„Co chcete říct tím ,nic‘?“ zamračil se Elánius. „Musí to být ten deník! Olizuje si prsty, když obrací stránky, a každý den tak dostane svou malou dávku arzeniku! Jak ďábelsky rafinované!“
„Promiňte, sire,“ řekla Řiťka a ustoupila. „Nenašel jsem tam ani stopy po arzeniku. Použil jsem všechny testy, které znám.“
„Je to jisté?“
„Můžu to ještě poslat na Neviditelnou univerzitu. Postavili si nový morfický rezonátor v budově Silnoproudé magie. Mágové by snadno -“
„Nedělejte to,“ řekl Elánius. „Z tohohle mágy vynecháme. Sakra! Tak asi na půl hodiny jsem si byl jistý, že jsem na to přišel…“
Usedl za svůj stůl. Na trpaslíkovi bylo zase něco nového a divného, ale opět si nedokázal uvědomit, co to je.
„Tady jsme něco přehlédli, Řiťko,“ zabručel.
„Máte pravdu, pane.“
„Tak si proberme fakta. Když chcete někoho pomalu otrávit, musíte mu neustále podávat malé dávky, nebo alespoň jednu denně. Zkontrolovali jsme všechno, co dělá a co k tomu používá. Vzduch v místnosti to být nemůže. Vy i já jsme tam byli každý den. Není to v jídle, tím si můžeme být téměř stoprocentně jisti. Že by to bylo něco, o co by se píchnul? Dá se otrávit vosa? Potřebujeme -“
„Promiňte, sire.“
Elánius se otočil.
„Navážko? Myslel jsem, že už máte po službě?“
„Přinutil jsem je, aby mi dali adresu té pokojské, co se jmenuje Klidníková, jak jste říkal,“ odpověděl Navážka. „Šel jsem tam a tam byl zástup lidí a všichni nahlíželi dovnitř.“
„Co tím myslíte?“
„No, sousedi a tak. A všude kolem dveří brečely ženský. Tak jsem si vzpomněl na to, jak mi dycky řikáte to slovo, jako abych si, než něco udělám, zašel do toho lomu…“
„Diplomacii,“ doplnil ho Elánius.
„Jo. Jako nekřičet na lidi a tak. Tak jsem si pomyslel, že tohle je ta delikát situace. A taky už po mně házeli různý věci. Tak jsem se vrátil sem. Napsal jsem tady její adresu. A teď jdu domů.“
Zasalutoval, mírně se zapotácel díky síle úderu, který si tak uštědřil, a odešel.
„Díky, Navážko,“ zabručel Elánius. Podíval se na papír popsaný trollovým velkým kulatým písmem.
„První patro vzadu, ulice U kotvy a ráhna č. 27. Dobrý bože!“
„Znáte to tam, sire?“
„Aby ne. Já se v té ulici narodil,“ zvolal Elánius. „Už si vzpomínám! Tam skutečně bydlela nějaká paní Klidníková. Hubená ženská. Pořád šila. Veliká rodina. No, my jsme tam byli samé velké rodiny, byl to jediný způsob, jak se v zimě vždycky zahřát…“
Zamračil se na papír. Nevypadalo to jako nějaká důležitá stopa. Pokojské často chodívaly navštěvovat své matky a vždycky to byla malá rodinná událost. Jak to říkávala jeho babička? Syn je pro ženskou syn, dokud se neožení, ale dcera je pro ni dcerou celý život. Poslat tam policistu by bylo v každém případě zbytečné plýtvání časem všech zúčastněných…
„Ale, ale… tak ulice U kotvy a ráhna,“ opakoval. Znovu se podíval na papír. Klidně bys tu uličku mohl přejmenovat na Uličku vzpomínek. Ne, na takovéhle předem marné pátrání nebude plýtvat časem Hlídky. Ale mohl by se tam podívat sám. Až půjde někdy kolem… dneska.
„Ehm…Řiťko?“
„Sire?“
„To… hm… na vašich rtech. To červené. Ehm. Na rtech…“
„Rtěnka, sire.“
„Aha… ehm. Rtěnka? Dobře. Rtěnka.“
„Dala mi ji strážnice Angua.“
„No, to od ní bylo… laskavé,“ zabručel Elánius, „asi.“
Říkalo se tomu Krysí sál. Teoreticky kvůli výzdobě. Některého z bývalých obyvatel paláce napadlo, že fresky představující tančící krysy budou skutečně trhákem světové výzdoby. Krysí motiv byl vetkán i do koberce. Na stropě tančily krysy krysí kolo a jejich ocasy se proplétaly uprostřed. Po půlhodině strávené v téhle místnosti toužila většina lidí po jediném: po koupeli.
To znamenalo, že brzo se zvedne odběr teplé vody. Místnost se totiž rychle plnila.
Na základě všeobecného mlčenlivého souhlasu do křesla předsedy usedla a dokonale ho vyplnila paní Růžena Dlaňová, hlava Cechu švadlen a šiček[25] a jedna z nejstarších cechovních představených.
„Ticho prosím! Pánové!“
Hladina hluku poněkud klesla.
„Doktore Odkraglli?“ řekla.
Představený Cechu vrahů přikývl. „Drazí přátelé, myslím, …
