Kapitán Tetínek z bjonské Hlídky nebyl ze své služby nijak zvlášť’šťastný. Včera večer byl na opeře a později večer měl dojem, že viděl stát se věci, o nichž mu pak purkmistr řekl, že se vůbec nestaly. Samozřejmě, jedinou správnou věcí bylo poslechnout příkazy. Když jste poslouchali příkazy, byli jste v bezpečí. To věděl v Hlídce každý. Ale tohle nevypadalo jako bezpečné rozkazy.
Slyšel, že v Ankh-Morporku dělají věci jinak. My-lord Elánius by zatkl kohokoliv, říkali.
Tetínek si postavil stůl do vstupní haly vyslanectví, aby mohl hlídat hlavní dveře. Dal si velkou práci, aby rozestavil své muže kolem budovy uvnitř, nedůvěřoval totiž trpaslíkům. Ti říkali, že dostali příkaz, pokud by se Elánius objevil, okamžitě ho zabít, a to mu nedávalo smysl. Musí být přece alespoň nějaký soudní proces, ne?
Seshora se ozval tichý zvuk. Kapitán opatrně vstal a sáhl po svém samostřílu. „Desátníku Schuple?“
Další tichý, nenápadný zvuk. Tetínek popošel k úpatí schodiště.
Na jeho vrcholu se objevil Elánius. Na košili měl čerstvou krev a koláč zaschlé krve na jedné tváři. Ke kapitánově hrůze začal sestupovat po schodišti dolů.
„Budu střílet!“
„Takový máte rozkaz, že?“ prohodil celkem klidně Elánius.
„Ano! Zůstaňte stát!“
„Jestli mě máte zastřelit, tak proč bych měl vlastně zůstat stát?“ ušklíbl se na něj Elánius. „Ale já si nemyslím, že byste byl ten typ, který by to udělal, kapitáne. Vy máte mozek.“ Elánius se zachytil zábradlí na schodišti. „A jen tak mimochodem, neměl už jste dávno zavolat zbytek stráže?“
„Říkám vám: stůjte!“
„Víte dobře, kdo jsem. Jestli chcete z té zatracené věci skutečně vystřelit, tak to udělejte hned. Ale jestli vám mohu navrhnout něco, co by bylo jedním z nejlepších kroků ve vaší kariéře, tak zatáhněte támhle za ten provaz od zvonku. Co horšího se ještě může stát? Míříte na mě samostřílem. Ale je tady něco, co byste se měl rozhodně dozvědět.“
Tetínek na něj vrhl podezřívavý pohled, ale nakonec udělal několik kroků stranou a zatáhl za šňůru.
Zpoza nedalekého sloupu vystoupil Igor. „Ano, bháne?“
„Řekni tomuhle mladému muži, kde je, budeš tak hodný?“
„On jhe v Ankh-Mhorphorku, bháne,“ odpověděl Igor nevzrušeně.
„Slyšel jste?“ obrátil se k Tetínkovi Elánius. „A nedívejte se na Igora tak ošklivě. Když mě tady vítal, tak jsem si to tak docela neuvědomil, ale je to pravda. Tohle je vyslanectví, synu,“ pokračoval a vykročil dál, „a to znamená, že je to úředně půda mé vlasti. Nuže, vítejte do Ankh-Morporku. V našem městě žijí tisíce Überwalďanů. Nechcete snad rozpoutat válku, že ne?“
„Ale… ale… oni říkali… mé rozkazy… vy jste zločinec!“
„Správné slovo je ,obviněný’, kapitáne. My, v Ankh-Morporku, nezabíjíme lidi jen proto, že jsou podezřelí!“
Elánius vzal Tetínkovi samostříl z neodporujících prstů a vypálil střelu do stropu.
„Tak a.teď pošlete své muže pryč,“ řekl.
„Já jsem v Ankh-Morporku?“vypravil ze sebe užasle kapitán.
I ve svém současném stavu si byl Elánius skoro jistý, že poznal ten přízvuk.
„Správně,“ přikývl a vzal kapitána kolem ramen. „Ve městě, které shodou okolností má v řadách své Hlídky vždycky místo pro schopné mladé muže-“
Tetínek ztuhl. Odstrčil Elániovu ruku. „Urážíte mě, mylorde. Tohle je moje vlast!“
„Hm.“ Elánius si uvědomoval, že ho Karotka s Anguou pozorují z odpočívadla.
„Ale nechci také, aby ztratila svou čest!“pokračoval kapitán.. „To není správné. Viděl jsem, co se stalo včera večer. Vy jste odstrčil krále a váš troll chytil ten svícen. A oni tvrdí, že jste se pokusil krále zabít a když jste utíkal, že jste zabil nějaké trpaslíky…“
„Vy tady velíte hlídce?“
„Ne. To je právo purkmistra.“
„A kdo dává příkazy jemu?“
„Kdekdo,“ odpověděl Tetínek trpce. Elánius přikývl. Je třeba zajít tam, je třeba udělat to, je třeba koupit si nový kabátec…
„Pokusíte se mě zastavit, když odsud budu chtít odvést svoje lidi?“
„Jak byste to chtěl udělat? Jsme obklíčeni trpaslíky!“
„My použijeme… diplomatické kanály. Jen mi ukažte, kde všichni jsou, a my zmizíme. Pokud by vám to pomohlo, p…
