Když se kruh temných stínů ještě více zúžil, Gaspoda zakňučel.
Zasvítily oči.
Znovu zakňučel, a když cítil, jak se kolem něj stahuje zubatá smrt, tiše zavrčel.
Ale nezdálo se, že by to na někoho udělalo dojem, dokonce ani na Gaspodu ne.
Nervózně zavrtěl ocasem. „My jenom procházíme,“ řekl rádoby optimistickým, ale silně přiškrceným hlasem. „Nikomu nechceme komplikovat život!“
Byl přesvědčený, že stíny za slabou oponou sněhových vloček ještě zhoustly.
„Poslyšte, už jste měli dovolenou?“ vykřikl rozechvělým hlasem.
Nezdálo se, že by to věci nějak pomohlo.
Takže to je konec. Proslulý Poslední boj. Statečný pes brání svého pána. Jaký Skvělý pes. Jaká škoda, že nezbude nikdo, kdo by o tom mohl vyprávět…
Zaštěkal: „Můj! Můj!“ a vrhl se proti nejbližšímu stínu.
Obrovská tlapa ho zachytila ve skoku a přitiskla ho se všema čtyřma nohama roztaženýma jako hvězdice k zemi.
Minul pohledem silné bílé tesáky a dlouhý ušlechtilý čenich a zarazil se u očí, které mu připadaly známé.
„Je, můj, “ zavrčel vlk. Byla to Angua.
Vozy zpomalily do kroku na cestě poseté hlubokými výmoly, z nichž každý byl doslova pastí.
Elánius přikývl, když uviděl kus před nimi několik blikajících světélek podél cesty. Na obou stranách zformovaly staré sesuvy půdy vysoké břehy úvozu, které zarůstaly řídkým porostem.
Tiše seskočil ze zadku kočáru a zmizel ve stínech.
Přední kočár zastavil u klády hozené napříč přes cestu. Kolem cesty ve tmě se něco začalo hýbat a pak se vozka svezl z kozlíku a rozběhl se jako zajíc průsmykem zpět.
Mezi stromy se vynořily postavy. Jedna se zastavila u dveří prvního kočáru a vzala za kliku.
Svět na okamžik zatajil dech. Postavy to musely vycítit, protože ten muž uskočil a byl ještě ve vzduchu, když se ozvalo kovové cvaknutí a dveře a stěny kočáru kolem nich vybuchly v oblaku třísek.
Ohně měly jednu velkou nevýhodu, a sice tu, že jen hlupák se postavil mezi ně a trolla, který v rukou držel dobývací samostříl o tahu 2000 liber. Nerozpoutalo se peklo. To byl jen Navážka. Ale pro člověka, který od něj stál jen na několik kroků, v tom nebyl žádný rozdíl.
Ke dveřím druhého kočáru dorazila další postava, a když se natáhla po klice, Elánius vystřelil ze tmy a zasáhl její rameno se zvukem, který se běžně ozývá v řeznických jatkách. Pak z okna kočáru vyletěl Hoptam Struska, dopadl na zem, překulil se s neuvěřitelně neúřednickou elegancí, vztyčil se před další postavou, napřáhl ruku a švihl dlaní s napnutými prsty po mužově krku.
Elánius podobný trik několikrát viděl. Obvykle to lidi jen rozzuřilo. Občas to příjemce položilo.
Elánius však nikdy neviděl, aby tak někdo někomu uťal hlavu.
„Tak a teď všichni dost!“
Někdo vystrčil Sibylu ze dvířek kočáru. Za ní vystoupil muž a v ruce držel kuši.
„Vaše vznešenosti Elánie!“ zvolal. Zvolání se ozvěnou odrazilo mezi kamennými stěnami.
„Vím, že tady někde jste, vaše vznešenosti Elánie! A tady mám vaši ženu! A je nás kolem mnoho! Vyjděte na světlo, vaše vznešenosti!“
Chvilku se ozýval jen sykot vloček dopadajících do ohňů.
Vzduchem se nesl tichý šepot, který vzápětí následoval další úder oceli do masa. Jedna z maskovaných postav se svezla do sněhu a svírala si nohu.
Hoptam se pomalu zvedl na nohy. Muž se samostřílem si toho zdánlivě nevšímal.
„Je to jako v šachu, vaše vznešenosti. Odzbrojili jsme vašeho trpaslíka a trolla! Zajali jsme královnu! A když po mně vystřelíte, jakou máte jistotu, že nestačím stisknout spoušť?“
Mezi pokřivenými stromy podél cesty zablikala světla.
Uběhlo několik dalších vteřin.
Zvuk Elániovy kuše, která dopadla na zem do kruhu světla, byl podivně hlasitý.
„Výborně, vaše vznešenosti Elánie! A teď vy sám, prosím!“
Hoptam zachytil mohutný velitelův stín, který se objevil se zvednutýma rukama na okraji světla. „Jak je ti, Sibylo?“ zeptal se Elánius. „Trochu chladno, Same.“
„Neublížil ti?“
„Ne, Same.“
„Ruce držte tak, abych na ně viděl, vaše vznešenosti Elánie!“
„A slíbíte mi, že ji pustíte?“ zeptal se Elánius. Před Elániovou tváří zablikal pl…
