Lehké a těžké kroky (Viktor Dyk)

Osamělý večer

Plynuly chvíle v moře času.
Podivný večer: žel a žel.
Dnes ani u jednoho hlasu
jsem přízvuk něhy neslyšel.

Ni jeden úsměv. V pláni kdesi
klekání dlouze naříká.
Dráždivým steskem šumí lesy
a vše je drsná tragika.

Já cítím v srdci záchvěv zimy,
mráz tuším, který zazebe.
Věci a lidé říkají mi:
My žalujeme. Na tebe!

A naslouchám teď s mrazným klidem,
jak hlad ten splývá s klekáním.
Já odpovídám věcem, lidem:
Je dobře. Vždyť se nebráním.

Šli němě ptáci v hnízda svoje.
I světlo v dálkách zhasíná.
Do smutku jako do závoje
se zahalila krajina…

— 1 —

V mrtvé zátoce

I.

To byla tichá, mrtvá zátoka, 
ztracená bohu, ztracená i světu. 
Stojatá voda. Mělká, hluboká? 
Vše páchlo bahnem; i ta vůně květů. 

Zde život v smrti a smrt v životě. 
Zde matné šero a tep srdce slabý. 
V soumraků letních těžké tesknotě 
svým skřekem chóry hlásily se žabí. 

Ráz vesel nezazněl tu v rákosí, 
hlas svěžích hlasů, žádaje a prose. 
Syčela cosi věčně: Darmo jsi. 
V zátoce mrtvé nenávidělo se... 

II.

Proud teď se valí. A tak dravý proud, 
že břehy rve, že kus země trhá. 
Proud, jehož cíl je těžko uhádnout: 
bere a dává, z břehu na břeh vrhá. 

Jaký to život, jaký okamžik! 
Jak bahna náhle nucena se hnouti! 
Jak dravý živel do zátoky vnik! 
A jakou kořist vidíš v dálku plouti! 

Byl zlobou proudu stržen kdesi most, 
loď rozbila se, trochu prken zbývá. 
Klid zátoky je dávná minulost: 
vše temně hučí, burácí a zpívá! 

U břehu sedím. Mžik? Den? Mnoho dní? 
A je to možno, že by se tak žilo? 
- Buď tedy zdráva, svatá povodni! 
Buď zdráva nám a vykonej své dílo! 

III.

Bude zase tichá zátoka, 
zátoka smrti, nehybnosti, tlení? 
Puch bahna silnější rok od roka, 
a věčný soumrak v každou dobu denní? 

Je neměnný to zákon osudu, 
zde vegetovat, rozkládat se, hníti? 
Nevěřím tomu, věřit nebudu. 
Včerejší život nelze znovu žíti! 

— 2 —

Co mluví bystřina

Nelituj, nelituj přešlého svého času, 
já také neželím svých uplynulých vln. 
Nelituj, nelituj doznívajících hlasů! 
Smrt také kouzlo má, když život byl ho pln. 

Neb až ty zahyneš, až odumře tvá touha, 
jak listí žloutnoucí, jež v cestu padá ti; 
až zhyne modlitba, jež chvílemi se rouhá, 
reptáním mrtvého já budu reptati. 

Neb já tě viděla; tvé úsměvy jsem zřela, 
krok jistý, klidný zrak, jenž kouzlo sníval jar -- 
a mladost příkrovem až těžkým prorážela 
a slovo neštěstí, to znělo jako zdar! 

A já tě viděla: já viděla tvou bolest, 
zrak tvůj jak propasti a tolik těžký krok. 
Kdo přešel přes hory, klopýtl o ratolest 
a každá hodina ti byla jako rok. 

Tolik jsi poranil, či tolik ranili tě? 
Ty běda neříkals, tys říkal pouze dík. 
A dítě doposud, byť časem smutné dítě, 
byl jsi též bojovník a neopustil šik. 

A já tě viděla a já tě měla ráda, 
já, horská bystřina, již mívával jsi rád. 
Ve chvílích, zoufalost kdy do srdcí se vkrádá, 
já k tobě volala: ó, nežel těžkých ztrát! 

Nelituj, nelituj mladosti, které není, 
nelituj, nelituj, že příliš prchá čas. 
Tvé bouře, vzdory tvé a tvoje opojení 
můj nese prudký proud a předá jiným zas. 

A těžkým hukotem, jenž býval ti tak milý, 
tím mocným hukotem, až v dáli hynoucím, 
já jiné opojím a jiným dodám síly 
a nedám zahynout tobě ni budoucím! 

Neb ač jsem bystřina, já nejsem cizí lidem, 
jich lásky miluji a miluji jich blud. 
Poutníci, vyšedší kams za nemožným klidem: 
klid, vůbec přijde-li, jak bývá posléz krut! 

V svém dravém soucitu já na balvany metám 
své vlny pěnivé a tříštím vlastní proud. -- 
Dobře-li nasloucháš mým rozrušeným větám, 
tož všechny láska jsou, než ani jedna soud! 

Až, bratře, zahyneš, tvá slova příštím předám, 
kdos sedne na balvan a srdce zkonejší. 
A přízvuk radostný on předá těžkým bědám, 
ne tebe lepší snad, jen tebe šťastnější! 

Nelituj, nelituj, že štěstí to tvým není, 
ty, jehož žití klidu pozbylo. 
Víš, horská bystřina si toho nejvíc cení, 
co tokem osudným se bilo, rozbilo. 

— 3 —

Píseň

Já nevím, zda jsem ublížil. 
Je temný pojem ctnost a vina. 
Já vím jen, že jsem smutný byl 
pro ďáblův hřích, ctnost cherubína. 

A temný pojem je též cíl. 
Den každý jinak slunce svítí. 
Já nevím, zda jsem zabloudil. 
Já vím jen, že jsem musil jíti. 

A větru van a větru kvil. 
Jak na smutném tu mrazí místě! 
Já ani nevím, zda jsem žil, 
já pouze vím, že umru jistě. 

— 4 —