Ritz byl v neoficiálním městě, které vyrostlo kolem toho, co bylo Prvním a teď už brzo i Posledním pásem. Město pomalu mizelo, jeho části se postupně stěhovaly po Troleji zpět na obrovské nákladní lodi kroužící kolem planety. Ještě měsíc a bude je následovat poslední zaměstnanec Společnosti. Bude položeno poslední sněhové pole. Budou vypuštěni poslední kolibříci.
Jejich rozhovor v zahradě restaurace na střeše hotelu byl přerušován pleskotem a chřestěním žlutých tahačů, které dýchavičně stoupaly po Troleji ze základny vzdálené necelé dva kilometry. Řady už nepotřebných hal a skladišť, které vlekly za sebou, se podobaly korálkům na nitích. Stroje se však brzo ztrácely v nízkých mračnech a pokračovaly, už neviditelné, k hornímu konci Troleje. Kin si objednala ramuláš, potápličí hřbet a hruďomlsky. Žarlo si pečlivě pročetl jídelní lístek a pak si s neskrývanou nedůvěrou vybral omeletu z doda[1].” Zdálo se, že už toho začíná litovat.
Kin pozorovala, jak se její společník přebírá v jídle, ale její vědomí jí zatím neustále vnucovalo různé obrázky. V duchu viděla zvonovitě tvarovaný trup obrovské sondy Terminus, na jejíž špičce se jako malá kapka třpytila kulovitá kabina pilota. Vybavila si děsivý logický postup, který vedl k vytvoření těch technických oblud. Bylo to zhruba takhle:
Bylo lepší vyslat do vesmíru člověka než stroj. I v dokonalém neznámu dokázal člověk logicky uvažovat, odvozovat a rozhodovat. Stroje se hodily pro zaběhnuté modelové operace, ale selhávaly, jakmile nastaly nepředvídané situace a podmínky.
Vypravit do vesmíru stroj bylo ale jednodušší i levnější, protože nepotřeboval dýchat a informace odesílal zpět automaticky.
Člověk však musel dýchat celou cestu. Tam i zpět. A to bylo drahé. Když jste ovšem nepočítali s jeho návratem, vyšlo to poměrně lacino.
“Tady v té míse je celer?” zeptal se Žarlo.
“To jsou výhonky pařezovcového stromu,” odpověděla mu Kin. “Nejezte ty bílé kousky, ty jsou jedovaté. No tak, jak dlouho mě ještě chcete napínat? Tak povídejte o těch vašich velkých králích vřetenistů.”
“Vím jenom to, co jsem se dočetl,” řekl Žarlo. “A většinu z toho, co jsem četl, jste napsala vy. Můžu jíst tady ty modré věci?”
“Našel jste nějaké sídliště vřetenistů?” Zatím bylo nalezeno jen devět vřetenistických sídlišť. Deset, když k nim připočítáte i prastarou loď. Právě v jednom ze sídlišť byl nalezen vzorový vrstvový agregát, stejně tak jako podklady pro základy genetické chirurgie. Žádný div, že mnohem víc lidí se věnovalo studiu paleontologie než technice.
“Našel jsem planetu vřetenistů,” odpověděl.
“Jak víte, že patřila právě vřetenistům?”
Žarlo se natáhl a nabral si lžíci pařezovcových výhonků.
“Je plochá,” odpověděl.
Kin si uvědomila, že je to teoreticky možné.
Vřetenisté sice nebyli bohové, ale dokud se neobjevili opravdoví bohové, snadno tu úlohu zastali. Museli se vyvinout na nějakém světě s menší gravitací... pravděpodobně. Podle těch několika objevených mumií byli přes tři metry vysocí, ale vážili jen čtyřicet kilogramů. Na planetách s tak silnou přitažlivostí, jakou měla Země, nosili neuvěřitelně dokonalé umělé vnější kostry, bez nichž by při prvním pohybu utrpěli mnohočetné zlomeniny a změnili se v hromádku bezmocné tkáně. Měli dlouhé čenichy, ruce se dvěma palci, rudo-oranžově pruhované nohy a chodidla, která by dělala čest i cirkusovému klaunovi. Neměli mozek, nebo přesněji řečeno, jako mozek mohlo pracovat celé jejich tělo. Nikomu se však nepodařilo najít jejich žaludek.
Nevypadali jako bohové.
Dokázali provést i ty nejsložitější přeměny látek s téměř nulovými náklady, ale neovládali například cestování RYNES (rychlejší než světlo). Pravděpodobně měli odlišná pohlaví, ale exobiologové nikdy nezjistili, kde se berou malí vřetenisté.
Vysílali zprávy tak, že modulovali vodíkovou čáru ve spektru nejbližší hvězdy.
Byli to telepaté a těžcí klaustrofobové...
Nestavěli si dokonce ani domy. Jejich vesmírné lodě byly... neuvěřitelné.
Žili téměř věčně a aby si nějak ukrátili čas, navš…
