Úžasná Zeměplocha – Hrrr na ně! (Terry Pratchett)

Elánius nevěděl, proč se dal do běhu. Bylo to díky šestému smyslu. Vyrazil ve chvíli, kdy jeho zadní mozek přijal zprávu, že se něco děje, neměl čas o tom přemýšlet, a tak prostě uvedl do chodu svaly.

Nikdo se nemohl dostat na vrchol Barbicanu. Barbican byl opevněnou branou ve dnech, kdy ještě Ankh-Morpork nepovažoval útočící armádu za skvělé nové odbytiště, a tedy vítaného obchodního partnera. Některé části opevnění se sice stále ještě užívaly, ale jinak hradby představovaly čtyř- až šestipatrové hromady zřícenin, v nichž nebyly jediné schody, kterým by trochu opatrný člověk důvěřoval. Dlouhé roky byly ruiny považovány celým zbytkem města za neoficiální zdroj staviva. Za větrných nocí se z nich trhaly a padaly větší či menší kusy. Vyhýbaly se jim dokonce i chrliče.

Uvědomoval si, že šum davu za jeho zády se změnil ve směs výkřiků. Jeden nebo dva lidé zaječeli. Neotočil se. Ať už se děje cokoliv, Karotka se o to postará.

Něco ho předeběhlo. Vypadalo to tak, jak by vypadal vlk, kdyby jeden z jeho prapředků byl dlouhosrstý klačský lovecký pes, jedno z těch elegantních zvířat, která jako by se skládala z aerodynamického čenichu a spousty hebké lesklé srsti.

Zvíře ho lehce předběhlo a zmizelo v napůl vyvrácené bráně.

Když dovnitř dorazil Elánius, nebylo nikde v dohledu. Jenže to nebyla nepřítomnost vlka, co přitáhlo jeho pozornost, protože tu na sebe naopak upoutala přítomnost mrtvoly ležící v hromadě zvětralého zdiva.

Jednou z věcí, které Elánius vždycky říkal, tedy jednou z těch několika věcí, které vždycky říkal -a nikdo si nedovolí nesouhlasit s velícím důstojníkem -, bylo to, že v některých situacích na vás zapůsobí nějaká zanedbatelná maličkost, věcička, které byste si za jiných okolností ani nevšimli, chytí vaše smysly pod krkem a zaječí „tady jsem!“.

Ve vzduchu se vznášel lehký náznak těžké kořeněné vůně. A ve spáře mezi dvěma dlaždicemi ležel hnědočerný hřebíček.