XVII. KAPITOLA
„Tady jste,“ řekl spokojeně svým drsným uherským přízvukem Arpád, když na nádvoří zahlédl Oldřicha z Chlumu. „Jdu od své paní. Ptala se, zda jste už něco zjistil.“
„O svých starostech mi řekla dneska ráno,“ usmál se ironicky královský prokurátor. „Za chvíli už bude poledne. Měl jsem tedy spoustu času, nemyslíte?“
„No právě,“ opáčil bez úsměvu robustní voják. „Co mám vyřídit princezně Kunhutě?“
„Především, že bych s ní potřeboval mluvit. Ale zdůrazněte, že to musí být někde, kde budeme mít dost času a přitom se nestane nic, pokud by nás během hovoru kdokoli vyrušil,“ řekl důrazně. Přitom si pozorně prohlížel Arpádovy oči, aby se ubezpečil, že mu rozumí. Tohle však velitel princezniny družiny pochopil dobře. Souhlasně přikývl a opáčil: „Spolehněte se. Co dál?“
„Ještě jednu věc mám. I ta je velice důležitá. Vzpomínáte si na děvečku, s kterou jste mne ráno našel v čeledníku?“
„V družině mé paní najdete hezčí. Pokud vám jde o tohle, snadno to zařídím. Chcete štíhlou nebo spíše při těle?“
„Poslyšte, Arpáde, jsem ženatý muž. Navíc vyšetřuji zločin. Nemám moc času a ten, který mi zbývá, nehodlám zbytečně promarnit. Velice bych se urazil, pokud byste mi podobné služby ještě někdy nabízel! Rozumíte?“
Zamračený uherský velitel se zahleděl na královského prokurátora s netajeným zájmem. Oldřich z Chlumu si nebyl jistý, co si o něm právě v tuhle chvíli myslí. Div dokonce nevyhrkl něco na svou omluvu. Pak ale pohodil hlavou a chladně řekl: „Pokud chci, umím si ženu sehnat sám. Ale k věci. Ta děvečka se jmenuje Jadwiga a je pro nás důležitá. Viděla jistého muže. A onen muž o tom už ví. Obávám se, že ji bude chtít umlčet. Tedy přesně řečeno, bude ji chtít zabít. Udělejte všechno, aby se mu ta věc nepovedla.“
„Souvisí její svědectví nějak s přáním mé paní?“ opáčil opatrně zamračený velitel a rukou pozdravil několik, rytířů, kteří právě spěchali kolem nich ke stájím.
„Jak jinak,“ přikývl Oldřich z Chlumu. „Je v tuto chvíli jediným člověkem, který může pomoci rozplést celé to tajemné klubko.“
„Pak bude bezpečnější než vy nebo já,“ přikývl Arpád. „Půjdu to zařídit.“
Oldřich z Chlumu zůstal stát před purkrabským palácem a líně se rozhlížel. Snažil se odhadnout, kdo z mužů, kteří postávali kolem, ho sleduje. Nenašel nikoho, koho by mohl podezřívat. Ale purkrabí měl spoustu možností, jak se dozvědět o pohybu lidí po Pražském hradě.
Teprve když zašel Arpád za roh katedrály, vydal se loudavě přes nádvoří k domu, v němž byl ubytován. Potřeboval chvíli klidu, aby si mohl srovnat myšlenky. Chtěl si také sepsat některé postřehy. Náznaků měl spoustu, ale nic, co by vypadalo důležitě. Jenže tak to bylo pokaždé. Zdánlivé drobnosti se nakonec vždycky spojily v jeden řetěz, který s neúprosnou logikou ukazoval na zločince. On vlastně nedělal nic jiného, než že události řadil za sebe. V tomhle případu ovšem nic zatím nesouviselo s ničím. Každá věc, kterou zjistil, jako by patřila k jinému případu.
Vešel do své komory a hned na prahu strnul. V místnosti to vypadalo stejně jako ráno u Purkarta Škopka. Všechny věci byly rozházené, slamník pohozený vedle lůžka, truhlice otevřená a brašny vysypané na podlahu. Vůbec nepochyboval, že to má na svědomí stejný člověk jako tam v čeledníku. Rychle si prohlížel své věci. Z oblečení a osobních drobností se neztratilo vůbec nic. Byly tu i všechny listiny a pod truhlicí objevil svoje úřední pečetidlo. Většinu peněz nosíval obvykle ve váčku, přivázaném k opasku. Jen pro jistotu si nechával něco stříbrňáků v brašně. Jedině tyhle peníze zmizely. Že by ovšem pár stříbrňáků bylo důvodem k zevrubné prohlídce komnaty bylo nepravděpodobné.
Oldřich z Chlumu seběhl po schodech do přízemí a u vchodu našel strážného, který měl palác hlídat. Voják byl opřený o stěnu a ospale se rozhlížel po nádvoří.
„Kdo všechno tu od rána byl?“ vyjel na něj přísně.
„Spousta lidí,“ pokrčil širokolící usměvavý voják rameny. „Bydlí tu víc pánů, než je prstů na obou rukách. Kromě nich návštěvy, pár úředníků, jejich slouží…
