8
Bylo to už čtyři měsíce, kdy Anna naposledy stála na jevišti jako matka Kapuletová. Nerada vzpomínala na ten večer. Byla to poslední repríza Romea a Julie před prázdninami. Jinou roli už Anna neměla, a tak to prostě jednoho večera skončilo.
Vlastně celou poslední sezonu hrála nejvýš dvakrát nebo třikrát měsíčně. Jindřich už v květnu vybíral do role Kapuletové alternaci. Ale na konci sezony stáhli Romea a Julii z repertoáru úplně.
Dnes večer stála Anna s kabátem přes ruku v parteru vedle vchodu a opírala se o zlacený reliéf boční lóže. Přišla za Jindřichem a věděla, že s ním nemůže mluvit dřív, než skončí představení.
V chvějivém napětí hudba pulzovala jako před bouří. Když potemněla světla a vítr se zachvěl ve strunách, jako mořský příboj se vynořila těla tanečníků a v modročerných a zelených vlnách zaplavila jeviště.
Objetí milenců, proplétání těl souznívalo s náladou a barvou hudby tak silně, že Annu až zabolelo u srdce.
Anna viděla obě premiéry Dafnise a Chloe a tohle byla první repríza. Bylo to působivé, jak dokázal choreograf s výtvarníkem vytvořit iluzi mořských vln z lidských těl. Choreografie byla tak náročná, že Anna neměla šanci, i kdyby chtěla roli ve sboru. A navíc Jindřich trval na tom, že právě v téhle scéně budou jediným oblečením tanečníků i baletek barevné skvrny, pastózně nanesené na těle.
Anna si zakázala vzpomínky, ale vždy znovu se v divadle přistihla, že nepřestává milovat tuhle atmosféru světa iluzí, kterého se bude účastnit už jen jako divák. Trpký, bolestný pocit neúprosnosti času ji zasáhl znovu, když se opět rozechvěle ozvala flétna a zdvihla poslední vlny něžného motivu, tóny sílily a stoupaly vzhůru, aby se spojily do mohutné koruny.
Když Anna odcházela, slyšela ozvěny bouřlivého potlesku, který provázel celé finále. Odpoledne chvíli pochybovala, jestli se rozhodla správně, když odmítla uvádět soutěž v televizi, teď si byla jistá, že se nemohla rozhodnout jinak. Co by to bylo jiného než náhražka. Navíc věděla, že být lidem na očích nebo nezmizet ze scény bylo to poslední, co ji trápilo. Ale být součástí něčeho, co ji samotnou uchvacovalo, co v přítmí dokáže probudit unavená srdce a naplnit je alespoň na pomíjivou chvíli zážitkem, to jí žádná soutěž nenahradí.
Jindřich už na ni čekal v šatně. Byl v dobré náladě, protože představení se dnes večer opravdu povedlo. Nečekaně srdečně ji pozval na večeři.
Anna začala tušit, že se něco děje, ale nevěděla co. Vlastně s ním chtěla probrat jen pár maličkostí a ujistit se, že se na ni Jindřich nezlobí, když odjíždí na tři týdny. Byla tím pozváním překvapená, ale s radostí souhlasila.
Seděli v malé vinárně poblíž divadla a sotva jim donesli sklenky červeného vína, Jindřich se svěřil se svými plány. Annu potěšilo, že dokázal režiséra v televizi přesvědčit o své koncepci. Bude připravovat Ravelovo Bolero a druhou větu z Rodrigova Koncertu de Aranjuez. Natáčení bylo plánováno na první týden v prosinci.
„Škoda, že tě to nenapadlo dřív,“ zalitovala Anna a věděla, že je z těchhle plánů vyřazená.
„Začnu zkoušet za deset dnů, nejdéle do dvou týdnů,“ položil dlaň na její ruku a přiměl ji, aby zvedla oči, „a ty u toho nebudeš chybět.“
Anně přelétla po tváři nechápavá otázka.
„Víš, Anno, vlastně se mi to líbilo, že jsi tu soutěž odmítla. Ne, že bych byl ortodoxní, ale každý má znát svou cenu.“
Anna se trochu trpce zasmála, na to se nedalo nic říct.
„Možná právě proto jsme se rozhodl,“ Jindřich pohlédl na Annu a udělal významnou pauzu.
„Prostě jsem se rozhodl, že si tě do tohohle projektu vezmu jako svoji asistentku.“
Všiml si, že Anna v rozpacích sklopila oči.
„Já vím, že napoprvé to nezní tak lákavě, jako dostat hlavní roli. Ale bude to hezká práce a budeš při tom.“
Anna neodpověděla.
„Tak co je s tebou?“ naléhal Jindřich.
Jak mu to má vysvětlit? Nejen že jí udělal radost, ani ve snu něco takového nečekala, ale teď se jí to nehodí. Právě teď se jí to hrozně nehodí!
„Myslela jsem, že ti to řekla Marcela,“ Anna konečně zdvihla …
