24
Na lesním hřbitůvku odkvétaly poslední květiny. Pod rozložitým dubem Anna vytrhávala plevel ze záhonu růží na hrobě, kde odpočívala Vaškova babička.
Dopis Anděly, který jí děda přečetl do telefonu, ji zdaleka nevyvedl z míry, jak by si mohla myslet Berta.
Stačilo, aby si vybavila neforemnou vychovatelku, s postavou jako almara, a sama se musela té představě zasmát. A co učitelka? Vzpomněla si na její souměrný obličej, krásné vlasy a štíhlé nohy. Ale co to znamená? Snad jen to zvláštní napětí, které z ní vyzařovalo, dokázalo Annu zneklidnit. Ale i tyhle myšlenky dokázala zahnat.
Ne že by nepoznala, co je to žárlivost, a rozhodně nebyla tak domýšlivá nebo naivní, aby si nebyla vědoma, že nic v životě není jisté, zadarmo a natrvalo.
Ale tenhle problém si musela vyřešit už dávno a domnívala se, že se s ním vypořádala jednou provždy.
Po celá léta v sezoně byl Luboš sám a měl nekonečnou řadu různých příležitostí. Kdyby se Anna měla trápit představou, že Luboš flirtuje s tělocvikářkami, zdravotními sestrami nebo novinářkami, tak už by samou žárlivostí musela uschnout.
Ne že by to bylo snadné, ale prostě si zakázala jakékoliv představy. Je pravda, že občas měla děsivé sny, jež by mohla vydat jako seriál s názvem Jak vstoupit nevhod.
Za ta léta, co jezdila za Lubošem do Krkonoš, poznala řadu hezkých a přitažlivých žen v Lubošově okolí. Simonu z meteorologické stanice, Janu z recepce hotelu, Alici z radnice, doktorku Kinskou z chirurgie, Andreu z pošty a bezpočet dalších, které tu byly celou sezonu. Ale nikdy nemohla poznat turnusy, které se každý týden střídaly v nově zrestaurovaných hotelích, ani adeptky lyžařské školy.
Takže vlastně neměla ani jinou možnost obrany, než prostě Lubošovi věřit a nechat všechno plavat. Ostatně dvakrát ročně vedli s Lubošem dlouhé debaty a Luboš naléhal, aby se k němu s dětmi do Krkonoš přistěhovala. A to jí vlastně stačilo.
Poslední dva roky, kdy Luboš pracoval pod Matterhornem v Zermattu, už tyhle diskuse ustaly. Zermatt – to byla na rozdíl od Krkonoš pro Annu bílá pláň, nepopsaný list papíru, neznala tam prakticky nikoho. A fantazie se mohla rozjet naplno. Anna věděla, že kromě náruživých sportovců a závodníků vyhledávají proslulé alpské středisko boháči, kteří hledají rozptýlení na romantických túrách, na které si najímají specielní horské průvodce.
Věděla, že Luboš občas doprovází skupinu turistů při surfování na sněhu, při výstupech do odlehlých koutů velehor, a nepochybovala o tom, že po večerech nezůstává někde sám, ale tráví je ve společnosti, která vyhledává v nočních podnicích zábavu.
A když tohle zvládla, co je proti tomu škola v přírodě s jednou učitelkou!
Po cestě za zdí uslyšela skřípavý zvuk mopedu, drnčivý zvonek a pak hlavní brankou vjel na písčitou cestu pošťák.
Anna se zvedala, aby se protáhla. Bolelo ji v kříži.
„Zase telegram? Nebo telefon?“ volala na přijíždějícího Fandu.
Aby nepoznal, jak je nedočkavá, vzala konev a začala kropit záhon.
„Nechtěla byste tady zůstat? Víte – tady ve vsi – mají lidi k sobě blíž,“ řekl skromně Fanda, když zastavil. Z kabely místo dopisu vytáhl kytici natrhanou na mezi a v upřímných rozpacích narovnával pomačkané květy.
Anna se usmála nad tím projevem přízně, kterou ji Fanda zahrnoval.
„Sice tu jeden druhého děsně drbe – ale jak se ztratí prase – honí ho celá ves.“
Anna se rozesmála nahlas.
Nabídl Anně, že ji odveze na tandemu svého ďábelského stroje.
Sjížděli po asfaltové cestě, dole pod nimi se leskla hladina rybníka.
„Víte, že mi Luboš odloudil děvče?“ volal proti větru Fanda a otáčel se na Annu.
„To snad ne!“
„No jo! Když jsme ještě byli mladý! A já bych mu to teďka strašně rád vrátil…“ zálibně se po Anně znovu otočil.
„A co říkal děda? Co mi máte vyřídit?“ volala Anna.
Fanda frajersky naklonil mopeda v poslední zatáčce nad rybníkem.
„Že je to jasný. Že se tam Luboš zamiloval –“ a znovu se dlouze na Annu otočil. „Jenom se zatím neví, do koho!“
V té chvíli Anna vykřikla.
Pošťák Fanda ustrnul. Viděl, že místo…
