Zachraňme vesmír
Otevřený dopis Ijona Tichého
Po delším pobytu na Zemi jsem se vydal znovu na cestu, abych obhlédl nejoblíbenější místa svých minulých výprav - kulové hvězdokupy Persea, souhvězdí Býka a velkou hvězdnou mlhovinu ve středu Mléčné dráhy. Všude jsem se setkal se změnami, o nichž se mi nesnadno píše, protože to nebyly změny k lepšímu. Hodně se dnes mluví o rozšíření vesmírné turistiky. Turistika je nesporně znamenitá věc, ale ve všem je třeba znát míru.
Nepořádky začínají hned kousek od prahu. Asteroidy, jejichž dráhy probíhají mezi Zemí a Marsem, jsou v zuboženém stavu. Ty monumentální hory skal kdysi tonuly ve věčné tmě. Dnes jsou elektricky osvětlené a nadto je znešvařují iniciály a monogramy namáhavě vytesané ve skále.
Planetka Eros, oblíbená hlavně flirtujícími párky, se zachvívá pod ranami nejrůznějších podomácku školených krasopisců, kteří vytloukají památeční nápisy do skalnatého povrchu. Našlo se také několik prohnaných kazisvětů, kteří si tu zřídili půjčovnu kladiv, dlát a dokonce i pneumatických vrtaček, takže člověk stěží najde i v nejzapadlejší končině nějakou nedotčenou skálu.
Všude straší nápisy jako "Ať dosvědčí asteroid, že chci pro tvou lásku žít" nebo "Zde pod touto skálou vskrytu milovali jsme se na meteoritu", pomalované nevkusnými kresbami srdcí probodených šípem. Na Ceresu, který se z nevímjakého důvodu zalíbil rodinám s více dětmi, zase propukla fotografická epidemie. Hemží se to tu fotografy, kteří půjčují pro pózování kosmické skafandry a navíc natírají skalní stěny zvláštní emulzí a za nevelký poplatek tam zvěční celé výpravy. Ty obrovské snímky postříkají glazurou, aby se zachovaly jako trvalá upomínka. Otec, matka, dědeček, děti, krátce celé rodiny v příslušné póze se na vás culí ze skalních stěn. Tím se prý vytváří "rodinné ovzduší", jak jsem se dočetl v nějakém propagačním letáku. A Juno, ta kdysi tak půvabná planetka, už ani vlastně neexistuje. Každý, komu se zlíbí, si odloupne kus skály a kameny hází do mezihvězdného prostoru. Nezůstaly ušetřeny ani železoniklové meteority, z nichž se dělají pečetní prsteny a manžetové knoflíky. Komety rovněž neunikly tomuto řádění a málokdy uvidíme vlasatici s nedotčeným chvostem.
Doufal jsem, že jakmile se dostanu ze sluneční soustavy, uteču také před tlačenicí kosmobusů, rodinnými portréty na skalách a grafomanskými veršovánkami. Jenže chyba lávky! Před nedávnem si mi stěžoval profesor Bruckee z observatoře, že obě stálice Centaruri nesvítí už tak jasně jako dřív. Jak by také mohly, když celá sousední oblast je zaneřáděna smetím? Kolem planety Sírius, která je nejatraktivnější z celé té soustavy, vznikl obdobný prstenec, jaký má Saturn. Jenomže tento prstenec je utvořen z prázdných limonádových a pivních flašek. Když kosmonaut letí po této trati, musí se vyhýbat nejen rojům meteoritů, ale i plechovkám, vaječným skořápkám a smuchlaným novinám. Najdeme místa, že odtud nevidíme hvězdy. Už dlouhá léta si astrofyzici lámou hlavu, proč existují mezi galaxiemi takové výkyvy v množství kosmického prachu. Myslím, že je odpověď nabíledni. Čím vyššího stupně civilizace galaxie dosáhla, tím více je znečištěna smetím, prachem a odpadky.
Vidíme, že tu nejde jenom o problém astrofyzikální, ale také metařský. Zřejmě si ani v jiných galaxiích s tím problémem nevědí rady, což je skutečně slabá útěcha. Rovněž si zasluhuje odsouzení pochybná kratochvíle plivat v mezihvězdném prostoru, neboť slina při té nízké teplotě zmrzne jako každá jiná tekutá látka a srážka s tímto zmrazkem může snadno přivodit neštěstí. Nerad o tom mluvím, ale osoby, které špatně snášejí cestování, zřejmě považují vesmír za ohromné plivátko, jako kdyby nevěděly, že stopy po jejich nevolnosti potom ještě milióny let krouží po oběžné dráze a vyvolávají u turistů nepříjemné asociace a pochopitelné znechucení.
Alkoholismus je kapitolou sám pro sebe.
Za Síriem jsem se pokoušel počítat ohromné reklamní tabule rozvěšené v mezihvězdném prostoru, které pobízely k pití marťanské hořké, g…
