29
Ještě včera děda slíbil Bertě, že spolu půjdou na Rusalku. Bylo to poslední představení, na které jim Anna opatřila lístky a dokonce před svým odjezdem z Prahy pro ně zaskočila do divadla.
Děda se tvářil velkoryse, že Bertu doprovodí, ve skutečnosti Berta tušila, že ho magicky přitahuje postava vodníka. Dokonce děda několikrát procítěně zakvílel „ubohá Rusalko bledá“ a pronesl několik zásadních úvah, jak asi vodníka v Národním divadle vymódili. Teď už Berta potřetí četla poslední dopis od Anděly, který děda před chvílí přinesl ze schránky, a jen kroutila hlavou.
„Mně se to nezdá… Luboš je přece dospělej mužskej.“
Berta se ohlédla a viděla, jak děda beze slova vztekle hází věci do starého kufru.
„Kdoví, jak to vůbec bylo…,“ zapochybovala a náhle ji napadlo, že tohle bude asi konec jejich výletu do Prahy. Mrzelo ji, že neuvidí už Stromovku, a taky se chtěla podívat na výstavu skalniček, kterou pořádal svaz pěstitelů na Karlově náměstí.
„Já mu to sečtu,“ hromoval děda, „učitelku v koupelně, přebalovaný prsa a pobryndaný sešity!“
Berta připomněla dědovi oklikou, že mají večer lístky na Rusalku a že se těšil na vodníka.
„Nějakej vodník mi může bejt ukradenej!“ prohlásil děda bez rozmýšlení. „U nás platí jedno: když je nějakej malér, rodina musí držet pohromadě!“
„A co vlastně chceš dělat?“ zeptala se ironicky Berta. „Dát výprask Lubošovi nebo Anděle?“
Děda se ohlédl na Bertu, která držela v ruce doličné předměty.
„Dej mi ty dopisy!“ řekl silným hlasem. „Dám je Anně.“
Berta couvla a dopisy Anděly si přitiskla na prsa.
„Tyhle dopisy Anna nikdy číst nebude!“ prohlásila rozhodným hlasem.
Děda zalapal po dechu.
„Jakým právem tu rozhoduješ?!“ vzkřikl rozdurděně jako krocan. „Je to můj syn, moje snacha a moje vnučka!“
„Je to taky moje rodina!“ řekla Berta pevně a byla odhodlaná bránit dopisy svým tělem. Svým ženským instinktem tušila, že ať už se stalo cokoliv, bude nejlepší, když se Anna dozví co nejmíň.

O posledním dopise Anna neměla tušení. I tak už toho věděla dost. Je úplně jedno, co psala Anděla, víc ji znepokojilo, proč volal Vašek, ale především měla jistotu, že Luboš se už na chalupě neobjeví.
Když jela ráno na kole do vesnice pro chleba, měla pocit, že ji sledují s útrpností nejen dvojčata z hospody, ale i Vlková a Jeřábková. Celá vesnice se třásla zvědavostí, co se vlastně stalo, proč je tu Anna stále sama. Nepřišla na posvícení ani na tancovačku.
Anna se rozhodla, že radši nezajde ani do zahradnictví, Jarmila by sice nevyzvídala, ale sledovala by ji soucitnýma očima.
V krámu naštěstí byla sama a Sedláčková se vesele vyptávala na dědu a vůbec se tvářila jakoby nic, ukrojila chleba, a když se otočila pro máslo a jogurty do lednice, vlítla do krámu její třináctiletá Madla a se zvědavou otevřeností se zeptala.
„Že to není pravda, že ne?“ Nečekala na odpověď a tiše zašeptala: „Že se budete rozvádět?“ ,
Sedláčková jí dala takový pohlavek, až Madle vyhrkly slzy do očí.
Anna už měla všechno sbaleno, zavírala okenice v chalupě, když se na mezi ozvaly známé zvuky přijíždějícího mopedu.
„Kam byste jezdila, Aničko!“ volal na ni Fanda. „Teď už to stejně nemá žádnou cenu! Minulej tejden – jste mohla ještě něco zachránit! –“
Anna si v duchu pomyslela, že Fanda jí tu ještě scházel, ale nahlas neřekla nic a vynesla si ven kufr a zamkla dveře do síně.
Fanda si uvědomil, že asi řekl, co neměl, a protože se mu Anna moc líbila, svíjel se v rozpacích.
„Děda povídal, abych vám to sdělil ohleduplně…“
Anna šla po zápraží a pod kámen schovala klíč.
„Ale když nám bylo na tom hřbitově tak hezky – tak jsem neměl vůbec odvahu ani o tom začít.“
Anna se vrátila a popadla kufr a ani se nezeptala, o čem by Fanda s ní měl začínat řeč.
„Že vás Luboš – opustil,“ řekl Fanda s citem a popoběhl za Annou v rozpacích. „Kvůli jedné učitelce!“