1.Dětství
Tento a následující esej vycházejí z přednášek, které jsem měl v září 1987 na zasedání Mezinárodní společnosti pro choroby motorického neuronu v Curychu, a na textu sepsaném v srpnu 1991.
Narodil jsem se 8. ledna 1942, přesně tři století po smrti Galilea Galileiho. Ve stejný den se ovšem podle mého odhadu narodilo i na dvě stě tisíc dalších dětí. Nevím, zda se některé z nich později zajímalo o astronomii. Na svět jsem přišel v Oxfordu, třebaže rodiče žili v Londýně. To proto, že za druhé světové války byl Oxford dobrým místem k narození: Němci totiž přistoupili na dohodu, že nebudou bombardovat Oxford a Cambridge, výměnou za to, že Britové nebudou bombardovat Göttingen a Heide lberg. Škoda že se podobné civilizované dohody nedosáhlo i o dalších městech.
Můj otec pocházel z Yorkshiru. Jeho dědeček, můj pradědeček, byl bohatý farmář. Nakoupil však příliš mnoho pozemků a pak během zemědělské deprese na začátku našeho století zbankrotoval. To zanechalo rodiče mého otce v obtížné situaci, ale přesto jej poslali do Oxfordu studovat medicínu. Po ukončení studia se věnoval výzkumu v oblasti tropického lékařství. V roce 1937 odejel do východní Afriky. Když vypukla válka, přejel celý africký kontinent, aby stihl loď do Anglie a přihlásil se jako dobrovo lník do vojenské služby. Odmítli ho s poukazem, že bude užitečnější v lékařském výzkumu.
Moje matka se narodila ve skotském Glasgowě jako druhé dítě ze sedmi v rodině lékaře. Když jí bylo dvanáct, rodina se přestěhovala na jih do Devonu. Ani její rodina – podobně jako rodina mého otce – nebyla nijak zámožná. Přesto i oni poslali matku studovat do Oxfordu. Po skončení univerzity zkoušela různá zaměstnání, také daňového inspektora, což se jí nelíbilo. Zanechala toho a začala pracovat jako sekretářka. A právě jako sekretářka se v prvních válečných letech seznámila s mým otcem.
Žili jsme v Highgate v severním Londýně. Moje sestra Mary se narodila osmnáct měsíců po mně. Prý jsem její příchod na svět příliš nevítal. Po celé naše dětství bylo mezi námi určité napětí, k němuž přispíval i náš těsný věkový rozdíl. V dospělosti však zmizelo, protože jsme se vydali různými cestami. Ona se stala lékařkou, což velmi potěšilo otce. Mladší sestra Philippa se narodila, když mi bylo skoro pět a už jsem chápal, co se děje. Pamatuji se, že jsem z jejího narození měl radost, těšil jse m se, že budeme na hraní tři. Philippa byla velmi citlivé a vnímavé děcko; vždy jsem hluboce respektoval její soudy a názory.
Bratr Edward se narodil, až když mi bylo čtrnáct, takže do mého dětství vlastně ani nevstoupil. Byl úplně jiný než my ostatní, ani v nejmenším studijní a intelektuální typ. Ale pro nás všechny to bylo pravděpodobně užitečné. Bylo to dosti problémové dítě, ale člověk ho musel mít rád.
Moje nejranější vzpomínka je, jak stojím v mateřské školce Byronova domu v Highgate a řvu jako tur. Všude kolem si děti hráli s báječnými hračkami. Chtěl jsem se k nim přidat, jenže mi bylo teprve dva a půl a poprvé mě nechali samotného mezi zcela cizími lidmi. Rodiče patrně moje reakce zaskočila; byl jsem jejich první dítě a oni se řídili výchovnými příručkami, které doporučovaly, že dítě má začít navazovat sociální kontakty ve dvou letech. Po tom hrozném ránu mě však vzali pryč a do Byronova domu mě ještě dalšího půldruhého roku neposílali.
V té době, během války a těsně po ní, bylo Highgate místem, kde žila řada lidí z akademických a vědeckých kruhů. V jiné zemi by se jim říkalo intelektuálové, ale Angličané nikdy nepřipustili, že by měli nějaké intelektuály. Byronův dům byla škola, kam chodily děti ze všech těchto rodin, a byla to škola na svou dobu velmi pokroková. Pamatuji se, jak jsem si rodičům stěžoval, že mě tam ničemu neučí. Odmítali totiž memorování a stálé procvičování, tehdy běžný způsob výuky. Místo toho se vás snažil i naučit číst, aniž jste si uvědomovali, že se něčemu učíte. Nakonec jsem se číst opravdu naučil, ale skoro až osmiletý. Philippa se učila číst konvenčnější metodou a um…
