Kopí osudu (Wilbur Smith)

Pozdě odpoledne seděli pod plachtou Leonova stanu, popíjeli čaj a donekonečna procházeli detaily lovu krokodýla, když vtom se tábořištěm rozlehla vzrušená změť hlasů oznamující návrat prezidenta. Kermit vyskočil. „Vstávej!“ vyzval Leona. „Jdeme se podívat, co táta dneska ulovil.“ Vykročil, ale vzápětí se otočil. „O krokodýlovi nic neříkej. Neuvěří, dokud ho neuvidí.“

Teddy Roosevelt vjel do tábora, seskočil z koně a hodil uzdu štolbovi. Usmál se, když spatřil syna, který ho přišel pozdravit, a v očích za brýlemi s ocelovými obroučkami mu triumfálně jiskřilo.

„Ahoj, tati,“ volal Kermit. „Měl jsi úspěšný den?“

„Nebyl špatný. Otevřel jsem lví účet.“

Kermit protáhl tvář. „Dostal jsi lva?“

„Ano!“ potvrdil prezident stále s úsměvem a ukázal palcem přes rameno. Stezkou mezi stromy přicházela parta nosičů. Na kůlu, který drželi na ramenou, se houpalo tmavě hnědé tělo. Složili náklad vedle preparátorského stanu a tři vědci ze Smithsonova institutu vyšli na slunce obhlédnout denní úlovek. Rozřezali provazy, které držely lví tlapy u kůlu, a roztáhli mršinu na trávě, aby ji změřili a vyfotografovali.

Kermit se s úlevou zasmál. I nezkušený znalec africké divoké přírody jako on poznal mladou, dosud nedospělou lvici. „Poslyš, tati,“ zaculil se a obrátil se k otci, „jestli tomuhle říkáš opravdový lev, tak já jsem prezident Spojených států amerických. Vždyť je to kotě.“

„Máš pravdu, synu,“ souhlasil otec a samolibý úsměv neopouštěl jeho rty. „Chudák holka. Musel jsem ji zastřelit, protože nám nechtěla dovolit přiblížit se k tělu svého druha. Urputně ho bránila. No ale použijeme ji do rodinné skupinky v jedné z vitrín v Africkém sále muzea. Co myslíte?“ tuto otázku adresoval Georgi Lemmonovi, šéfovi vědeckého týmu.

„Jsme moc rádi, že ji budeme mít, pane. Krásná představitelka svého rodu. Kůže bez jediné vady, pořád ještě se skvrnkami mláděte. A dokonalé zuby.“

Prezident se ohlédl přes rameno a zálibně poznamenal: „Aha, výborně. Už přinášejí samce.“ Z lesa právě vyšla další parta nosičů, kteří se prohýbali pod tíhou obrovského těla.

„Bože všemohoucí! To vypadá jako nádherný lev.“ Frederick Selous vyšel ze svého stanu v košili s krátkým rukávem a s náčrtníkem v ruce. „Musíme dohlédnout, že s ním ti hoši budou zacházet opatrně. Byla by hrozná škoda, kdyby poškrábali nebo poškodili kůži.“

Zastřelený lev se na kůlu houpal do rytmu kroků a za okamžik jej nosiči položili vedle jeho družky. Hlavní preparátor Sammy Edwards ho pečlivě upravil a pak ho pásmem přeměřil od špičky onyxově černého čenichu po střapec na konci ocasu. „Devět stop a jeden palec,“ oznámil prezidentovi. Lev byl dlouhý dva metry sedmdesát šest centimetrů. „Největší lev, jakého jsem kdy měřil.“