Tak tomuhle říkám život, pomyslel si zastupující kapitán Tračník. Teď už mu na stůl nechodily skoro žádné papíry a s vynaložením veškerých sil se mu podařilo dát do pořádku se zpětnou platností i služební deník. A bylo tady všeobecně větší ticho a větší klid.
Když tady byl Elánius - a Fred Tračník se najednou přistihl, že v duchu říká Elánius bez přídomku pan -, byla hlavní kancelář plná hluku a pohybu, že člověk skoro neslyšel vlastního slova. Byl naprosto neschopný, tím to bylo. Jak v tom zmatku mohl chtít někdo po někom vůbec nějakou práci?
Znovu přepočítal kostky cukru. Dvacet devět. Ale dvě si dal do čaje, takže je zatím všechno v pořádku. Tvrdost se přece jen vyplácí.
Tračník popošel ke dveřím a opatrně je pootevřel tak, aby vznikla uzoučká skulina, kterou viděl do velké kanceláře. Bylo úžasné, jak často je díky tomuhle opatření nachytal.
Ve vedlejší místnosti bylo ticho. A taky pořádek. Všechny stoly do jednoho byly prázdné. To bylo jiné kafe než za minulých časů.
Vrátil se ke svému stolu a jen tak ze zvyku znovu přepočítal kostky cukru. Bylo jich jen sedmadvacet!
Aháá! Někdo se ho pokoušel dohnat k šílenství! Dobrá, tuhle hru mohou hrát dva.
Znovu kostky přepočítal. Bylo jich šestadvacet a někdo klepal na dveře.
Zaklepání způsobilo, že se dveře otevřely dovnitř a Tračník vyskočil s gestem ďábelského triumfu.
„Aháá, takže tys mi násilně vrazil do kanceláře, co? Ehm…“
To „ehm“ z něj vylétlo, protože ten, kdo klepal, byl policista Dorfl, golem. Byl mnohem vyšší než dveře a dost silný na to, aby roztrhl vedví trolla. Nikdy nic takového neudělal, protože golemové byli výjimečně morální bytosti, ale ani Tračník nepatřil k lidem, kteří by chtěli vyvolat hádku s tvorem, jenž má místo očí dva rudě žhnoucí otvory. Obyčejní golemové by neublížili člověku, protože měli ve své hlavě vloženo magické slovo, které jim to zapovídalo. Dorfl žádné magické slovo v hlavě neměl, ale neublížil by člověku, jelikož dospěl k názoru, že by to bylo nemorální. Byla tady ovšem stále ještě znepokojující možnost, že kdyby ho někdo dostatečně provokoval, mohl by svůj názor korigovat.
Za golemem vykukoval policista Půlbotka, který předpisově salutoval. „Přišli jsme si pro výplatní archy, pane,“ řekl. „Cože to?“
„Výplatní listiny, pane. Rozpis platů, pane. Odneseme je do paláce a přineseme peníze, pane.“
„O tom vůbec nic nevím!“
„Položil jsem vám je včera na stůl, pane. Byly podepsány lordem Vetinarim.“
Tračník se neubránil tomu, aby se jeho oči o své vlastní vůli nestočily ke krbu. Ten už teď černým popelem skoro přetékal.
Půlbotka sledoval směr Tračníkova pohledu. „Nic takového jsem neviděl,“ zavrtěl Tračník rezolutně hlavou, zatímco krev se mu odlila z hlavy a tvář mu zbledla jako z čokolády oloupané eskymo.
„Jsem si jistý, že jsem vám je dával, pane,“ trval na svém Reginald Půlbotka. „Něco takového bych nezapomněl. Abych se přiznal, přesně si pamatuji, jak jsem řekl policistovi Postihnoutovi: Hele, ty páko, du odnést tady ty -“
„Podívejte, mám plné ruce práce!“ osopil se na ně Tračník. „Řekněte některému seržantovi, ať to s vámi vyřídí.“
„On už nám žádný seržant nezůstal, pane, kromě seržanta Pazourka, a ten tráví veškerý svůj čas tím, že chodí od jednoho k druhému a vyptává se, co má dělat,“ odpověděl policista Půlbotka. „Ale i tak, pane, výplatní listinu musí stejně podepsat služebně nejvyšší důstojník -“
Tračník vstal, opřel se klouby rukou o stůl a zařval: „Tak já ,musím’, ano? Tak to je tedy nebetyčná drzost! Takže musím? Většina z vás by měla být vděčná za to, že vás vůbec někdo zaměstnal! Banda zombií, vylízanců, zahradních ozdob a štěrkožroutů! Už toho mám vážně až po krk!“
Půlbotka poněkud ustoupil, aby se ocitl z vlhkého dostřelu prskajícího nadřízeného. „Obávám se, pane, že se v tom případě musím obrátit na Cech policistů.“
„Cech policistů? Pch! Odkdy máme něco jako Cech policistů?“
„Nevím. Kolik teď máme hodin?“ ozval se desátník Nóblhóch, který se v tom okamžiku vkolébal do místnosti. „Už je to rozhodně př…
