Podpořte LD sdílením:
Ukázky
Bouhar
Bystřina zpívá v divokém spádu, málem a brouzdáš se na vodopádu, z mokrého kamení na suché vzhůru, vzhůru a vzhůru k lesnímu břehu, poslední smrk tu, mu pohladit kůru, napít se v štěrbinách zřidlého sněhu až nahoře. Tady však, ještě pod poloninou, kravky se toulají s lačností línou po svahu v houšti i na paloucích, dědovi bouharu vypadla fajka, o ráji sní v těch hodinách vroucích ve stínu smrku, jenž jako vlajka se rozmáchl. To jsme se lekli. A první pohled po kravkách, jsou-li na jeho dohled — dědo, je krásně pod Dragobratem. Co vše tu kvete, jak to tu dýše, nežli sem vtrhnou s bílým svým katem zima a tvrdé zákony výše, brrr, zakrátko. Horilku sladkou, co říkáš, bratře, dávno žes nepil takovou, k vatře, škoda, že neusedneme spolem. Ať ještě žijem, ať kvetou struky kravkám i mladicím dokola kolem, a jako dole ty staré buky je každý chlap. Dávno žes nejed tak bílého chleba? Čert vám ty vaše skály tu jebá, pak z toho panská srdce jsou dravá. I na té kukuřici vás šidí, jen když se pytlík vlní a vzdouvá, máš to tak pořád: dvojí jsou lidi tu na světě. Dávno žes nehulil takový tabák? Ať ze mne zpívá zelený žabák, není-li to jen ze staré slámy, co zbude po chudém oborichu. Kuřme, když chutná, a den je s námi, chudí jsou bez smrtelného hříchu tu na zemi. Chtělo by se tu u tebe lehat, v kolibě spát a po horách běhat, dokud nás letní paprsky hřejí. I chuďas bere tu krásu a sílu, majerky večer všecky se smějí, žehnej vám země, kravkám i dílu, na pány sešli mor.
