III
Zřejmě nastala polední přestávka - důstojníci, úředníci, sekretářky, všichni se tlačili u výtahů. Vmísil jsem se do největší skupiny. Po chvíli jsem už sjížděl dolů - co nejdál od tohoto proklatého místa, co nejdál…
Oběd byl spíše skromný: bramborová polévka s nočky, tuhá pečeně, vodnatý kompot a čaj černý jako bota, zato bez chuti. Nikdo se neptal po penězích ani nepředkládal účet. U stolů se naštěstí nemluvilo. Dokonce ani nikdo nepopřál nikomu dobrou chuť. Zato se houfně řešily rébusy, přesmyčky, křížovky a algoritmy. Abych nevzbuzoval pozornost, začal jsem tužkou čmárat na kousek papíru, který jsem nalezl v kapse. Za tři čtvrtě hodiny jsem se prodral davem u východu na chodbu. Velké výtahy hltaly skupiny lidí spěchajících do práce. Bylo stále volněji - také já jsem musel někam jít. Nastoupil jsem jako jeden z posledních. Ani jsem si nevšiml, ve kterém patře se výtah zastavil. Chodba, stejně jako ostatní, neměla okna. Dvě řady bílých dveří až k zatáčce, za kterou - jak jsem věděl - běží další řady. Světlo mléčných koulí se odráželo na emailových tabulkách: 76 947, 76 948, 76 950…
Stanul jsem. To číslo… to číslo…
Stál jsem bez hnutí. Chodba byla zrovna prázdná. Jak to, že jsem se naslepo vrátil právě sem? Za těmito dveřmi - pokud jej ještě neobjevili - leží s čelem na stole, se zlatými brýlemi vmáčknutými do tváře…
Někdo přicházel. Tak tu nesmím stát. S nejvyšším úsilím jsem potlačil touhu uprchnout. Ze zatáčky vyšel vysoký holohlavý důstojník. Chtěl jsem mu ustoupit z cesty, ale mířil přímo ke mně. Na jeho osmahlé tváři se objevil záhadný, nejistý úsměv.
„Prosím,“ pronesl tlumeně tři kroky ode mne, „jistě dovolíte?“
Pokynul rukou k vedlejším dveřím.
„Nerozumím,“ odvětil jsem stejně tiše, „to je zřejmě… nějaký omyl.“
„Ale ne, ne… určitě ne… prosím…“
Otevřel dveře a čekal na mě. Udělal jsem krok, potom druhý - a ocitl se v pískově žluté pracovně. Kromě stolu s několika telefony a židlemi tu nebyl žádný jiný nábytek. Stál jsem u dveří. Pečlivě je zavřel.
„Posaďte se…“
„Vy mě znáte?“ otázal jsem se zvolna.
„Ano, znám…“
Přisunul mi židli.
„Nevím, o čem bychom měli mluvit.“
„Přirozeně, chápu vás, ale vynasnažím se zachovat naprostou diskrétnost.“
„Diskrétnost? O čem to mluvíte?“
Pořád jsem stál. Přiblížil se natolik, že jsem málem cítil jeho dech. Upřel na mě zrak, pak jej odvrátil a znovu na mě pohlédl.
„Působíte tu… mimo plán,“ pronesl skoro šeptem, „v podstatě se vám přirozeně nemám plést do cesty, ale bude líp, když vám dám určité…, když si s vámi promluvím mezi čtyřma očima, to by mohlo odstranit jisté komplikace.“
„Nevidím žádné společné téma,“ odvětil jsem suše. Víc než jeho slova nebo jejich tón mi vracel důvěru jeho přívětivý, naprosto nevojenský pohled. Ledaže mě chce záměrně uklidnit, aby tím nečekaněji…
„Chápu,“ řekl po dlouhé pauze. V jeho hlase zaznělo zoufalství. Přejel si rukou tvář.
„Za takových okolností… s takovým příkazem… každý důstojník by se zachoval jako vy, a přesto je možné udělat někdy výjimku, pro dobro věci…“
Pohlédl jsem mu do očí. Zamrkal. Usedl jsem.
„Poslouchám,“ řekl jsem a opřel se konečky prstů o stůl. „Povězte mi vše, o čem se domníváte, že mi máte povědět…“
„Děkuji… děkuji! Nebudu odbíhat… jednáte na vyšší rozkaz, teoreticky o suprarevizi nic nevím…, ale znáte to! Bože! Informace unikají! Vždyť to znáte!“ čekal na můj souhlas, mrknutí, ale nepohnul jsem se, tedy s horečnatýma očima a ruměncem, kterým pronikala jeho osmahlou tváří bledost, vypálil:
„No prosím! Ten stařík pracoval už delší dobu pro ně… Když jsem ho odhalil a přiznal se, místo předání odboru DéeS, což bylo formálně mou povinností, rozhodl jsem se ho dál ponechat na jeho místě… Oni ho nadále pokládali za svého agenta, ale teď už pracoval pro nás… měli za ním poslat svého člověka, kurýra, nachystal jsem tedy past… Bohužel místo něj jste přišel vy a…“
Rozhodil rukama.
„Moment, on tedy pracoval pro nás?“
„Přirozeně! Na můj nátlak! Oddělení DéeS by udělalo totéž, ale pak by případ opustil můj …
