Pletky s osudem (Simona Monyová)

Olga

Naprosto automaticky jsem předpokládala, že Prokop zavo­lá. Je to už skoro týden, co tady v obýváku pil kafe a nic. Ten chlápek je v každým případě divnej. Ale ženatej není, hned jsem si ho proklepla. Pro jistotu. Ne že by mě obzvlášť přitahoval, to zas ne. Dovedu si představit, co všechno mu musí uvíznout v té bradce, když obědvá. Za celej svůj život jsem ještě nepoznala vousatýho chlapa, kterej by dokázal jíst nudlovou polívku, aniž by mu nějaká nudlička nevisela z kníru. A pochybuju, že zrovna Prokop bude tou světlou výjimkou. No, co. Oholit se koneckonců může vždycky, to není žádná tělesná vada. A Martin povídal, že je to sympaťák, i když se po něm na záchod nedalo jít dobré tři hodiny. Něco takovýho jsem ještě nezažila.

Možná bych mu mohla brnknout sama. Ostatně, kdyby si nepřál, abych mu telefonovala, proč by mi tady nechával svoji vizitku? Jen proto, abych si ujasnila, že Prokop je křest­ní jméno a ne příjmení? Jo, zavolám mu. Ale co říct? Že jsem skoro dva roky bez chlapa a leze mi to na mozek? Že jsem opuštěná? Ležím tady u televize s nohou v gypsu, cpu se sladkostma a kynu?

Kdepak, volat mu nemůžu. Leda že bych přišla na nějakou skvělou záminku. V hlavě mám ovšem jak vymeteno. Však oni psychologové pořád varují, že čumět na seriály je jako dobrovolně si nechat dělat výplach mozku. Možná bych ho mohla požádat, aby mě pozítří hodil do nemocnice na kon­trolu. Hmm. To by nemuselo být tak špatné.

Je to blbost. Proč by mě naprosto cizí člověk měl dopro­vázet do špitálu? Je snad od armády spásy? Už dost na tom, že mě tam vezl jednou, dřepěl tam se mnou několik hodin a to nemluvím o tom, jak se se mnou nadřel. Zvedal mě jak peříčko, to je fakt. Asi má trénink. Ale šedesát kilo je šedesát kilo. Zas není žádnej Rambo, aby to s ním vůbec nezacvičilo. Zvoní telefon. Žádný jiný hovor nečekám. Ani se mi nechce věřit, že by mě nebesa vyslyšela. Odkašlávám si a snažím se posadit hlas smyslně nízko. Taky si rukou uhlazuju vlasy a olizuju rty, aby byly lesklejší. Jako by mě po telefonu mohl vidět.

„Prosím?“ protahuju sametově.

„To sem já, mami. Nečekej na mě. Dneska přijdu později. Tak nejdřív o půl desáté.“ Klap. Tak nejsem já pitomá?