Slunce se ještě skrývalo za obzorem, když se Motýl vznesl z pólového hřiště. Ve studeném ranním vzduchu, který jim za letu foukal do tváří, se choulili na sedačkách, zabalení do dlouhých plášťů. Hrabě Otto mířil na jih ve výšce tří tisíc stop nad zemí. Nedlouho poté, co přeletěli sráz ohraničující Velkou příkopovou propadlinu, se slunce náhle vyhouplo nad obzor a ozářilo velkou horskou pevnost Kilimandžára, které i ze vzdálenosti přes sto mil dominovalo celému jižnímu horizontu.
Eva seděla sama na zadním sedadle mimo zorné pole hraběte von Meerbacha, který se vpředu skláněl nad ovládacími prvky. Krčila se za ochranným sklem zabalená v lodenovém plášti, aby ji neroztřásla zima. Vlasy jí kryla kožená kukla a oči brýle s kouřovými skly. Gustav a Hennie v přední části kokpitu snášeli největší nápor větru. Nikdo se po ní ani neohlédl. Divný pocit. Obvykle se na ni upíraly zraky všech, kdežto teď jí nikdo nevěnoval jediný pohled. Pro jednou mohla povolit uzdu emocím a nechat je volně rozběhnout.
Vyhlédla přes pravý okraj kabiny na širou step porostlou hnědou trávou. Obrovský prostor jen umocnil její samotu. Najednou si připadala malá a bezvýznamná. Zmocnil se jí pocit naprosté izolace, odtržení od veškerého lidského kontaktu. Zamyslela se nad hloubkou svého zoufalství a rozplakala se. Plakala vůbec poprvé od onoho chladného listopadového dne před šesti dlouhými roky, kdy stála u hrobu a dívala se, jak do něj klesá rakev s jejím otcem. Od té doby byla sama a už to trvalo příliš dlouho.
Pod ochranou helmy a brýlí plakala tiše a skrytě. Náhlá slabost ji vyděsila. Za celá ta léta, kdy byla nucena vést život v klamu a iluzi, hrát hru zrcadel a stínů, se ani jednou nestalo, že by ji přepadly tak chmurné pocity. Vždycky byla silná. Vždy věděla, co je její povinnost, a byla rozhodná a odhodlaná, pevná jako skála. Nyní se však cosi změnilo a ona nechápala co.
Pak ucítila, jak se letadlo ostře naklání, a vysoko nad sebou spatřila horský masiv. Stáhla se do sebe tak hluboko, že si zprvu myslela, že ji klamou smysly. Tajemná hora jako by plavala na stříbrném mraku. Neuměla si představit, že by mohla být skutečná. Je to její útočiště na nebesích, kam se může skrýt před vlčími smečkami, které ji pronásledují? Její mysl zaplnily představy stejně nehmotné a fantaskní jako ta snová, nadzemská hora.
Pak si náhle uvědomila, že to není sen, ale Lonsonyo. Mraky, na nichž zdánlivě plavala, to byla mlha při jejím úpatí, která se před jejíma očima rozpouštěla v paprscích zářícího slunce. Postupně se před ní vynořoval majestátní masiv Lonsonya.
Zdálo se jí, že z ní zoufalství spadlo a do srdce se jí vlila nová síla. Náhle pochopila změny, které v ní tak bouřlivě propukly. Do této chvíle věřila, že ji ve vytyčeném směru drží pouze síla. Nyní věděla, že to byla rezignace. Jinou cestou jít nemohla. Teď to ale bylo jiné. Už ji neovládalo zoufalství, nýbrž naděje. Naděje tak silná, že zastínila vše ostatní.
„Naděje, která pramení z lásky,“ zašeptala sama pro sebe. Dosud nebyla schopna milovat muže. Ještě nikdy žádnému muži nevěřila. Ani jednoho nevpustila do svých tajných a přísně střežených míst. Proto jí byly ty pocity tak cizí. Proto je hned nepoznala. Teď poznala muže, který jí dodal odvahu doufat. Do této chvíle mu odolávala, protože ho znala stejně málo jako on ji. Teď se její odpor zlomil. Vpustila ho dál. Téměř proti své vůli mu podlehla. Poprvé v životě někomu věnovala svou důvěru a bezpodmínečnou lásku.
Cítila, jak nová naděje zastavuje slzy a zoceluje její rozhodnost. Medvídku, ach Medvídku! Vím, že cesta, kterou spolu musíme projít, bude dlouhá a těžká. Ceká nás spousta překážek a nástrah. Já však jistojistě vím, že můžeme zvítězit a vystoupit na vrchol naší hory.
