Úžasná Zeměplocha – Carpe Jugulum (Terry Pratchett)

Nac mac Fíglové se hnali nahoru lesnatým úbočím hory a dolů zarostlou strží a zdálo se, že únos nebyl příliš promyšlený. Teď se pohybovali o něco pomaleji, protože tu a tam se od hlavního zástupu odtrhávaly skupinky i jednotliví pidimužíci, aby se mezi sebou poprali nebo se vydali na náhodný lov. Kromě krále lancreského nad vřesem poskakovala mrtvá liška, omráčený jelen, divoký kanec a lasička, kterou Nac mac Fíglové obvinili z toho, že se jim pošklebovala.

Verence omámeným zrakem pozoroval, že pidimužíci míří k vysokému břehu na konci palouku na dně strže, který byl zarostlý, opuštěný a nahoře porostlý prastarými hlohy.

Malá armáda se náhle zastavila, když se Verencova hlava ocitla pár centimetrů od velké králičí díry.

„Hosa! Tuto nepronde.“

„Se zočí, ty chramostýlu!“

Verence cítil, jak mrňousové několikrát s nadějí narazili jeho hlavou do vlhké hlíny.

„Má lebeňu ani bečicu!“

„Haboun!“

Jeden z pidimužíků zavrtěl hlavou. „Nae? Nendé, he? Co tak nafedrovat ho tam po kúščkách?“

„Esli se mu něco dohodí, porobi si ta stará štyra z našich střív podvazky…“

Oproti všem zvykům Nac mac Fíglové na chvíli ztichli. Pak jeden z nich řekl: „Ni sám jeden špirk nemátolej střív…“

„Kromto nám dá ostrvo. Zaříkli smě sa. Spřísahli. Bosorbabu neoščyeš.“

„Táže zvostává enem perkovať…“

Upustili Verence na zem. Chvilku slyšel zvuky kopání a vnímal, jak na něj padá vyhazovaná hlína. Pak cítil, jak je znovu zvedán a tažen rozšířenou dírou. Nosem škrtal o kořeny stromů ve stropě chodby. Za sebou slyšel zvuky, jak někdo tunel znovu zaplňoval zeminou.

A nakonec tam zase zbyl jen příkrý břeh s ústím několika nor, kde podle všeho žili králíci a v jehož horní části rostou trnité stromy. Mezi kmeny stromů tu a tam ze země vystupoval kouř, který ovšem v deštivé a temné noci nemohl nikdo zahlédnout.