“ poznamenal Manyoro. „Až sem nás dovedl vítr mé matky. Musíme počkat, až se zase zvedne a povede nás.“
Netrpělivý Leon rozladěně zabručel. Lusiminým kecům se podřizuju už příliš dlouho, řekl si v duchu. Bolela ho hlava. V noci nemohl kvůli chladu dlouho usnout a pak jej pronásledovaly zlé sny – zdálo se mu o Hughu Turveyovi a jeho ukřižované manželce. Ishmael mu podal hrnek kávy, ale ani horký nápoj neměl obvyklý léčivý účinek. V houští za tábořištěm spustil čermáček melodické vítání jitra. V dálce zařval lev a druhý mu odpověděl z ještě větší vzdálenosti. Potom znovu nastalo ticho.
Leon dopil druhý hrnek a konečně pocítil terapeutický efekt. Chystal se něco říct Manyorovi, ale vtom ho vyrušil hlasitý chřestivý zvuk, jako když se prudce zatřese plechovkou plnou kamínků. Všichni se zájmem zvedli hlavu, protože věděli, kdo se takto projevuje. Medozvěstka je vyzývala, aby ji následovali k úlu divokých včel, a na oplátku od nich očekávala podíl na kořisti. Vezmou si med a jí nechají včelí vosk a larvy. Tato vzájemně výhodná symbióza trvá snad od počátku věků a člověk i pták ji věrně dodržuje. Říká se, že pokud by někdo medozvěstce odepřel její díl, opeřenec by jej příště dovedl k jedovatému hadovi nebo lidožravému lvu. Podvést medozvěstku by se pokusil pouze chorobně nenasytný lakomec.
Leon vstal a nenápadný hnědožlutý ptáček slétl z vysoké větve a začal ukazovat cestu. Třepetal křídly, poodlétl a zase se vrátil, střemhlav slétl dolů, vznesl se a opět klesl.
„Med!“ zvolal Manyoro dychtivě. Takovému pozvání žádný Afričan neodolá.
„Med, sladký med!“ povykoval Loikot.
Leonova bolest hlavy jako zázrakem zmizela. „Pospěšte si! Jdeme!“ vyzval své společníky a popadl pušku. Medozvěstka viděla, že ji následují, a vyrazila za vzrušeného čiřikání.
Příští hodinu Leon vytrvale klusal za ptákem. Ostatním nic neřekl, ale pořád myslel na to, že medozvěstka je onen sladký zpěvák, o kterém mluvila máma Lusima. Pochyby však zvítězily nad vírou a Leon se obrnil proti zklamání. Manyoro povzbuzoval ptáka hlasitým zpěvem a Loikot, jenž běžel vedle Leona, se k němu při refrénu přidal:
„Přiveď nás k úlu bodavých včel
a my tě pohostíme zlatým voskem.
Copak necítíš chuť sladkých tlustých ponrav?
Leť, malý příteli! Leť rychle a my půjdeme za tebou.“
Ptáček vnikl do lesa a poletoval mezi větvemi od stromu ke stromu, cvrlikal a tancoval v korunách, než ho dostihli, a zase vyrážel za vytčeným cílem. Krátce před polednem se přiblížili k vyschlé řece. Les na obou březích rostl hustěji a stromy napájené podzemní vodou dosahovaly větší výšky. Než dosáhli vlastního koryta, medozvěstka usedla na vrcholku jednoho z nejvyšších stromů a čekala na ně. Zastavili se. Manyoro potěšené zahalekal a ukázal na kmen. „Tam je to.“
Leon zaklonil hlavu a pozoroval včely poletující kolem úlu jako smítka zlatého prachu. Ve třech čtvrtinách výšky se kmen vidlicovitě rozvětvoval a v rozsoše mezi silnými větvemi se rýsovala úzká svislá prasklina. Pryskyřice, která se z ní řinula, zaschla na okolní kůře ve stovkách průsvitných kuliček. A právě v tomto místě si divoké včely vybudovaly sídliště. Dělnice přilétaly s nákladem sladké šťávy, jiné vylézaly ze štěrbiny a startovaly k nové sklizni. Tvar pukliny Leonovi s chlípnou nostalgií připomněl Verity O’Hearneovou. Nepomyslel na ni už několik dnů.
Ostatní odložili náklad a připravovali se k útoku na úl. Manyoro vyřízl z jiného kmene obdélníkový pl…
