Eva lehce seběhla po mramorovém schodišti zámku. Na stupních pokrytých kobercem nevydávaly její jezdecké boty žádný zvuk. Zdi obložené dřevem zdobily portréty Ottových předků, mnohé staré několik století. Na každém odpočívadle stálo brnění. Zpočátku na ni architektonický styl a těžký nábytek působily depresivně, ale už dávno si jich nevšímala. Na spodní podestě se zastavila, protože zezdola zaslechla rozhovor.
Otto rozmlouval s nejméně dvěma muži a Eva podle hlasu poznala Alfreda Lutze, komodora flotily řiditelných vzducholodí, a Hanse Rittera, hlavního navigátora, kteří se s hrabětem o něčem dohadovali.
Von Meerbach mluvil hlasitě a pánovitě. Od té doby, co ho zmrzačil lev, se choval ještě více diktátorsky než předtím. Eva usoudila, že se Ritter už mohl dostatečně poučit a neprovokovat ho. „Odstartujeme ve Wieskirche a přeletíme Bulharsko a Turecko,“ hřímal hrabě. „Potom budeme pokračovat do Mezopotámie, kde naše síly již okupují severní oblast země. Tam přistaneme a doplníme do nádrží palivo, olej a vodu. Potom poletíme dál na Damašek a přes Rudé moře k údolí Nilu, kde se stočíme na jih k Chartúmu a Súdánu.“
Hrabě Otto nejspíš Lutzovi a Ritterovi ukazoval plánovanou trasu letu na velké stahovací mapě upevněné na stěně knihovny.
„Za Súdánem překročíme velká africká jezera,“ pokračoval, „a přeletíme příkopovou propadlinu do Arushi, kde pro nás Schnee a von Lettow-Vorbeck nashromáždili zásoby paliva a oleje. Odtamtud poletíme k jezeru Njasa a do Rhodesie. Až do chvíle, kdy se dostaneme nad poušť Kalahari, budeme přísně dodržovat rádiový klid. Teprve potom se vysílačkou spojíme s Koosem de la Reyem přes naši stanici ve Walvis Bay na západním pobřeží Afriky.“
Eva se zaradovala. Právě získala nejdůležitější informaci, k níž se dosud nemohla dostat. Teď už ví, jakým způsobem chce von Meerbach dopravit zásilku zbraní a zlata jihoafrickým rebelům. Penrod se domníval, že pravděpodobně použije ponorku, kterou vyšle k nějakému odlehlému a neobývanému koutu pobřeží Jižní Afriky. Na řiditelnou vzducholoď nikdo nepomyslel. Nyní se dozvěděla celý plán, včetně určené trasy, kterou se Otto dostane na jih kontinentu. Penrod Ballantyne dostane všechno, co potřebuje, s výjimkou data zahájení cesty.
Zachvěla se, protože dveře knihovny se otevřely a hlasy zněly hlasitěji a zřetelněji. Zvuk kroků varoval, že hrabě Otto a letci vcházejí do haly. Nesmí poznat, že poslouchala. Seběhla poslední řadu schodů a nesnažila se svou přítomnost utajit. Muži stáli uprostřed haly. Letci jí uctivě zasalutovali a hrabě Otto se rozzářil potěšením.
„Jdeš se projet na koni?“ zeptal se
„Slíbila jsem šéfkuchaři, že zajedu do Friedrichshafenu a podívám se, jestli mají na trhu černé lanýže, které máš tak rád. Připravil by je k večeři. Nevadilo by ti, kdybych se pár hodin zdržela, Otto? Chtěla bych se cestou zastavit a namalovat si pohled na jezero.“
„Vůbec ne, má drahá. Stejně odjíždím s Lutzem a Ritterem do továrny dohlédnout na závěrečnou montáž nové vzducholodi a budu pryč asi dost dlouho. Pravděpodobně poobědvám s komodorem Lutzem v jídelně pro vedoucí pracovníky. Ale na příští týden si nic neplánuj.“
„Myslíš, že už budeš moci se vzducholodí vzlétnout?“ zatleskala v předstíraném nadšení.
„Možná ano, možná ne,“ odpověděl škádlivě v těžkopádném pokusu o žert. „Chtěl bych však, abys byla u toho, až ji vyvezeme z hangáru k prvnímu letu. Myslím, že tě to náramně zaujme.“ Zvedl levou paži a s cvaknutím otevřel kovový palec a prst protézy upevněné na pahýlu. Vložil do čelistí ocelových kleští doutník a zakroucením zápěstí jej přichytil. Pak zvedl umělou ruku a vložil si cigáro do úst. Lutz rozžal sirku a připálil mu. Hrabě spokojeně vyfoukl kouř.
Eva potlačila neklidné zachvění. Protéza ji děsila. Vyrobili ji inženýři a mechanici ve von Meerbachově továrně podle vlastního návrhu majitele. Byla to mimořádná ukázka technického umu a hrabě Otto se s ní naučil zacházet s děsivou obratností. Dokázal přidržovat láhev ocelovými prsty a nalít hostům víno, aniž r…
