Když se Mrakoplaš probral, zjistil, že ho drak pozoruje. Přesněji řečeno, upíral oči zhruba jeho směrem. Mrakoplaš zasténal a pokusil se lopatkami zahrabat do mechu, ale ucítil nesnesitelnou bolest v zádech, takže sykl bolestí.
Závojem bolesti a strachu upíral oči na obludu.
Stvoření viselo ze silné větve obrovského suchého dubu vzdáleného několik desítek metrů. Zlatavě bronzová křídla mělo pevně obtočená kolem těla, ale dlouhá koňská hlava na ohebném krku se pomalu obracela sem a tam. Obluda si prohlížela prales.
Bylo to zvláštní, že drak byl napůl průsvitný. Od jeho šupin se sice odrážely sluneční paprsky, ale Mrakoplaš přes jeho tělo rozeznával obrysy větví za ním.
Na jedné z nich seděl člověk, umenšený dračími rozměry na velikost trpaslíka. Byl skoro nahý. Na sobě měl jen jakýsi zanedbatelný kožený pytlík v místě klína, jezdecké boty a na hlavě helmu s vysokým ozdobným hřebenem. Znuděně si mával sem a tam krátkým mečem a rozhlížel se po vrcholcích stromů s výrazem někoho, kdo vykonává všední a otravnou práci.
Mrakoplašovi se začal po noze nahoru pachtit brouk.
Čaroděj přemýšlel, kolik škody může napáchat polohmotný drak. Že by ho mohl jenom přizabít? Mrakoplaš se rozhodl, že tohle raději zkoumat nebude.
Začal se pomalu posunovat po zádech, na špičkách prstů a na patách stranou, dokud se nedostal do krytu nedalekého křoví. Pak se vztyčil na nohy a rozběhl se mezi stromy jako zajíc. Neprchal s žádným určitým cílem. Neměl ani zásoby, ani koně. Když mezi sebe a draka položil alespoň míli, zapotácel se a vysíleně se opřel o kmen jednoho stromu. Strom na něj v té chvíli promluvil.
„Psst!“ řekl.
Mrakoplaš ve strašlivém očekávání zvedl pohled do koruny. Pokusil se zrakem setrvat u nevýrazné kůry, chomáčů listí, ale zvědavost jej nakonec přinutila ty kotvy opustit. Oči mu nakonec ulpěly na černém meči, který byl zabodnut do větve přímo nad Mrakoplašovou hlavou.
„Tak tam tak hloupě nestůjte,“ prohlásil meč (a jeho hlas zněl jako zvuk, který vydá velká vinná sklenka, když budete po jejím okraji jezdit namočeným prstem). „Pojďte mě vytáhnout!“
„Cože?“ zeptal se zmámený Mrakoplaš a hruď se mu stále ještě bouřlivě zvedala.
„Vytáhněte mě,“ opakoval Kring. „Buď mě vytáhnete, nebo strávím další milion let v uhelné sloji. Vyprávěl jsem vám už o tom, jak mne hodili do jezera v -“
„Co se stalo s vostatníma?“ zeptal se Mrakoplaš a stále se vysíleně opíral o kmen stromu.
„No, ty přece dostali ti draci. Koně taky. A tu bednu. Mě taky, jenže Hrun mě upustil. Vy ale máte štěstí!“
„Nó -“ začal Mrakoplaš. Kring si ho nevšímal.
„Řekl bych, že budete pospíchat, abyste je co nejdříve osvobodil, že?“ dodal.
„No... jo, i když -“
„Tak mě laskavě vytáhněte a můžete jít.“
Mrakoplaš zíral na kouzelný meč. Myšlenka na záchrannou akci byla uložena v jeho mozku tak vzadu, že jestli bylo něco na nejnovějších odvážných teoriích o podstatě a tvaru vícerozměrné mnohočetnosti vesmíru, byla vlastně úplně vpředu, jenže kouzelný meč, to byl neobyčejně cenný předmět...
A před sebou má dalekou cestu za domovem... ať už ho nalezne kdekoliv.
Vyškrabal se na strom a pomalu se posunoval od kmene po větvi k meči. Kring držel ve dřevě jako vrostlý. Mrakoplaš ho chytil za rukověť a táhl, až se mu před očima dělaly hvězdičky.
„Zkuste to ještě jednou,“ dodával mu meč odvahy.
Mrakoplaš zasténal a zaskřípal zuby.
„Mohlo by to být horší,“ prohlásil Kring. „Mohla by to být kovadlina.“
„Yaark,“ zachrčel čaroděj a vzklíčila v něm obava o budoucnost třísel a pupku.
„Kdysi jsem prožíval mnohorozměrný život,“ prohlásil meč.
„Ungh?“
„Měl jsem totiž mnoho jmen, víte?“
„Úžasné,“ řekl Mrakoplaš. Čepel konečně vyklouzla ze dřeva on se zapotácel dozadu. Meč byl překvapivě lehký.
Když se mu podařilo slézt zpátky na zem, rozhodl se, že meči oznámí, co je nového.
„Já si vůbec nemyslim, že to s tou záchranou je dobrej nápad,“ začal oklikou. „Myslím si, že bysme se měli nejdřív vydat do nejbližšího města a dát dohromady záchrannou výpravu.“
„Draci ale mířili n…
