12.
Jak se znovu ocitl uvnitř, neklid začal ustupovat a nahradila ho chuť pít. Sundal si košili a nakoukl do pokoje. Bobbi ležela přesně jako předtím, pokrývky stočené mezi neuvěřitelně hubenýma nohama, jednu ruku odhozenou. Chrápala.
Ani se nepohnula. Kriste, ta musí být utahaná.
Dlouho se sprchoval, vodu nastavil tak horkou, jak se jen odvážil (s jejím novým ohřívačem to znamenalo pootočit knoflíkem jen o nějakých pět stupňů z místa úplně studené). Když mu začala rudnout pokožka, opustil koupelnu, kterou zahalila pára jako mlha Londýn v pozdně viktoriánské době. Utřel se ručníkem, prstem si vyčistil zuby. Musím něco podniknout a sehnat nějaké zásoby, pomyslel si a přešel k posteli.
Jak usínal, náhle si uvědomil, že vzpomíná na poslední větu, kterou Bobbi pronesla během jejich diskuze. Věřila, že začala loď ovlivňovat i lidi ve městě. Když se chtěl dozvědět víc, začala mluvit mlhavě, pak úplně změnila téma. Gardener věřil, že je v téhle bláznivé záležitosti možné úplně všechno. Přestože farma starého Franka Garricka ležela v lese, stála téměř přesně v zeměpisném středu samotného města. Byla tu ještě Haven Village, ta ale ležela sedm mil severně.
„Říkáš to, jako by se odtud šířil jedovatý plyn,“ odpověděl a doufal, že slova nezní tak neklidně, jak se sám cítil. „Paraquat z vesmíru. Agent Orange.“
„Jedovatý plyn?“ zopakovala Bobbi. Už byla duchem zase někde daleko. Její hubený obličej se uzavřel a zmizel v dálce. „Ne, žádný jedovatý plyn. Chces-li tomu dát nějaké jméno, říkej tomu zplodiny. Když se to ale dotkne člověka, není to víc než obyčejná vibrace.“
Gardener zůstal zticha, nechtěl rušit její náladu.
„Zplodiny? To také ne. Ale něco takového. Kdyby sem dojeli lidé z EPA s měřáky, určitě by nenašli žádné škodliviny. Jestli ve vzduchu zůstává něco hmatatelného, je to jen nepatrná stopa.“
„Myslíš si, že je to možné, Bobbi?“ zeptal se Gardener tiše.
„Ano. Netvrdím, že vím, co se děje, neboť to tak není. Nemám žádné interní informace. Ale věřím, že může ta velmi tenká vrstva lodního pláště – a když říkám tenká, myslím tím, že není silnější, než jedna nebo dvě molekuly – zoxidovat a odkrýt tajemství. To znamená, že první a nejsilnější dávku dostanu já… zbytek odpluje s větrem jako radioaktivní spad. Větší část se snese na lidi ve městě… v tomto případě ale větší ve skutečnosti znamená sakra málo.“
Bobbi se přesunula v houpacím křesle a natáhla pravou ruku. To gesto Gard už mockrát předtím viděl, a když spatřil v jejím obličeji výraz smutku, zabolelo ho u srdce. Bobbi položila ruku zpět do klína.
„Nejsem si ale vůbec jistá, co se děje. To víš. Člověk, co se jmenuje Peter Straub[3], napsal román, který se jmenuje Plující drak. Četl jsi ho?“
Gardener zavrtěl hlavou.
„No, mluví se tam o ekvivalentu Agentu orange z vesmíru nebo Paraquatu od boha, nebo jak jsi to nazval.“
Gardener se usmál.
„V tom příběhu atmosféra nasaje testovanou chemikálii, která pak spadne na předměstí Connecticutu. Ta látka je skutečný jed – druh plynu, který způsobuje šílenství. Lidé spolu bezdůvodně bojují. Jeden chlápek se rozhodne a natře si celý dům včetně oken na růžovo, jedna žena běhá pro zdraví, dokud nezemře na infarkt, a tak dál.
Je tu ještě jeden román – tenhle se jmenuje Mozková vlna a napsal ho…“ Andersonová nakrčila obočí a přemýšlela. Znovu spustila pravou ruku, pak ji vrátila. „Stejně jako já. Anderson. Poul Anderson. V téhle knize propluje Země ocasem komety a spad udělá ze zvířat chytřejší tvory. Kniha začíná příběhem králíka, který si probojuje rozumným jednáním cestu z pasti.“
„Chytřejší,“ zopakoval Gardener.
„Ano. Jestli jsi měl předtím, než Zem prošla ocasem komety IQ 120, skončil bys na 180. Chápeš to?“
„Pěkně zaokrouhlená inteligence.“
„Ano.“
„Tys ale použila výraz parciální génius. To je přesný opak pěkně zaokrouhlené inteligence. Nebo ne? Je to určitý druh degradace.“
Andersonová jen mávla rukou. „Na tom nesejde,“ dodala. Gardener teď ležel na posteli, pomalu usínal a uvažoval.
