37
„Čaj je u vás moc dobrej,“ pochvaloval si Koudelka a dával najevo, že by si rád přidal.
Seděli v kuchyni u stolu. Anna měla podepřenou hlavu a zdálo se, že nevnímá.
„Je to zvláštní, viď?“ řekla Anna a zírala do inzertních novin, které si koupila v trafice u samoobsluhy.
Koudelka nevěděl co, ale horlivě přikývl.
„Ty jsi dneska sama doma. Já jsem sám doma,“ prohodil.
Byl rád, že s Annou mohl tak snadno navázat konverzaci.
Anna nalévala do šálků teplý čaj z konvice a usmála se, jak lehce a nenápadně Koudelka přešel k tykání.
„A bublanina je taky moc dobrá. Mám rád pečený doma. Pečeš často?“
Na prázdném talířku zbylo pár drobků. Anna se dovtípila a zamířila ke sporáku.
„Ty chceš koupit nějaký potřeby?“ pronesl Koudelka zkoumavě.
„No,“ usmála se Anna. Nějaké potřeby by si opravdu ráda koupila, jenže právě ty nebyly v inzerátech k mání.
Obrátila list s nabídkami pracovních míst, aby se Koudelka nevrátil zase k oblíbenému tématu důchodu.
Koudelka se s chutí zakousnul do třešňové bublaniny.
„Anděla mi ukazovala tvoje fotky. Byla jsi moc hezká. Když jsi byla baletka.“
Na takovou poklonu Anna ani nevěděla, co má říct.
Naštěstí Koudelka pokračoval. „Anděla chce být taky baletka.“
„Opravdu?“ upřímně se podivila Anna.
Koudelka horlivě přikývnul, ale protože měl právě plnou pusu, nemohl hned odpovědět.
„A pročpak?“ zeptala se se zájmem Anna.
„Protože chce,“ udělal významnou pauzu a tiše jako důvěrné tajemství sdělil, „aby si ji vzal za ženu HOROLEZEC!“
Tvářil se skromně, ale bylo vidět, že by jednou tím horolezcem mohl být on sám.
„Ukážu ti je, chceš?“
Nečekal na souhlas Anny a běžel do pokojíku Anděly.
„Vím, kde je má schovaný.“
Anna viděla, jak si kleknul a zasunul se celou polovinou těla pod postel. Vytáhl starý odřený kufřík.
A když otevřel víko a vyndal vybledlé fotografie, Anna zpozorněla a přiklekla si vedle Koudelky na koberec.
Na dně kufříku mezi starými modely autíček uviděla svoje dopisy. Ztracené dopisy, které psala Lubošovi! Vzala je do ruky. Byly zalepené. Nikdo se je ani nepokoušel otevřít.
„Nevíš, kde se tady vzaly tyhle dopisy?“ zeptala se nenápadně. Nechtěla vzbudit podezření, jak je to pro ni důležité.
„No, to nevím,“ zavrtěl Koudelka hlavou. „Jen jsem viděl, že je Anděla schovávala ve škole v přírodě,“ a důvěrně dodal. „Na dně svého batůžku.“
Co se odehrává v duši osmiletého dítěte? Kdyby to byl kluk, Luboš si byl jistý, že by znal odpověď. Ale v poslední době se několikrát přesvědčil, že s Andělou to není tak jednoduché.
Za deset let, co žili s Annou každý na jiném místě, nedocházelo mezi nimi k vážnějším konfliktům. Anna Luboše nepodezírala. Až teď. Co se změnilo? Tentokrát nebyl sám, ale s Andělou.
Intuice, která ho většinou nezklamala, mu napovídala, že dopisy od Anny má Anděla.
Ale proč se nepřiznala? Proč neřekla pravdu, když ji u dědy vyhmátl u králíkárny a dal jí pár na zadek?
Musí přimět Andělu jiným způsobem k doznání, i když zatím nevěděl jak.
Chtěl si pronajmout pokoj v penzionu, ale nakonec docela rád přijal nabídku šéfa, aby zůstal s Andělou přímo v chatě Horské služby. Zároveň Hrdlička požádal Luboše, jestli by nemohl ve svém volném čase vypomáhat ve služebně. Ačkoliv ještě nebyla sezona, měli všichni plné ruce práce. Bylo třeba vyznačit zákazy vstupů na turistické cesty kvůli těžbě dřeva, které začala Lesní správa svážet vrtulníky do údolí.
„Horská služba Špindlerův mlýn,“ hlásil se Luboš do telefonu.
Ve sluchátku to zapraskalo a pak uslyšel hlas Anděly. Položil sluchátko a vletěl do vedlejší místnosti.
„Řekl jsem, že budeš psát úkoly! Na žádný výlety s tebou chodit nebudu!“ důrazně řekl tatínek. „Máš domácí vězení, rozumělas?“
Anděla nechápala, proč musí chodit tady do školy.
„Kdy pojedeme za maminkou?“
„Až se rozhodneš mluvit pravdu.“
Luboš zavřel dveře.
Ve skutečnosti se mu do Prahy vůbec nechtělo. Potřeboval být sám, aby si ujasnil, co bude dál. Věděl, že se nedokáže vzdát svého povolání. Odpověď ze Zermattu nepřicházela a Luboš se přist…
