XIII.
Blížil se večer a zbožní křesťané dleli na poslední mši před nešporami, když před domem královského písaře v Kaprové ulici zastavil jezdec na zpěněném koni. Uvázal ho ke kruhu vedle vrat a vběhl do mázhauzu. Rozárka vyhlédla polekaně z kuchyně a zeptala se, co se děje. Ale muž zadýchaně tvrdil, že musí mluvit výhradně s jejím pánem. Odvedla ho tedy do jizby v patře. Zůstala však tiše za dveřmi, které nechala nenápadně pootevřené, a poslouchala. Co když se to týkalo jejího Petra?
Zaprášený muž se zdvořile uklonil a představil se jako David Kopřiva, rychtář vesnice Smíchov. Trochu nesouvisle začal vykládat: „Jde o vašeho služebníka. Michal, to je můj soused, jel se dřevem a na cestě našel ležet mladíka. A kousek od něj osedlaného koně. V jeho plášti objevil tenhle list. Na něm je váš podpis, a tak jsem si myslel, že…“
„Co je s ním?“
„S tím člověkem? Je vyčerpaný. Asi spadl z koně a omdlel. Na těle má spoustu podlitin. Ale naštěstí tam neležel dlouho, Michal ho objevil včas. Je podchlazený, ale omrzliny nemá.“
Královský písař letmo přelétl pohledem list. Bylo to osvědčení malostranského purkmistra, že bakalář Petr je bezúhonný člověk. Jeho podpis svědka byl úplně dole. „Chci ho vidět,“ řekl královský písař rezolutně. List složil a pečlivě schoval.
„Když jsem odjížděl, byl ještě v bezvědomí. Ale myslím, že teď už to s ním bude lepší. Má žena mu připravila horkou lázeň, nechal jsem svařit víno s medem. A ještě…“
„To mi povíš po cestě,“ přerušil ho netrpělivě Jiří Adam z Dobronína. Než stačil cokoli nařídit, objevila se ve dveřích Rozárka a nesla plášť podšitý bobří kožešinou a čapku. Přitom prosila, zda může jet také. Královský písař souhlasil a radil jí, aby se dobře oblékla, za chvíli bude noc, a kdo ví, kdy se vrátí.
Ještě před uzavřením městských bran stihli přejet po Kamenném mostě a ulicemi Menšího Města pražského se dostali na cestu ke Smíchovu. Do usedlosti smíchovského rychtáře dorazili za tmy.
Na dvoře se koní ujal čeledín a rychtář Kopřiva je uvedl do svého domu. Trochu rozpačitě se omlouval, že tak vzácnou návštěvu, jako je královský písař, nehostí často a žena nestačila ani uklidit. Otevřel dveře do světnice a zdvořile se uklonil na znamení, že mohou vstoupit. Než stačil královský písař poděkovat, Rozárka vběhla dovnitř a utíkala k lůžku, kde pod pokrývkou ležel zraněný mladík. V místnosti bylo šero, osvětlovaly ji pouze dvě svíce. Proto teprve u lůžka poznala, že to není její Petr. Mladík byl bledý a spal. Hluk u dveří ho probudil a trochu polekaně na Rozárku mžoural.
„Kdo jsi?“ optala se ho nepřátelsky.
Jiří Adam z Dobronína zatím došel k lůžku, objal ji konejšivě kolem ramen a odpověděl za zraněného, že to je Jakub z Vartemberka. Pak se obrátil na mladého šlechtice, zda se cítí natolik silný, aby odpověděl na několik důležitých otázek. Především, co je s jeho pomocníkem bakalářem Petrem.
„Je to odvážný muž. I když ne rodem, srdcem je skutečný rytíř,“ řekl Jakub tiše. Snažil se hovořit vznešeně, ale bylo zřejmé, že ho každé slovo bolí. Požádal o trochu horké medoviny a pak pokračoval mnohem prostěji, jak ho bakalář Petr v Lipencích osvobodil, společně utíkali, u Košířského potoka si vyměnili pláště a rozdělili se. On jel co nejrychleji dál, aby našel pomoc, ale najednou se mu zatočila hlava a víc si nepamatuje. Probudil se až tady a je rychtářce neobyčejně vděčný, protože ho ošetřila.
Jiří Adam z Dobronína musel dát zapravdu jeho nevlastní sestře Lucii. Když si Jakub na nic nehrál, byl to celkem příjemný mladík. Nechal si ještě jednou přesně popsat, kde se s Petrem rozdělili. Pak odvedl Rozárku ven. „Musí odpočívat,“ vysvětloval a na čele měl starostlivé vrásky.
„Pokud by se ve Smíchově váš pomocník Petr objevil nebo naší vesnicí projížděl, věděl bych to. Půjdeme ho hledat!“ oznámil rychtář Kopřiva. Své ženě nařídil, aby se postarala o pomocnici královského písaře. Sám rychle oběhl vesnici. Za chvíli vyrazil ze Smíchova houf vesničanů s hořícími loučemi v rukách. Mířili po cestě podél ře…
