Výprava pátá čili nezbedné kousky krále Baleriona
Balerion, král Cymberie, neutiskoval své poddané krutovládou, ale tím, že přespříliš holdoval kratochvílím. Nepořádal žádné hodokvasy ani se neoddával celonočnímu hýření a prostopášnostem, ale jeho královské srdce se dmulo radostí, když si mohl od večera do rána hrát nějakou nevinnou hru jaio na honěnou, na žmukanou, hřimbabu do pekla nebo jede paní z Frýdlantu či skákačku. Ale hrát si na schovávanou, to miloval nade všecko. Kdykoli bylo třeba vynést nějaké rozhodnutí nebo podepsat dvorní dekret, nebo přijmout velvyslance z jiného souhvězdí, či poskytnout audienci nějakému maršálovi, král se schoval a musel být nalezen, jinak horzil přísnými tresty. Korunní rada se rozběhla po paláci, nahlédla do žalářních kobek a pod padací most, oťukávala zdi, nevynechala ani vížky a vikýře, obrátila trůn vzhůru nohama - takže se hledání nejednou značně protáhlo. Král si co chvíli vymýšlel nové schovávačky a úkryty. Tak nebyla jednou vypovězena velmi důležitá válka, protože král našňořen byskotkami a křišťálovými koulemi visel ze stropu hlavní síně paláce tři dny a smál se do hrsti; zoufale pobíhající ministři jej totiž považovali za lustr. Kdokoli král nalezl, získal okamžitě titul Královského objevitele. U dvora bylo těchto hodnostářů sedm set třicet šest. A když se někdo chtěl vetřít do monarchovy přízně, musel přijít s nějakou novou hrou, kterou král ještě neznal. To nebyl úkol snadný, protože Balerion byl na slovo vzatý odobrník, který znal nejen staré hry jako diabolo, na sudou lichou, čamrdu, na čáru, ale i nejnovější jako třeba kybernetické vrchcáby. Občas prohlašoval, že všechno je hra a zábava - jeho kralování i celý ten široširý svět.
Tato neuvážená a lehkomyslná slova pobouřila prošedivělé členy královské rady, zejména však jejího předsedu Jeho Jasnost Papagastera ze vznešeného rodu Pentaperihelionů. Velice rozhořeně pravil, že panovníkovi není žádná věc svatá a že si dokonce dělá posměšky ze svého nejvyššího důstojenství.
Všechny je vždycky zachvátil děs, jakmile král oznámil, že přišel čas na hádanky. Odedávna je míval v oblibě a jednou nejvyššího purkrabího zaskočil otázkou, jak hluboké je Labutí jezero.
Král zanedlouho pochopil, že jeho dvořané nevynakládají přiliš velké úsilí na to, aby jeho hádanky rozluštili. Odpovídali, co jim slina přinesla na jazyk, mluvili hatla patla, páté přes deváté, a to krále nemálo zlobilo. Situace se podstatně zlepšila, když se jmenování a povyšování stalo závislým na odpovědích na hádanky. Množily se a přibývali dekorace i degradace. Hádankářských turnajů se volky nevolky musel účastnit celý dvůr. Mnoho hodnostářů se žel pokoušelo podvádět a král, sice v jádře dobromyslný, nemohl podobné počínání trpět. Strážce královské pečeti poslal do vyhnanství, neboť si při audiencích pomáhal taháky ukrytými pod krunýřem. Ovšem nevyšlo by to najevo, kdyby to jistý generál králi nebyl tajně vyzradil. Se svým vysokým úřadem se musel rozloučit i sám předseda královské rady Papagaster - nedovedl totiž odpovědět na otázku, kde ve vesmíru je nejtemnější černá díra. A tak se během doby stali členy královské rady nejlepší luštitelé křížovek, akrostichů a rébusů: ani jeden ministr neudělal krok bez encyklopedie. Dvořané nakonec dosáhli takové dokonalosti, že správně odpovídali na královu otázku ještě dřív, než monarcha domluvil. Na tom nebylo věru nic divného, protože stejně jako on byli dychtivými předplatiteli „Úředního zpravodaje“, který místo nudných oficiálních nařízení a vyhlášek otiskoval hádanky, šarády a společenské hry.
Léta plynula, králi se chtělo čím dál tím míň přemýšlet a postupně se vracel ke své první a nejoblíbenější zábavě - hře na schovávanou. Jednou, když měl obzvláště znamenitou náladu, vyhlásil, že ten, kdo vymyslí nejlepší schovávačku na světě, obdrží nadmíru štědrou odměnu - briliantový diadém dynastie Cyberidů. Tuto drahou a vzácnou památku už mnoho staletí nikdo nespatřil, protože klenot nezměrné ceny byl ukrytý v královské po…
