O tom (Vladimir Majakovskij)

Láska

Snad také
jednou
ke zvěři do zahrady
i ona -
vždyť zvěř měla ráda! -
vkročí jako kdysi
s úsměvem
takovým,
jak na smímku na stole tady.
Vždyť ona je krásná -
ji určitě vzkřísí!
Třicáté
století vaše
pak předstihne v letu
hejna drobností, rozdírajících srdce nám.
A vše,
co nedomilovali jsme tu,
hvězdnatou nesčetností nocí doženem.
Vzkřis mne
aspoň za to,
že jsem
dlouhá léta
já, básník,.
čekal na tě,
odhodil všednosti!
Vzkřis mne
alepsoň za tohleto!
Vzkřis -
svoje si dožít chci!
Aby už nebyla
láska - služka.
Na sňatky,
na chtíč,
na věna nakašlat!
Aby proklela ložnice,
vyskočila z lůžka
a celým vesmírem láska šla.
Abys den,
který hořem vichří,
neprožebronil,
chodě s prosíkem.
Bys vykřikl:
- Soudružko! -
a na ten výkřik
aby hned otáčela se celá zem.
Aby žil člověk,
ne oběť doupat bytů.
Aby už
od nynějška
v kruhu rodinném
otec
podobal se aspoň světu,
matka pak byla aspoň
jako zem.