Jak Anděla viděla anděla (Marie Poledňáková)

23

Učitelka Tůmová opravovala ve svém pokoji v podkroví pod lampou sešity z počtů. Napila se kávy a pohlédla k pootevřeným dveřím.

Vyndala cigaretu a škrtla zápalkou. Ale nezapálila si, cigaretu zlomila a hodila do popelníku. Rozevřela další sešit. Rozbalila bonbon, aby zahnala chuť na kouření. Pracovala stále oběma rukama. Nedalo se říct, jestli byla tak soustředěná, nebo rozptýlená. V každém případě byla v tom světlém mohérovém svetříku s výstřihem moc hezká. Znovu se podívala ke dveřím, jako by někoho čekala.

Pak vyšla z pokoje, neměla na nohou tenisky, ani pohorky, ale červené lodičky. Našlapovala tiše na špičky, když scházela dolů do patra, aby nebyl slyšet klapot jejích podpatků. Všechny dveře ložnic byly otevřené. Na chodbě svítila jen malá lampička. Obvykle tu trávila noc pletením noční vychovatelka. Ale teď paní Jozková spala v pokoji s Boženkou, zotavovala se z podařeného výletu. Děti už neřekly ložnici vychovatelek jinak než marodka. Všude bylo ticho a učitelka Ivana byla spokojená.

Když se vracela po schodech do podkroví, uvolnila si gumičku a rezavé vlnité prameny vlasů jí spadly až na ramena.

Taky dveře do Lubošova pokoje byly pootevřené. Zastavila se, protože zaslechla tiché hlasy.

„Když mi něco nejde, tak musím přidat,“ slyšela Luboše. „Musím udělat všechno, aby mně to šlo líp.“

Luboš odpočítával kapky léku na lžičku.

Koudelka seděl na kraji gauče v plandavém pyžamu. Pohupoval nohama v bačkorách.

„Když mi něco nejde, tak se s tím porvu, rozumíš!“ mluvil Luboš Koudelkovi do duše. Koudelka polknul lék.

„Ve dne se porvu. Ale v noci –“ nakousl hořce a sklopil oči.

„Já už napsal domů TŘIKRÁT!“

Koudelka se odmlčel. Těžce vzdychnul. A najednou se to v něm zlomilo.

„Šmarjájosef! Proč oni mi nepošlou dopisní papír! Já je už dvakrát prosil, aby mi poslali papír! Já jim nebudu moct psát!“

Luboš taky hluboce vzdychnul. Koudelka měl zabořenou hlavu do jeho košile a ramena se mu třásla utajovaným pláčem.

„Když já mám totiž hroznou spotřebu papíru.“

Nebylo zcela jasné, jestli Luboš porozuměl, že mu dopisní papír kazí kluci. Ale pochopil, co musí udělat. Odhodil cíp pokrývky. Koudelka vklouznul pod deku docela rád. Byla to postel Luboše.

„Mohl byste mi dát pusu?“ zašeptal tiše Koudelka. V očích se mu ještě leskly slzy. „Aby mi to šlo líp. Usnout.“