Trurlův stroj
Jednou za onoho času sestrojil konstruktor Trurl osmipatrový myslící stroj. Natřel ho bílou barvou a rohy pomaloval modrofialově, načež poodstoupil, prohlédl si své dílo a přikreslil několik klikatých čar na přední stěnu. Tam, kde by se asi dalo tušit čelo, přidal pár oranžových puntíků. Byl nadmíru spokojen sám se sebou, a pohvizduje si veselou melodii, položil stroji obvyklou zkušební otázku, kolik je dvakrtá dva?
Stroj se dal do chodu. Elektronky začaly žhnout, v obvodech zašuměl proud jako vodopád, potom se nažhavily cívky, transformátory začaly bzučet a nastal takový hukot, hřmot a halas, že Trurl se začal zaobírat myšlenkou, že do stroje bude muset zamontovat speciální tlumič meditace. Mezhitím stroj rachotil dál, jako kdyby měl řešit nejobtížnější problém celého vesmíru: země se chvěla, písek kolem spodku stroje vibroval, pojistky bouchaly jako zátky z lahví šampaňského a relé jen tak tak stačila snášet přetížení. Posléze, když Trurlovi už docházela trpělivost, stroj se zastavil a hromovým hlasem řekl: sedm!
„To je nesmysl, můj milý,“ odpověděl Trurl. „Správná odpověď zní čtyři. Buď tak hodný a oprav se. Kolik je dva a dva? „Sedm,“ odvětil stroj nevrle. Trurl si povzdechl, natáhl si montérky, vyhrnul rukávy, otevřel dolní příklop a vlezl dovnitř. Dlouhou dobu tam bušil kladivem, utahoval, uvolňoval, svařoval, letoval a bylo slyšet, jak běhá po kovových schůdcích, tu byl v šestém patře, tu zas v osmém, až nakonec řinčivě seběhl dolů. Potom zapnul stroj, ale uvnitř něco zapraskalo a ze zapalovacích svíček začaly sršet fialové jiskry. Dvě hodiny se takto lopotil, až konečně celý ukoptěný, ale šťasten, odložil nástroje, sundal montérky, očistil si tvář a ruce. Už byl na odchodu, ale ještě se otočil, a jen tak pro jistotu, aby měl klid, se zeptal: „Čili kolik je dva a dva?“
„Sedm!“ odpověděl stroj.
Trurl strašně zaklel, ale nebylo vyhnutí - znovu se začal šťárat ve stroji, odpojoval, zapojoval, předělával, seřizoval. Když se ovšem už potřetí dověděl, že dva a dva je dohromady sedm, klesl na betonový podklad, kde seděl, dokud ho tam Klapacius nenašel. Zeptal se Trurla, co se mu stalo, že vypadá, jako kdyby se zrovna vrátil z pohřbu. Trurl mu vysvětlil svůj problém. Načež Klapacius sám několikrát vlezl dovnitř stroje a pokusil se tu i onde něco opravit, jenže když se stroje zeptal, kolik je jeden a dva, zněla odpověď, že šest. Jedna a jedna se zase rovnaly nule. Klapacius se podrbal na hlavě, odkašlal si a řekl:
„Příteli, s tím se budeš muset nějak vyrovnat. Tenhle stroj se ti nevyvedl podle tvého přání. Ovšem, všechno má své špatné i dobré stránky a to platí i v tomto případě.“
„Rád bych znal tu dobrou stránku,“ zamručel Trurl a nakopl spodek stroje, na němž seděl.
„Přestaň,“ řekl stroj.
„Vidíš, jak je citlivý. Hm, kde jsem to přestal? Nemám nejmenší pochybnosti o tom, že to je hloupý stroj, nejde ovšem o nějakou normální zabedněnost, kdepak! Pokud se můžu vyslovit, a jak dobře víš, jsem opravdu na slovo vzatý odborník, tohle je myslící stroj na celém světě nejhloupější, a to je co říct! Zkonstruovat takový stroj vědomě dalo hezký kus práce, já se ovšem domnívám, že by se to nepovedlo nikomu. Tenhle není jenom hloupý, ale umíněný jako mezek, což je svérázný rys charakteristický pro idioty, neboť ti bývají neobyčejně paličatí.“
„K čemu mi je, u všech rohatých, takový stroj?“ odvětil Trurl a zasadil mu nový kopanec.
„Varuji te - přestaň!“ řekl stroj.
„No prosím, dává ti výstrahu,“ poznamenal Klapacius suše. „Nejenom že je citlivý, tupý a umíněný, ale je také urážlivý, a věř mi, že se strojem s takovou přehršlí vlastností se dá lecčeho dosáhnout.“
„Dobrá, ale co si s ním mám vlastně počít?“ zeptal se Trurl.
„To se nedá vysypat z rukávu. Ale kupříkladu bys mohl uspořádat výstavu a vybírat vstupné, lidé by se jen hrnuli, aby spatřili nejhloupější myslící stroj na světě - kolik má, osm pater? Prosím tě, tak ohromného pitomce opravdu ještě dosud nikdo neviděl. Výstava ti netoliko pokryje vynaložen…
