Agnesiny vlasy se zapletly do větévek. Podařilo se jí postavit se jednou nohou na větev, ale druhou nohou stála na koštěti, které začalo pomalu odplouvat stranou a nutilo ji dělat to, co ani primabaleríny nedokážou bez jistého tréninku.
„Ještě nic nevidíš?“ křičela Stařenka zdola.
„Myslím, že tohle je taky jenom staré hnízdo… Ale sakra, to ne…!“
„Co je?“
„Myslím, že mně praskly kalhotky…“
„Já mam nejraději spoďáry hodně volné,“ komentovala její nehodu Stařenka.
Agnes se podařilo postavit na větev i druhou nohou. Dřevo zapraskalo.
Ty sádlo, ušklíbla se Perdita. Na tohle bych vylezla jako gazela!
„Gazely nelezou po stromech!“ odsekla jí Agnes.
„Co říkáš?“ ozval se hlas zdola.
„Ale nic…“
Agnes se pomalu posouvala kupředu a najednou měla pohled plný černobílých křídel. Na větev, necelých třicet centimetrů od její tváře, se snesla straka a ječela jí přímo do očí. Z okolních stromů jich sem přilétlo ještě pět dalších a připojily se k pokřiku té první.
Agnes v žádném případě ptáky nemilovala. Byli příjemní, když poletovali, ale zblízka to byly malé kuličky plné bodavých jehel s chytrostí domácí mouchy.
Pokusila se odehnat tu nejbližší a straka povyletěla o větev výš, zatímco Agnes měla co dělat, aby udržela rovnováhu. Když se pod ní větev přestala houpat, poposunula se neohrabané ještě o kousek dál a nedbajíc na ječící rozzuřené straky, nahlédla do hnízda.
Bylo těžko odhadnout, zda to jsou pozůstatky starého, či základ nového hnízda, ale uvnitř byl kousek lesklého brokátu, několik skleněných střepů, které se leskly i pod dnešním zamračeným nebem, něco bílého… s lesklými okraji.
„Pět o stříbru hovoří… šest - to zlato zahoří…“ řekla napůl pro sebe.
„Já to znám ,pět nebe a světlo, šest tma a peklo‘,“ volala nahoru Stařenka.
„Tak tak na to dosáhnu…“
Větev praskla. Pod ní jich bylo ještě několik, ale ty sloužily na cestě dolů jen jako body k částečnému zmírnění pádu. Ta poslední ji pak odhodila do cesmínového houští.
Stařenka vytáhla z Agnesiny natažené ruky pozvání. Inkoust už se v dešti rozpil, ale slovo Zlopočasná bylo pořád ještě celkem čitelné. Zaškrábala na zlatý okraj palcem.
„Zbytečně moc zlata,“ zabručela. „Takže tím by se vysvětlila ta pozvánka. Říkala jsem ti, že ti hnusní ptáci ukradnou všechno, co se blyští.“
„Díky za optání, vůbec nic se mi nestalo,“ usekla Agnes špičatě. „Ta cesmína dost ztlumila můj pád.“
„Já těm mrchám zakroutím krky,“ mračila se Stařenka. Straky ve větvích kolem domku na ni křičely na oplátku.
„Ale div jsem si nezničila klobouk,“ dodávala Agnes a pracně se zvedala na nohy. Tady však bylo zbytečné hledat nějaké sympatie a účast, takže to vzdala. „Dobrá, našly jsme pozvánku. Byla to hrozná chyba. Ale není to ničí vina. Takže teď musíme najít Bábi.“
„Nenajdeme ji, jestli nechce, abychom ji našly,“ zamyslela se Stařenka a prsty přejížděla okraj pozvánky.
„Mohla bys udělat Zapůjčení. I když odešla brzo, určitě ji nějaká zvířata viděla a -“
„Já nedělám Zapůjčení. Nikdy, ze zásady. Já nemam tu sebekázeň jako Esme. Já se do toho vždycky moc… vcítím. Byla jsem divokým králíkem celé tři dny, než náš Jasoň šel a řekl to Bábi a ta mě přivedla nazpátek. Ještě den dva a už nebylo co přivést nazpátek.“
„Králíci? To musí být dost nuda.“
„No, mají své pro i proti.“
„Dobrá, tak se podívejme do té skleněné boje,“ navrhovala Agnes. „Magráta mi říkala, že v tom jsi moc dobrá.“ Na druhé straně mýtiny odpadla z krbového komínu cihla.
„Ale ne tady,“ odpověděla Stařenka poněkud neochotně. „Jde mi z toho mráz po zádech… Ale ne, jako by toho nebylo už tak dost… Co ten tady dělá?“
Lesem se blížil Mořihněv Ovísek. Postupoval neohrabaně, jak chodí městští lidé, když musí jít nerovným terénem a po vlhké, listím zaváté a suchými větvemi pokryté zemi. Měl soustředěný pohled někoho, kdo je přesvědčen, že na něj každým okamžikem zaútočí přinejmenším sova nebo brouk roháč.
Ve svém podivném černobílém oblečení vypadal sám jako lidská straka.
Straky na stromech se rozkřičely.
„,Sedm strak je tajemstv…
