Úžasná Zeměplocha – Carpe Jugulum (Terry Pratchett)

Bábi Zlopočasná znovu přešla sem a tam spartánskou šedí své kuchyně. Občas se podívala na podlahu. Pode dveřmi byla velká mezera a občas vítr a průvan zavály papíry na podivná místa. Jenže ta všechna Bábi dávno několikrát prohledala. Její podlaha teď byla jistě nejčistší v celém království. A stejně už bylo pozdě.

Ale i tak… Uberwald… ^[8] Znovu přešla sem a tam kuchyní. „Ať se propadnu, jestli jí udělám tu radost,“ zamumlala.

Sedla si do houpací židle, ale vzápětí vstala tak rychle, že ji málem převrhla a začala opět přecházet sem a tam.

„Já přece nikdy nebyla osoba, která by se někde drala dopředu,“ řekla nahlas. „Já nejsem ta, která by chodila někam, kam ji nepozvali, o tom není pochyb.“

Šla si uvařit šálek čaje, třesoucíma rukama naplnila konvici a postavila ji na oheň, upustila víčko cukřenky a rozbila je.

Pak její pohled přilákalo jakési světlo. Nad trávníkem v zahradě visel půlměsíc.

„Ne že bych neměla na práci spoustu jiných věcí,“ řekla. „Všichni nemůžou chodit do společnosti a užívat si,“ pokračovala v samomluvě. „Ostatně, stejně bych tam nešla.“

Znovu se přistihla, jak chodí z rohu do rohu, a pomyslela si: Kdybych byla tu pozvánku našla, byl by Sumcovousův chlapec bušil na dveře prázdného domku. Byla bych pryč a někde bych se bavila. A Jan Břečtaník by teď seděl sám… „Kručíš!“

To byla nejhorší část toho, když byl někdo dobrý - mohlo vás to postihnout stejně při příchodu jako při odchodu.

Znovu dosedla do houpacího křesla a zabalila se do svého šálu proti chladnu. Netopila. Předpokládala, že dnes nebude doma.

Stíny pomalu vyplňovaly kouty, ale Bábi se neunavovala tím, aby rozsvěcela lampu. Svíčka by stačila.

Houpala se, pohled upírala na stěnu a stíny se prodlužovaly.